Kategorie zisk z pohledu směny a vlastnictví kapitálu.

 
Několik slov úvodem.

Cílem této úvahy není zpochybnit význam a existenci zisku při tvorbě hodnoty
ale pokus o pohled na zisk  ze zorného úhlu směny za současného zohlednění držby kapitálu.

Na téma zisk bylo napsáno snad bezpočet odborných prací. Ve většině z nich se jedná o pohled
na zisk ze zorného úhlu podniku. Tam se také vykazuje. Jeho vznik je však třeba zařadit nikoliv
do podniku samotného, nýbrž do aktu směny. Při této se totiž mění vlastní výkon ve formě
zvěcnělé práce, popřípadě služby v peněžní formu. 
Vzhledem k tomu, že se jedná o směnu, je tudíž žádoucí a oprávněné pohlížet na zisk rovněž
z pohledu druhé strany, t. j. toho kdo má povinnost úhrady za poskytnutý výkon.
Z toho vyplývá logické právo zákazníka vědět, jak velký je zisk a jak podnikatel se ziskem naloží.
Toto právo je časově omezeno na dobu trvání aktu vlastní směny, kdy se zákazník
rozhoduje, zda ke směně dojde, či nikoliv.

Různé definice zisku:
 
1) Snaha o dosažení zisku je základním znakem snahy podniku v tržním hospodářství.
   Snaha po dosažení zisku motivuje podnik rozpoznat a uspokojit potřeby potenciálního zákazníka,
   a současně se přizpůsobit v hospodářské soutěži změnám na trhu.
   (http://de.wikipedia.org)

2) Tradiční neoklasická teorie firmy analyzuje chování firmy na trhu, přičemž hlavní důraz 
   klade na její rozhodování o objemu a ceně vyráběné produkce a o technologii výroby, 
   a to v situaci, kdy za hlavní cíl firmy považuje maximalizaci zisku.
   Ekonomická teorie rozeznává několik druhů zisků. Nejčastěji používaným pojmem je účetní zisk,
   vyjadřující rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými a účetně podchycenými náklady.
   (Základy mikroekonomie P.Tuleja, P.Nezval, I. Majerová)

3) Příjem z práce se nazývá mzda, z kapitálu pak zisk, jestliže jej někdo spravuje, nebo 
    investuje.
   (přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen šestá kapitola obsah ceny)
   Jestliže upřednostňuje(podnikatel)podporovat národní hospodářství na místo zahraničního, 
   myslí vlastně pouze na vlastní bezpečnost a jestliže takto podporuje zaměstnanost aby docílit
   její    nejvyšší výnos, snaží se pouze dosáhnout vlastní zisk.
   (tamtéž, druhá kapitola, omezení dovozu) 

4) Zisk je rozhodujícím zdrojem pro vlastní financování podniku i pro plnění podnikových 
   povinností    ke společnosti; podnik je v situaci, kdy vyprodukování určitého zisku je 
   podmínkou splnění jeho    odvodových povinností i přídělů podnikovým fondům.
   (Ekonomika a řízení socialistického průmyslového podniku. V. Hoffmann a kol.)

Z uvedených citátů různých autorů vyplývá nápadná shoda v tom, že podnik jak ve vlastnictví 
soukromém, tak i státním musí vytvářet zisk, tudíž vytvářet navýšení hodnoty, které se
projevuje přebytkem příjmů nad výdaji. Z toho vyplývá, že snaha o dosahování a maximalizaci 
zisku je nezávislá na vlastníkovi kapitálu.

Rozdíl je ovšem v pohledu na zisk těch, do jejichž vlastnictví se vytvořený zisk dostává
A těch, kteří kteří jej vlastní platbou vytvářejí. 
Soukromí vlastníci kapitálu jej považují za vlastní majetek a trvají na vlastním právu s ním
svobodně nakládat. V případě, že majitelem kapitálu je stát, pohlíží tento na vytvořený zisk
jako zdroj plnění povinnosti ke společnosti.
Takže z hlediska toho, kdo vlastní platbou vytváří zisk je velký rozdíl, jestliže tento přechází  
do vlastnictví soukromého, státního, nebo zmizí zcela v bludišti mezinárodně činných
Investičních fondů (hedgefonds), neboť jeho použití je zcela odlišné.

Než se budeme tomuto tématu blíže věnovat, proveďme pro vysvětlení významu zisku v ceně výkonu 
základní rozklad ceny:

OV= Z+N
OV: objem výkonů jinak take souhrn tržeb z podnikatelské činnosti
Z: zisk
N: náklady

Další rozklad nákladů na pravé straně dává následující rovnici:
OV=Z +MN+MZN+VMZN+SMP+SNP+OD+FN
MN:  materiálové náklady (nakupovaný materiál a polotovary)
MZN: mzdové náklady ( mzdy a platy zaměstnanců)
VMZN:vedlejší mzdové náklady ( odvody na zdravotní a důchodové zabezpečení)
SMP: služby materiální povahy ( montáže, subdodávky)
SNP: služby nemateriální povahy (telefony, poradenská činnost)
OD:  odpisy základních prostředků
FN:  finanční náklady (úroky)

Zisk je však ještě nutno analyticky rozčlenit takto:

Z= DZ+D
Z: zisk
DZ:disponobilní zisk po odpočtu daní
D: daň ze zisku.

Z uvedeného rozkladu je zřejmé, že levá strana rovnice představuje úhradu veškerých nákladů
podniku, které jsou uvedeny na její pravé straně. Mimo to je v úhradě odběratele
obsažen zisk, který je z části odčerpáván ve formě daní za účelem přerozdělení.  


Použití zisku v privátní podnikatelské sféře.
 
Ekonomická literatura často poukazuje na skutečnost, že zisk je zdrojem financování výdajů
a tudíž má  z toho důvodu své opodstatnění.


Zisk jako mzda a odměna podnikatele za podstoupené podnikatelské riziko
 
Z hlediska koloběhu kapitálu jsou náklady zdrojem úhrady spotřebovaného kapitálu.
Položíme- li Z=0, pak se budou tržby rovnat nákladům, podnik má nulový zisk.
Tento fakt ovšem nebrání tomu, aby podnikatel udržoval výrobu na konstantní úrovni v čase,
neboť veškeré výdaje, zahrnuté do nákladů jsou v ceně zahrnuty a zákazníkem uhrazeny.
Zde se vyskytuje možná námitka, že zisk je mzdou podnikatele a vyjadřuje míru jeho podnikatelského
rizika.Jestliže zisk, nebo jeho část nabývá formu mzdy, pak se jedná objektivně nikoliv o zisk, 
nýbrž o mzdový náklad. Tento je kryt cenou, tudíž platbou zákazníka. Takováto forma mzdy je co 
do její výše proměnlivá v závislosti na tržní situaci.
Z provedeného rozboru výkonů na zisk a náklady v jejich členění vyplývá, že kategorie zisku 
nehraje ve vlastní ekonomice podniku žádnou ekonomickou roli neboť není zdrojem žádné úhrady
podniku.
Vezmeme-li tento pohled ze strany zákazníka, pak je zisk obsažený v ceně výkonu
platba za neexistující činnost. Čili podnikatel dostává peníze, aniž by něco konal. 
Takže zákazníci takto darují podnikateli určitou část tržby, aniž by od něj dostali za tuto platbu
nějakou protihodnotu.


Zisk jako zdroj vyrovnání  nerovnoměrností trhu .
 
Toto jsou ovšem položky, které mají charakter nákladů a mohou být do nich zahrnuty
stejně jako výkyvy a změny cen nakupovaného materiálu a služeb. Toto se také v praxi
zcela běžně děje. 
Vyjdeme-li z definice, že zisk je přebytek příjmů nad výdaji, pak lze prakticky každý výdaj,
bez ohledu zda minulý, nebo budoucí zahrnout do nákladů a tím i do ceny jako zdroje jejich 
úhrady a tím i jejich obnovy. Náklady běžné, i náklady příštích období jsou součástí
vybavení podniku oběžným i fixním kapitálem. Představují tudíž jeho reprodukci. 


Zisk jako výtěžek z vloženého kapitálu
 
Zajímavá může být námitka, že zisk je část vytvořené nadhodnoty, kterou si majitel kapitálu,
bez ohledu, jestli soukromá osoba nebo stát přivlastní a má formu výnosu z vloženého kapitálu.

Zde jsou možné dva pohledy: 
1) Jeden klasický, marxistický, který tvrdí, že část hodnoty je odňata
   pracovní síle a spadá ve formě nadhodnoty takto do vlastnictví vlastníka kapitálu
2) Na daný problém je možno se dívat z pohledu klasické ekonomie, která považuje mzdu jako platbu
   za pronájem pracovní síly a pokládá zisk jako přebytek příjmů nad výdaji, za příjem z vlastnictví
   a nasazení kapitálu.

V prvním případě se jedná o tvorbu zisku vykořisťováním, v druhém pak o 
nízký nájem za pracovní sílu kapitálem, což je v podstatě totéž.
Toto platí nejen pro živou práci ale i pro práci zvěcnělou.(materiál, polotovary, služby).

V obou případech má zisk povahu platby za neexistující výkon soukromého vlastníka.
V případě, že vlastníkem je stát, tomu, jak uvidíme později není.

Zisk jako přebytek příjmů nad náklady je v případě soukromé držby kapitálu tudíž jakýmsi 
sponzorským darem zákazníka s cílem příznivě motivovat podnikatele v jeho podnikatelské 
činnosti a je z hlediska jeho ekonomické nutnosti jakožto nutného výdaje zcela zbytečný.
(Veškerá činnost, spojená se vznikem výrobku, nebo poskytované služby až do okamžiku směny 
je obsažena v nákladech a nikoliv v zisku.)

Výše uvedený podrobný rozklad ceny na náklady není samoúčelný. Poskytuje totiž možnost při 
snaze maximalizovat zisk cestou cíleného soustředění managementu na hledání možností snížení 
jednotlivých nákladů a tím i výdajů.

Využije-li podnikatel svého dominantního postavení vůči subdodavateli jako velkoodběratel,
pak vynucené snížení ceny představuje snížení vlastního sponzorského daru dodavateli
za účelem stabilizace, nebo zvýšení vlastního bezpracného zisku.
Postižený dodavatel ve snaze maximalizovat vlastní zisk hledá sám možnosti úspor
nákladů jak u vlastních dodavatelů, tak i vlastních zaměstnanců.

Zvlášť dramatickou formu nabývá snaha podniku snížit vlastní náklady v oblasti mzdových a
vedlejších mzdových nákladů.


Zisk jako zdroj financování inovačních procesů.
 
Další možností použití zisku je výzkumná a vývojová činnost. Náklady spojené s výzkumem
jsou formou odpisů kalkulačně započítávány do ceny. Zaplatí-li zákazník požadovanou cenu, 
uhradí část nákladů na vývojové práce, které v tomto případě představují protislužbu.
Na základě autorských a patentních práv získá však podnikatel monopolní postavení na trhu 
a dosahuje takto bezkonkurenční zisk. Zde je ono sponzorství zvláště patrné.


Daň ze zisku
 
Vraťme se nyní k analytickému rozkladu zisku na disponobilní zisk a daň ze zisku.

Daň ze zisku nabývá z hlediska zákazníka zcela jinou formu. 
Jestliže je možno definovat zisk jako sponzorský dar zákazníka, který není krytý žádným
výkonem vlastníka kapitálu, pak se jedná v případě daňového odvodu z hlediska koloběhu 
peněz a zboží o odvod části sponzorských darů zákazníků státu mimo jiné jako úhrada za 
vytvoření optimálního podnikatelského prostředí tudíž vytvoření optimálních podmínek 
k maximalizaci zisku.

Takže daň ze zisku je vlastně platba všech  zákazníků státu,
který jako protislužbu zajišťuje úkoly a služby, které podnikatelská sféra buď není schopna, 
nebo ochotna plnit. Nezřídka jsou to také zisky, plynoucí podnikatelské sféře ze státních 
zakázek.
Daň je z hlediska soukromého podnikatele výdaj, který snižuje velikost vlastního zisku.
Snížení daňového zatížení je tudíž logicky rovněž jednou z forem jeho maximalizace.
Přesun investic do zemí s nízkou daňovou sazbou způsobuje pokles příjmu státního rozpočtu
za současného nárůstu jeho výdajů(Nárůst zatížení státního rozpočtu v důsledku stoupajících 
sociálních výdajů.). 
Výsledkem je situace, kdy se stát dostává vzhledem ke kapitálu do defenzivy a je nucen 
vlastní daňovou a sociální politiku jak po příjmové, tak i výdajové stránce omezovat. 


Použití zisku k financování rozšířené reprodukce
 
Podstatou motivace maximalizovat zisk v podnikatelské sféře je jeho další použití.
Vzniklý zisk přechází do soukromého majetku, který stát a společnost respektuje a chrání.
Společnost, která úhradou požadovaných cen vytváří zisk se vlastně zbavuje možnosti tímto 
disponovat a přenechává iniciativu jeho dalšího použití v soukromém podnikatelském sektoru.
Protože podnikatel je zainteresován na dosahování a maximalizaci zisku, přeměňuje tento
na investiční kapitál za účelem dosažení dalších zisků.
Zde ovšem nastává potíž s umístěním investic. Na základě maximalizace efektivnosti, budou 
investice směřovány prostorově tam, kde lze docílit maximální úspory výrobních nákladů,
při minimálním zdanění,přičemž vlastní výrobky budou umísťovány na trzích, které umožňují 
maximalizaci cen. Jedná se tudíž o hledání a udržení maximálního napětí cenových potenciálů
práce a odbytové ceny.
V případě, že je vytvořený zisk použit k rozšířené reprodukci, je umístění investic 
jak co do odvětvové struktury, tak i prostorově čistě záležitostí rozhodovacího procesu 
soukromého podnikání.
Společnost je takto zbavena možnosti přímého vlivu na vlastní vývoj. 
Její jediná možnost ovlivnit nakládání se ziskem má čistě motivační charakter. 
Tento je však pouze tehdy účinný, umožňuje- ji opět maximalizaci zisku.
 Konečným efektem nekontrolovaného pohybu soukromého kapitálu je jeho permanentní růst
na základě jeho rozšířené reprodukce. Vzniká takto zcela autonomní bohatství, samoúčelné 
ve svém použití, soustředěné výhradně na neustálé vlastní rozmnožování, nutící vlády 
a společnost se přizpůsobovat jeho potřebám. Výroba a poskytování služeb přestávají být 
prvořadým cílem uspokojovat potřeby jak výrobní, tak i konečné spotřeby. Na místo toho 
nastupuje jako hlavní cil motiv dosahování zisku jako prostředek růstu bohatství. 
Takto ztrácí výroba svůj vlastní účel. Účelem není vlastnit a rozmnožovat vlastní bohatství, 
ale výrobou uspokojit formou směny potřebu. Tudíž rozdělit vyrobené statky formou směny 
a tím uspokojit potřeby všech, kteří jsou zapojeni do dělby práce. Neoliberální ekonomie 
jako věda se za těchto podmínek nemůže dále rozvíjet, neboť soustřeďuje vlastní rozvoj pouze 
na problematiku tvorby bohatství. Problematiku jeho rozdělení a přerozdělení zkoumá pouze 
z podnikatelské perspektivy, zatím co širší pohled na společnost jako funkční systém, 
ve kterém je podnikatelská sféra pouze jednou z jeho integrálních částí, nechává zcela 
stranou. 
Z těchto důvodů nelze v budoucnosti ze strany neoliberálně orientované ekonomie jako vědy
 počítat s novými impulzy a odpovědmi na vznikající problémy jak ve využití surovinových 
zdrojů, tak i odstranění chudoby. Nekontrolovaná soutěž a přizpůsobení nejsou trvalým 
řešením problémů moderního světa. Není trvale možné aby podnikatelská sféra přenášela 
vlastní problémy, do kterých se neustále dostává nekontrolovaným, vzájemně zničujícím 
konkurenčním bojem ve snaze maximalizovat vlastní zisky na společnost a stát.

Jaký vliv na společnost má snaha po maximalizaci zisku soukromého kapitálu dokládá
prof. H.Sinn ve své knize Die Basarökonomie:
...Podíl na hospodářské soutěží exkomunistických zemí s jejich nízkými mzdami se stal
osudným. Masová nezaměstnanost, investiční stávka a slabý růst jsou následky útěku
podniků před německou mzdou. Mnohé podniky se vymanily z vlastní odpovědnosti
tim, že pohřbily vlastní podnikový růst nebo vlastní podniky rozpustili a věnují 
se správě zbylého majetku. Jiní šli do konkurzu. Německý kapitálový trh doslova plave 
v penězích, které nikdo nechce. 
Cestami mezinárodního finančního systému plynou přebytečné úvěrové prostředky 
investorům, kteří těmito prostředky financují nové investiční projekty.

Jednoho štěstí, jiného žal. Štěstí v neoliberální ekonomice nezávisí ani tak na píli 
a vzdělanosti, ale na nízké mzdě.
Je zajímavé že se k tomuto poznatku dopracoval i Adam Smith.: 
... naši obchodníci a podnikatelé si sice stěžují na negativní následky vyšších mezd, 
protože se obávají nárůstu cen z důvodu poklesu odbytu jak v tuzemsku tak i v zahraničí, 
ale nezmiňují se ani slovem o zhoubných důsledcích jejich vysokých zisků. Jednoduše 
zamlčují zavržení hodné důsledky jejich výhod a stěžují si stále pouze na ostatní. ...
(přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen, desátá kapitola, mzda a zisk
pří různém použití, strana 85)

Jedním ze základních omylů ryze tržně orientovaných ekonomik je představa,
že nízká cena daná hospodářskou soutěží je pro společnost výhodná.
Výrazem tohoto dnes převládajícího mínění jsou antikartelové snahy. 

Je nutno si uvědomit následující mechanizmus: Nutí- li stát podniky ke konkurenci za stavu 
nasyceného, nebo přesyceného trhu, nutí tímto postižené podniky snižovat rentabilitu výroby 
a služeb jakožto následek poklesu cen.
Strategii a taktiku podniků dnes již neovlivňuje pouze vlastní iniciativa, ale situace 
a tlaky  mimo něj. Dnes již prakticky každý velký podnik je financován mezinárodně operujícím 
kapitálem, ať už ve formě podílu bank, nebo, a to stále více, ve formě globálně operujících 
investičních fondů, zejména vysoce spekulativních a agresivních hedgefondes.
Praktiky těchto fondů označil dnešní předseda SPD pan Müntefering jako 
Heuschreckenkapitalismus.
(Heuschrecke: kobylka stěhovavá (Locusta migratoria), jedna z biblických pohrom.
wikipedia.de 

Mezinárodně operující majitelé a správci kapitálu nemají logicky zájem na vývoji společnosti
jako takové, zejména na udržení a zvyšování sociální úrovně. Díky možnosti jejich bezbarierové 
mobility nemají ani zájem na vývoji podniků jako takových. Hodnotí se pouze momentální 
úspěch, či neúspěch jednotlivých podniků na základě dosaženého zisku a vyplacených dividend.
Již letmý pohled na burzu ukazuje, že jakýkoliv pokles, nebo stagnace vývoje zisku má 
za následek Pokles cen akcií a tím odliv kapitálu z takovýchto podniků.
Protože podniky, zejména akciové společnosti jsou nuceny vykazovat zvyšující se zisky, nebo 
minimálně tyto držet na konstantní úrovni, promítají propad rentability do úspor nákladů,
čili do cen nakupovaných vstupů. Tato politika je jeden z hlavních motorů autsourcing 
a offshorig.
Uměle vytvářený tlak na rentabilitu podniků vede celkově k zhoršení efektivnosti výroby
a potažmo k nedostatečné tvorbě vlastních zdrojů, potřebných na výzkumnou a vývojovou aktivitu, 
jakož i investiční činnost, financovanou z vlastních zdrojů.
Poukazy na závratné zisky mohou vézt k mylným představám o hospodářském úspěchu podniku.
Zisk sám o sobě nemá žádnou vypovídací schopnost. Tuto má pouze rentabilita jak
vlastního, tak i cizího kapitálu, jakož i rentabilita výkonů a nákladů.


Daleko lepší metodou je vytvoření jakéhosi konkurenčního koridoru, jehož okrajovými mezemi jsou 
minimální a maximální ceny, které určí stát. Je v zájmu státu i společnosti udržovat
řádnou a stabilní cenou jak podnikové, tak i mzdové příjmy na takové úrovni, která umožní
všem udržovat optimální likviditu a spotřebu. Toto platí i v oblasti přerozdělení zdrojů.


Zisky  a jejich úloha ve státní podnikatelské sféře.
 

V případě držby kapitálu státem hraje zisk a jeho tvorba v odpovídající ekonomické teorii a praxi   
stejně významnou roli, jako je tomu v případě soukromé držby kapitálu.
Jeho použití je však ve srovnání se soukromou držbou kapitálu rozdílné.
Toto zjištění je na první pohled patrné již z úvodní definice zisku, jak ji formuloval
v bodě 4 V. Hofmann. Pro bližší pohled na tvorbu a použití zisku nebude zajisté nezajímavé 
nahlédnout do soustavy zákonů a vyhlášek z období 1948 až 1989, 
jak jsou publikovány v archívu na internetových stránkách ministerstva vnitra čR 

První a základní zmínku najdeme v Hospodářském zákoníku:

Hospodářský zákoník č.80/1989 sb., částka 21:

§56
Státní hospodářské organizace jsou vybaveny základními a oběžnými prostředky. 
Odpovídají za jejich řádné využívání, zachování, jakož i za jejich účelné rozmnožování;
hospodaří tak, že zásadně uhrazují své výdaje ze zdrojů, které vytvoří

Pod pojmem ..účelné rozmnožování.. se rozumí tvorba zisku.
Toto upřesnění najdeme v

Nařízení vlády Československé socialistické republiky o finančním hospodaření
výrobních hospodářských jednotek a podniků. 106/1985 sb.,částka 30:

Část první, 
hlava 1
finanční hospodaření výrobních hospodářských jednotek a podniků do nich začleněných.

§ 4
Základními finančními zdroji výrobních hospodářských jednotek a podniků do nich začleněných
jsou zisk vykázaný v řádně vedeném účetnictví(dále jen zisk) a odpisy základních prostředků³
(dále jen odpisy).

§5 Použití zisku výrobní hospodářské jednotky
1) Výrobní hospodářská jednotka používá zisk v tomto pořadí:
a) k odvodům a platbám daní prováděným výrobní hospodářskou jednotkou do státního 
   rozpočtu, do rozpočtu národního výboru a do státních fondů
b) k přídělům do obratového fondu;
c) k přídělům do investičního fondu
d) k přídělům do fondu technického rozvoje
e) k přídělům do rezervního fondu
f ) k přídělům do fondu kulturních a sociálních potřeb
     a do fondu odměn;
g) k dalším účelům stanovených zvláštními předpisy;
h) k dodatkovému odvodu nadřízenému ústřednímu orgánu.

(2) Zisk, který nebyl rozdělen podle odstavce 1, zvýšený popřípadě o další zdroje
k rozdělení, převede výrobní hospodářská jednotka koncem roku do svého
rezervního fondu. 

§6 Použití odpisů výrobní hospodářskou jednotkou

   Výrobní hospodářská jednotka používá odpisů k financování svých investičních potřeb 
   a k odvodu nadřízenému ústřednímu orgánu.

Náklady v podniku:
O poměru mzdových nákladů k výkonům se zmiňuje již A. Smith:
Zcela očividně může poptávka po pracovních silách růst  pouze tehdy, 
jestliže rostou i fondy, které jsou určeny pro výplatu mezd.
(Přeloženo z  A. Smith, Wohlstand der Nationen osmá kapitola mzda práce)
Jak významnou roli v při tvorbě zisku hrálo snižování nákladů, zejména mzdových,
ve státních podnicích ukazuje

     Vyhláška 157/1975 částka 38  o usměrňování mzdového vývoje a odměňování práce.
§ 8 odst. (1): 
Normativem mzdových a ostatních osobních nákladů se určuje podíl těchto
nákladů na výkonech organizací; absolutním limitem se určuje výše mzdových a ostatních 
osobních nákladů.
 

§17 odst.(1) Překročí-li hospodářská organizace normativ nebo absolutní limit mzdových 
a ostatních osobních nákladů (§9 odst. 4) za celý rok a není-li toto překročení dostatečně
kryto vázáním rozpisových rezerv nadřízených orgánů, provede po skončení roku z fondu odměn 
dodatkový odvod do státního rozpočtu ve výši překročení. Nestačí-li prostředky fondu odměn 
na plnou úhradu dodatkového odvodu, uhradí organizace zbývající částku v dalších letech. 
Koncern provádí dodatkový odvod z prostředků koncernového fondu odměn.

§ 22 Úkolová mzda

(1) Úkolové mzdy se použije zejména na pracovištích, kde charakter práce 
umožňuje předem hospodárně stanovit pracovní postup a normy spotřeby
práce, kontrolovat množství a kvalitu práce a spotřebu pracovního času
a kde pracovníci významně ovlivňují kvalitní výsledky práce.

(2) Typ úkolové mzdy se určuje v závislosti na kvalitě norem spotřeby
práce, ovlivnitelnosti jejich plnění, účelné mzdové diferenciaci a zjištění 
žádoucího mzdového vývoje. Úkolové mzdy s přímou závislostí lze požít pro práce,
při nichž se používá vzájemně vyvážených norem spotřeby práce vyjadřujících
nutnou spotřebu času na výrobu, a to u prací, kde plnění norem spotřeby
práce je převážně ovlivňováno úsilím pracovníků.
Na pracovištích, kde je mimořádný zájem na dodržení určitého stupně výkonnosti
a kde se používá kvalitních norem spotřeby práce, lze uplatnit progresivní 
úkolovou mzdu. 
O jejím použití rozhoduje na návrh organizace nadřízený orgán.
V ostatních případech organizace zpravidla použije typu úkolové mzdy, 
při kterém výdělek pracovníka roste pomaleji, než plnění norem
spotřeby práce.
(3) Akordní úkolové mzdy lze použít tam, kde se na základě normativních podkladů
stanoví souhrnné normy spotřeby práce a souhrnné akordní sazby pro ucelený úsek
(etapu, jednotku) prací a pro delší časové období.

(4) Kvalitu a hospodárnost práce zabezpečuje organizace především přímým
řízením a kontrolou práce, chodem výrobního zařízení, diferenciací
úkolové mzdy podle kvalitativních hledisek a poskytováním prémií,
popřípadě výkonnostních odměn.

Poznámka na okraj: 
Je zajímavé, jak by  dnes  reagovala KSČM a odbory na návrh ODS
znovu zavézt §8 jako prostředek regulace mzdových nákladů v podnikatelské sféře.
Uvedené paragrafy rovněž  dokazují jak lživé je tvrzení, že v socializmu se jen
„flákalo a nepracovalo“. Intenzita práce se ještě dodatečně zvyšovala formou 
socialistické soutěže
brigád socialistické práce za účelem překročení výrobních úkolů.

O úkolové mzdě se zmiňuje již A. Smith:

...dobře zaplacení dělníci, pracující v akordní mzdě mají zhusta sklon se přemáhat a
ničí si tak  v několika letech vlastní zdraví. Takto mohou tesaři v Londýně  a také na jiných 
místech jejich namáhavou práci maximálně asi osm let plně vydržet. Podobné poměry panují 
také i v jiných řemeslech, jestliže je dělník odměňován podle zhotovených kusů, což 
je v manufakturách obvyklé. 
Toto platí také pro některé zemědělské dělníky, jestliže je jejich mzda vyšší než obvykle.
Téměř každý řemeslník je vystaven nějaké specifické nemoci, která je následkem neúměrné
námahy v případě určitých prací.
( A.Smith der Wohlstand der Nationen osmá kapitola mzda za práci)


Význam daňových a jiných odvodů
 
Tvorba zisku  a jeho význam jako pramen daňových příjmů státu je patrný 
ze zákona  161/1982 částka 34 o odvodech do státního rozpočtu
§ 1 Tímto zákonem se upravuje:
a) odvod ze zisku;
b) odvod volného zůstatku zisku;
c) příspěvek na sociální zabezpečení;
d) odvod z odpisů základních prostředků;
e) dodatkové odvody;

§ 3 Základ odvodu ze zisku
(1) Základem odvodu ze zisku je zisk vytvořený z veškeré činnosti organizace, zjištěný 
    v účetnictví, zvýšený o:
a) částky, o které byly zvýšeny náklady nebo sníženy výnosy v rozporu s právními předpisy;
b) rozdíl, o který placené penále, pokuty a sankční úroky převyšují přijaté penále, pokuty a 
     úrokové bonifikace; za přijaté penále a pokuty se považuje
     i částka, kterou organizace získala náhradou škody za zaplacené
     penále a pokuty;
c) přirážky k základním úplatám za vypouštění odpadních vod;
p  oplatky za znečišťování ovzduší včetně přirážky.

§4 Sazba odvodu ze zisku
   (1) Sazba odvodu ze zisku činí 75% ze základu odvodu(§3) s těmito odchylkami:
a) 50% u hornických organizací.....
b) 55% u organizací stavební výroby...
c) 60% u organizační potravinářského průmyslu...
d) 65% u organizací jejichž převážnou činností je výroba stavebních hmot...
e) 70% u organizací Československé automobilové dopravy...
f) 75% u organizací zahraničního obchodu...
g) 85% u Československé obchodní banky...

Oddíl třetí
Příspěvek na sociální zabezpečení

§7
(1) Příspěvku na sociální zabezpečení(dále jen příspěvek) 
    podléhají státní hospodářské organizace, i když jsou uspořádány do výrobních 
    hospodářských jednotek, jakož i koncernové podniky a koncernové účelové organizace 
    uvedené v § 2 odst.1 písm. b) až e).
(2) Příspěvku podle tohoto zákona nepodléhají organizace podléhající důchodové
    dani podle zákona o důchodové dani nebo dani ze zisku podle zákona o zemědělské dani.
(3) Základem příspěvku je objem mzdových prostředků zúčtovaných k výplatě v běžném roce, 
    snížený o odměny poskytnuté podle předpisů autorského práva zúčtované k výplatě 
    v běžném roce.
(4) U koncernů se základ příspěvku snižuje o základ příspěvku koncernových podniků 
    a koncernových účelových organizací.
¨
(5) Sazba příspěvku činí 20% ze základu příspěvku.
(6) Příspěvek zahrnuje i pojistné nemocenského pojištění. Příspěvek je součástí nákladů 
    organizace.

Oddíl čtvrtý
          Odvod z odpisů základních prostředků.
§8 
(1) Odvod z odpisů základních prostředků provádějí ministerstva a jiné ústřední orgány za 
    organizace jimi řízené.

(2) Výška odvodu se stanoví v příslušném státním rozpočtu absolutní částkou
    pro jednotlivá ministerstva a jiné ústřední orgány v případech, kdy plánovaná tvorba
    odpisů všech jimi řízených organizací je vyšší než objem odpisů určený v působnosti 
    příslušného ústředního orgánu k financování plánovaných investičních potřeb.

(3) Další podmínky odvodu z odpisů základních prostředků stanoví vláda
    Československé socialistické republiky.

Již na první pohled je patrné, že zisk hraje v případě státního podnikání stejně důležitou 
roli, jako v případě soukromé držby kapitálu.

Všude tam, kde existuje výroba a směna, tam existuje účetnictví, kalkulace, náklady a zisk. 
Z hlediska existence zisku jako zdroje financování rozšířené reprodukce nemůže logicky  
existovat jiný způsob hospodaření, nežli podnikatelský, zaměřený na maximalizaci zisku.
Z toho důvodu je možno prohlásit, že oba společenské systémy se chovají co se týče nákladů 
a zisku ekonomicky, tudíž stejně.

Zásadní rozdíl je však ve způsobu jeho  použití. 
Jestliže platí tvrzení, že platba zisku obsaženého v ceně  je platba proti které nestojí
žádná protislužba soukromého podnikatele, pak tomu v případě, kdy majitelem kapitálu, tudíž 
podnikatelem je stát, není. Jedná se tudíž o platbu proti které stojí jako protislužba výkon 
státu v celé řadě oblastí, především v oblasti sociální, vzdělávací, právní a správní.
Daň ze zisku je tudíž v ceně zakalkulovaná platba, proti které stojí protislužba státu.
V tomto směru má zisk státního podniku ekonomickou funkci jako úhrada výdajů, které jsou 
celospolečensky nutné a které nelze jako výdaj zahrnout do nákladů výroby a služeb.
Výše zisku je pak v takovém případě dána finančními potřebami společnosti vyplývajícími 
z její strukturální a sociální skladby.

Zcela jiný význam má rovněž využití zisku jako prostředku financování rozšířené reprodukce.
Na rozdíl od nekontrolované tvorby osobního bohatství bude stát investovat do produktivní
oblasti, která je návratná. Zde má stát možnost vlastními silami cíleně přestrukturalizovat 
odvětvovou skladbu vlastního hospodářství nejen  pomocí zisku, ale i pomocí koncentrace části 
odpisů. (zákon 161/1982 §8).

Tento fakt je zřejmý z následující vyhlášky.
Vyhláška 103/1985, předsedy Státní banky československé
o poskytování úvěrů a o úrokových sazbách.

§1 V souladu s cíli hospodářské politiky vlády Československé socialistické republiky působí 
Státní banka československá(dále jen banka) úvěrem
na růst efektivnosti v národním hospodářství, na posílení ekonomické a peněžní rovnováhy 
a upevnění kupní síly československé koruny. Banka přitom provádí společensko- ekonomickou 
kontrolu hospodaření organizací v souladu s celospolečenskými zájmy.
 

Existence vlastního, státního produktivního kapitálu takto posiluje  postavení společnosti
 vůči internacionálně aktivnímu kapitálu který je předmětem soukromé tržby. 
Tento fakt nabývá stále většího významu s ohledem na existenci a aktivity mezinárodně 
operujících vysoce riskantně spekulativních investičních fondů. Zde se jedná především 
o hadgefonds, popřípadě private-equity-fonds. Tyto fondy operují mezinárodně a zcela 
nekontrolovaně. Jen objem prostředků, kterými  hadgefonds disponují,přesahuje 1,2 bilionu dolarů.

Že může  státní hospodářství a stát jako podnikatel být fiskálně úspěšný, ukazují názorně 
následující grafy:
Tyto byly sestaveny na základě údajů, obsažených v jednotlivých zákonech o státním rozpočtu 
československé federace.

Příjmy československé federace:

                      

Bilance státního rozpočtu:

                       
     


Při srovnání obou grafů je zřejmé, že vláda dokázala i přes výkyvy v příjmech ovlivnit
státní výdaje tak, že státní rozpočet, pokud nebyl přebytkový, zůstal po celou dobu vyrovnaný.
Jakou pozici při přijetí Eura by měla česká vláda dnes, kdyby mohla v Bruselu vykázat
srovnatelné saldo státního rozpočtu není třeba diskutovat. K této poznámce se ještě vrátíme 
v závěru.

Vývoj celostátně důležitých investic:
                    
                     Modře: Slovenská republika, červeně: Česká republika.

Ve srovnání grafu příjmu státního rozpočtu s uvedeným grafem názorně ukazuje pozitivní vliv 
investic na celkový růst státních příjmů a tím i možnosti jeho výdajů. Již na první pohled 
je patrno, že hospodářství se státní kapitálovou účastí může rozvinout vlastní dynamiku 
růstu bez nutnosti omezovat vlastní výdaje  jako motivační nástroj pro příliv soukromého 
kapitálu do země.



Závěr.


Z hlediska těch, kteří jako zákazníci vlastní platbou vytvářejí zisk druhých stojí před
před volbu:
a) Buď budou nadále vytvářet a množit bohatství jiných bez možnosti ovlivnit chování
   jejich vlastníků a vézt v čase permanentní spory v oblasti jeho rozdělení a přerozdělení,
 
nebo

b)  budou směřovat vlastní vklady do podílů na státním kapitálu, který bude z hlediska
    rozdělení a přerozdělení vytvořeného bohatství poskytovat protislužby, které soukromá
    podnikatelská sféra není ani schopna, ani ochotna poskytovat.

Z ekonomického hlediska jsou obě možnosti nejen možné ale i realizovatelné.
Narážejí ovšem na určité nebezpečí a to je nekontrolované chování vlastníků
kapitálu z hlediska tvorby a použití zisku a to u obou forem, jak soukromé, tak i státní 
držby kapitálu.

V případě soukromé držby kapitálu naráží pokusy použít část vytvořeného zisku na společenské 
účely formou vyššího zdanění podnikatelské sféry  na dva problémy:
a) ten známý, tj. únik kapitálu a tím i tvorby zisku do zemí s nízkou úrovní mezd a daní,
b) ten méně známý a to je nutnost udržet tvorbu zisku trvale v čase tak vysokou, aby bylo 
   možno odvodem daní krýt rostoucí potřeby společnosti.

inak řečeno, žádná z levicově orientovaných politických stran, sledující onu „jánošikovskou“ 
politiku bohatým brát a chudým dávat si neuvědomuje, že napřed musí vytvořit
optimální podmínky pro trvalou tvorbu zisku a bohatství soukromých vlastníků kapitálu
se všemi negativními sociálními důsledky, aby jim mohla za jejich neustálého nářku alespoň 
jeho část odčerpat a následně přerozdělit k všeobecnému prospěchu.
Výsledkem je problém v bodě a), konečným stavem je pak situace, jak ji výše popisuje
 prof. H. Sinn ve své knize Die Basarökonomie.

Problém výše daní, a kontrola kapitálu z hlediska jeho použití v případě jeho držby státem  
v  tomto případě v podmínkách fungující demokracie odpadá.

Zůstává tak jeden nevyřešený problém a to je vytvořit takové mocenskopolitické mechanizmy, 
zaručující účinný vliv okolí na ty, kteří drží a kontrolují kapitál bez ohledu, jestli je 
tento v držení soukromém, nebo státním.
Oba držitelé se totiž chovají jako podnikatelé stejně, neboť mají stejný motiv: maximalizaci 
zisku a snahu s ním volně nakládat. Citace zákonů z doby reálného socialismu a zejména 
tvrdošíjně vyrovnaný státní rozpočet ukazují Komunistickou stranu Československa jako 
podnikatelskou organizaci s absolutní politickou mocí.

Reálně existující socializmus je možno charakterizovat
jako absolutní splynutí politické a  hospodářské elity v jeden homogenní celek.

Tento fakt je zvláště zřejmý v oblasti regulace mezd, jak ji vidíme z textu 
vyhlášky 157/1975 částka 38  o usměrňování mzdového vývoje a odměňování práce,
kdy byly mzdy pod hrozbou sankcí drženy na úrovni životního minima.

Lze proto říci, že neoliberální vlády postkomunistických zemí  vděčí za masivní příliv
kapitálu do země bezohledným podnikatelským praktikám socialistických vlád dodnes.
V každém případě je však z praktického hlediska výhodnější směrovat tvorbu zisku formou 
státní držby produktivního kapitálu  do vlastnictví státu, protože se tento jednak nemůže 
zcela zbavit svých sociálních závazků vůči vlastním občanům, a jednak tento systém umožňuje 
cestou demokratizace zvyšovat vliv občanů na vládu jakožto vrcholný management. Tento systém 
je tudíž vývojově perspektivní, neboť majitel a správce kapitálu jakožto stát je pro občana 
dosažitelný.
Navíc je v současné době návrat k politickému systému jedné politické stravy prakticky nemožný.
Žádný stát, jako člen EU nemúže zavézt diktaturu v jakékoliv formě, ať už je to diktatura 
proletariátu, nebo diktatura fašistického typu. Proto je také nutné uvedení Lisabonské smlouvy 
v platnost.
Jak občané jako jednotlivci, tak i společnost jako celek nemají v případě soukromé držby 
kapitálu žádnou prakticky aplikovatelnou možnost donutit majitele kapitálu chovat se sociálně.
Tento je v dnešní době internacionální,  ve formě hedgefondů anonymní, s vysokou mírou mobility,
vymykající se jurisdikci jednotlivých států.

Problematika kontroly výkonné moci státu a tím i hospodářství však spadá do oblasti politického
uspořádání společnosti. 
Je zřejmé, že budoucí vývoj ekonomických věd posune hranici vlastního zkoumání z oblasti 
koloběhu kapitálu a tvorby zisku opět jako politická ekonomie do oblasti politicko - hospodářského 
uspořádání společnosti jako celku.