Stručný přehled vývoje sociálních systémů v Evropě

Problémy sociálního zabezpečení jsou ve všech ekonomikách liberálního, popřípadě neoliberálního 
typu očividně stejné:
Příjmová část sociálního systému je chronicky menší, nežli výdajová. To znamená. že celý systém 
je deficitní.


Základním pilířem propočtu vlastních příspěvků byla až dosud vždy existence živé lidské pracovní 
síly v pracovním procesu. Tento systém má hluboké historické kořeny, sahající do doby průmyslové 
revoluce.

První pokusy vytvořit systém jednotného sociálního pojištění lze vysledovat ve Francii.

Výborným pramenem je publikace Maxe von Osten, která vyšla r 1884 pod názvem
Pracovní pojištění ve Francii. (1)

Francie:

Již v úvodu autor uvádí, že 1.4.1791, tudíž za Francouzské Buržoazní Revoluce.
byly zrušeny ve Francii všechny cechy. Mezi 14. 17. červnem vydal konvent zákaz sdružování 
se jak podnikatelů, tak i zaměstnanců všech oborů. Konkrétně se jednalo o zákaz volby 
představenstva, zákaz usnesení týkající se vlastních zájmů a bylo zapovězeno zakládat zájmové 
organizace pod jakoukoliv záminkou. Veřejná shromáždění dělníků byla pokládána za vzbouřenecká 
srocení.



Autor uvádí že tyto zákony vyvolaly divokou konkurenci mezi výrobci a zbavily svazy tovaryšů 
možnosti se organizovat a takto vyvíjet vliv na mzdy. Ztratili tímto také podporu
V případě vandru na zkušenou, možnost podpory v nemoci, stáří, v případě úrazu a úmrtí.
Stáli takto sice svobodní, ale bezbranní a slabí proti jejich zaměstnavatelům, což pociťovali 
zvláště krutě v případě nedostatku pracovních příležitostí, což způsobila všeobecná hospodářská 
situace v tehdejší době. Takto se dostala všechna sdružení (předchůdci odborových svazů) 
na základě zákona z 22. Germinal XI (12 duben 1803) a na základě Code Pénal který tato 
ustanovenínpřevzal do faktické ilegality. Jakmile se tyto organizace pokusily prosazovat zájmy 
zaměstnanců proti podnikatelům, dostávaly se tyto automaticky do konfliktu se zákonem. 
Pokud zmíněné organizace přetrvávaly nadále potom pouze v ilegalitě.
Uvedené zákony povolovaly pouze vzájemnou finanční pomoc a to pouze v případě nouze.
Podpůrné spolky se ale vystavovaly trestnímu stíhání v případech, kdy vyplácely svým 
členům podporu v nezaměstnanosti. To byl také důvod, proč zůstávaly tyto podpůrné spolky 
v ilegalitě. Teprve v r. 1808 došlo k částečnému uvolnění ze strany vlády, přičemž bylo 
povoleno zakládání profesionálních podpůrných spolků.
Do r.1821 vzrostl počet podpůrných spolků v Paříži na 124, 1842 jich bylo již 234 s celkovým 
počtem 20 000 členů. Aby byl vyloučeno i to nejmenší podezření, měly všechny tyto spolky 
ve svých statutech zakotvena prohlášení o konformitě zákonů z r. 1791 s tím, že účelem jejich 
činnosti je pouze vzájemná finanční výpomoc v případě nouze.
Ke změně došlo až r. 1834, kdy byla zákonem povolena činnost podpůrných spolků.
V letech 1830 až 1848 bylo založeno 1088 spolků. Zákon z 22.6. 1845 o spořitelnách se poprvé 
zmiňuje o těchto spolcích v kapitole „sociétés de secours mutuels“.V r. 1847 činily vklady 
v celkovém objemu 5 720 220 Franků. Autor uvádí že jak počty podpůrných spolků, tak i celkový 
finanční objem jejich vkladů byl ve skutečnosti mnohem vyšší. Řada spolků setrvávala i nadále 
v ilegalitě, neboť finanční podporou jejich členů v případě stávky se tyto spolky vystavovaly 
nebezpečí postihů na základě trestního zákona. Mimo to byla jejich podpůrná činnost nedostatečná. 
Důvody byly jednak v omezeném počtu členů, dále ve špatné organizaci a neodbornosti vedení 
financí. To způsobovalo velmi krátkou životnost uvedených spolků. Autor uvádí, že v Rouen bylo 
od r. 1803 do r 1844 založeno 37 spolků ale v r. 1848 ji zbylo pouze 13. Pouze 3 měly více 
jak 100 členů a jeden 300 členů.

Příčinu vidí autor ve skutečnosti, že že byly vypláceny podpory i v jiných případech a ne pouze 
v případě přechodných onemocnění. Dalším problémem bylo vyplácení  starobních a invalidních 
důchodů. Jakmile dospěla větší část členů spolku do věku, kdy jim vznikl nárok na důchod, celý 
systém se zhroutil z nedostatku finančního krytí. Často se stávalo, že představenstvo přilákalo 
do podpůrného spolku nové členy s cílem tento rozpustit a peníze rozdělit mezi sebe.

Již během revoluce začaly nabývat na významu tontiny.
Podstata tontin spočívá v tom, že provozovatel se nepodílí na pojišťovacím riziku dlouhodobosti. 
Riziko nesou plně účastníci-(pojištěnci). Jedná se v principu o jakýsi investiční fond. 
Tontiny začaly působit jako starobní důchodové fondy přístupné i pro dělníky. Tontiny sahaly 
často k do nebe volajícím podvodům za účelem nalákání klientů. Podle autora bylo nabízeno 
navýšení vloženého kapitálu až o 160 %.
Poměry v této oblasti fondového pojištění byly tak katastrofální, že se r. 1842 vláda rozhodla 
uvalit na tontiny státní dohled nařídila těmto převézt jejich vklady do státní renty.
Na základě těchto skutečností se dospělo k přesvědčení, že je nutno vytvořit zákonné opatření 
na řešení starobního důchodu pro pracující třídy. K tomuto přesvědčení přispěla skutečnost, 
že zabezpečení na stáří formou soukromých fondů  je jak praví autor“ nejisté a zavržení hodný 
způsob".

Je až s podivem, že všechny liberální strany propagují jako jeden z pilířů starobního zabezpečení 
soukromé spoření ve formě fondů. Jak zkušenost z první poloviny 19. století, tak i negativní 
důsledky této formy spoření v dešní době ukazují stejný obraz: vysokou míru rizikovosti ve formě 
ztráty vloženého kapitálu spolu s vysokými náklady na vedení těchto fondů. Jestliže se náklady 
na provoz BfA (Spolková pojišťovna pro zaměstnance) v SRN pohybují kolem 1,3% objemu vkladů,činí 
náklady fondů 6 a více %.

Práce na zákonu o státním důchodovém pojištění přerušila revoluce v r 1848, takže zákon o státním 
pojištění byl uveden v platnost až v r. 1850.

V průběhu debaty bylo učiněno několik návrhů o kterých je zajímavé se zmínit.
Hlavním předmětem diskuze byla otázka, zda má být pojištění dobrovolné, či povinné.

Zde se argumentovalo takto:
Dělník vydělá tak málo, že nebude schopen povinně platit příspěvky. Proto má být pojištění 
dobrovolné.

Jiní argumentovali, že pojištění nemá smysl, neboť je až dosud zvykem, že se děti starají o rodiče. 
Ty, které se nestarají, pak ať je rodičům Bůh milostiv.

Vyskytly se názory, aby pojištění platili zaměstnavatelé. Proti tom se zvedla vlna odporu, neboť
se argumentovalo takto: Dojde ke zvýšení nákladů, snížení konkurence schopnosti a každý je 
zodpovědný sám za sebe.  Rovněž se argumentovalo tím, že zaměstnavatelé převedou tyto výdaje 
do nákladů a tím do ceny, což musí spotřebitelé zaplatit.

Shoda panovala v názoru, že je nutno zřídit jednu státní pojišťovnu a garantem může být pouze 
stát. 
Důvodem byl poznatek, že pouze velký počet pojištěnců může zajistit trvanlivost důchodového 
pojištění. Zárověň panovala shoda, že Sociální pojištění nemůže být svěřeno do rukou soukromé 
pojišťovny pro nepřípustně vysoké riziko. K tomuto přesvědčení vedla řada statistických propočtů 
a zjištění v oblasti věku, úmrtnosti, nemocnosti a pod.
Důvodem pro státní instituci byla i stávající praxe privátních pojišťoven, kdy byly pojistné 
smlouvy ze strany pojišťoven rušeny, takže pojištěnec neměl jistotu, jestli mu bude soukromá 
pojišťovna v budoucnu vůbec nějakou rentu vyplácet. Dále se argumentovalo, že stát nepotřebuje 
generovat zisky, takže výše pojistného může být nízká, neboť bude generovat pouze náklady, které 
jsou všeobecné nízké. 
Argumentovalo se tím, že centrální správa vyvolá náklady ve výši 60-100 000 Franků. 
Aby stát ale nemohl finanční prostředky státní pojišťovny zcizit na jiné účely,
měl být tento institut spravován státními úředníky, kteří ale nepodléhali ministerstvu financí.





Diskutovala se také otázka zda by neměli dělníci dostat rentu od státu. Zde se zajímavě 
argumentovalo:
Jestliže má dělník platit, a nic nevydělá, nenajde žádnou práci, pak z toho vyplývá, že že se mu 
musí dát práce aby mohl platit. Tím by se ale došlo znovu k právu na práci což by vedlo 
k důsledkům že by stát musel určovat mzdy a ceny,   spotřebu , zkrátka všechno.
Byly vzneseny návrhy, aby vyplácení starobních důchodů převzal plně stát. To bylo označeno jako 
komunistické řešení a pochopitelně také odmítnuto. 

Vklady byly zúročeny 5%. Eventuální deficity byly kryty ze státního rozpočtu a to vždy 
ke dni 31. 12. každého roku.


Zde výtah z uvedeného zákona:(1)
Zákon o založení záložny pro starobní rentu. z 18 června 1850

Odst. 1 Pod státní garancí je založena záložna pro starobní rentu.

Odst. 2 Potřebný kapitál pro výplatu renty se sestává z dobrovolných 
        plateb pojištěnců na depozitní pokladnu. Vklady budou přijímány 
        pouze ve výši od násobku 5 Franků Vklady učiněné ve zlomcích 
        těchto částek budou přijímány pomocnými pracovišti, jak je blíže 
        popsáno v čl. 10.

Odst. 3 Obnos, který bude vyplácen jako starobní renta bude vypočítán 
        při každém vkladu podle tarifu:

¨      1) 5% úrokem a úrokem z úroků.

       2) Podle tabelárně zpracovaných pravděpodobnosti úmrtí ve vztahu 
          ke stáří platícího a ve vztahu k zvolenému počátku vyplácení 
          starobní renty .

       3) Zpětné vyplacení vplacených vkladů, po smrti pojištěnce, 
          jestliže to bude podmínkou,Kterou kladt pojištěnec.

       4) Vklady mohou byt učiněny ve prospěch každého staršího 3. let...




Odst. 5 Na jednu hlavu může být zanesena renta ve výši max. 600 Franků.
        Platby ve prospěch třetí osoby jsou platné teprve až po uplynutí 
        jednoho roku.

Odst. 6 Nárok na výplatu renty vzniká po uplynutí 50. až 60. roku věku 
        pojištěnce.
        V případě těžkého zranění nebo předčasné slabosti, které způsobí 
        podle úředního dobrozdání absolutní pracovní neschopnost, může být 
        renta vyplacena, pokud byly splněny podmínky plateb i před 50. rokem věku.




Německo:c

Zatím co Francie zavrhla paritní podíl placení příspěvků na sociální zabezpečení,
schvaluje v roce 1883 říšský sněm zákon o nemocenském pojištění, kde dávky měli platit 
napůl jak zaměstnanci, tak i zaměstnavatelé. Princip paritního podílu se udržel v SRN 
až do dnešní doby.
Vznik nároku na starobní důchod byl stanoven na 70. rok věku. později byla věková hranice 
snížena na 65 let.

„...celý komplex sociálních zákonů završilo 22 června 1889 starobní a invalidní pojištění.
Každému dělníku zajišťovalo starobní rentu po dosažení věku 70 let.
I v tomto případě museli zaměstnavatelé i zaměstnanci platit příspěvky napůl.
Tento zákon kritizovala tehdejší sociální demokracie jako naprosto nedostatečný.“(2)

Později byla věková hranice snížena na 65 let, v současné době byla věková hranice zvýšena 
až na 67. rok věku.

Anglie:

„1911: Lloydův zákon o národním pojištění ukládá povinné dávky pojištění, vyplácené 
v době nemoci a nezaměstnanosti. Náklady hradí napůl zaměstnavatel  a zaměstnanec.
Opatření byla založena na popření viktoriánského principu, podle něhož individuální 
poctivost a píle nejsou schopny zajistit každému člověku přiměřenou prosperitu. 
Reformátoři pochopili, že kapitalismus je plýtvavý, nevýkonný a trestá jednotlivce bez 
ohledu na jeho osobní zásluhy a že voluntarismus nestačí.“(3)



(1)Osten, Max von der
   Die Arbeiterversicherung in Frankreich (Schriften des Vereins für Socialpolitik. 26), 
   Leipzig: Duncker & humblot 1884
(2)Dějiny Německa, H. Müller, K. Friedrich Krieger, Hanna Vollrath,
   Vydané v českém překladu  v roce 1995)
(3)Dějiny Británie Kenneth O.Morgan a kol., vydané v českém překladu r 1999.