Některé problémy volného pohybu zboží a kapitálu.

 

Je zřejmé, že tolik propagovaný a prosazovaný neoliberální model globalizovaného hospodářství
vyvolal v západním světě velký problém, spočívající ve ztrátě strategické iniciativy vývoje 
hospodářství a tím celé společnosti. Teno stav se projevuje na třech všeobecně pozorovatelných 
faktorech:

1)	Otevření vlastních trhů výrobcům v zemích s nízkou úrovní mezd způsobil těžké ztráty
        vlastnímu průmyslu se všemi negativními důsledky a vyvolal nebývalou migraci kapitálu.

2)	Masový přesun kapitálu do zemí s nízkou úrovní mezd způsobil nárůst tamního 
        zpracovatelského průmyslu  za současného nahromadění enormních devizových rezerv
        v těchto ekonomikách. Stejný efekt je možno sledovat u států s velkým nerostným 
        bohatstvím. Toto se týká především ropy a zemního plynu. Je zcela logické, že toky 
        surovin a energie budou ve vzrůstající míře směřovat právě do míst jejich zpracování, 
  
3)	Vlády ve státech s řízenou demokracií jsou schopné vytyčit dlouhodobé cíle a mobilizovat
        dlouhodobě prostředky na jejich uskutečnění zvláště tehdy, mají- li značné finanční 
        rezervy.


Spojení těchto faktorů vede objektivně k situaci, kdy se tyto státy a tím i systémy dostávají 
do strategické iniciativy celkového vývoje, zatím co státy s  neoliberálně demokratickou 
koncepcí hospodářské politiky ztrácejí vlastní dominantní postavení a dostávají se tímto 
do defenzivy.
Tento proces a jeho negativní dopad na hospodářský vývoj západního světa je mimo jiné
založen na neochotě revidovat základní neoliberální principy fungování ekonomiky.
Jedná se především o víru v absolutní prospěšnost neregulovaného pohybu zboží a kapitálu, 
dále pak  neotřesitelné přesvědčení, že jedinou hybnou silou ekonomického vývoje je volná 
hospodářská soutěž spolu s vírou, že neomezená snaha jednotlivce dosáhnout vlastní prospěch 
podnikatelskou činností je základem obecného blaha. Největší chybou je degradace státu 
na obslužnou instituci mající za úkol zajistit optimální podmínky pro svobodné podnikatelské 
aktivity soukromého kapitálu a na všeobecně nenáviděného výběrčího daní.
Pokračující globalizace vytvořila situaci, kdy dochází k pozvolnému zpochybňování absolutní 
platnosti uvedených neoliberálních principů a pohledů na stát.

Jako jeden z důkazů tohoto procesu lze vidět ve vzrůstajícím protekcionismu:

Protekcionismus v oblasti pohybu zboží.

Antidumpingová opatření:
 
Z důvodu rozsahu a stupně přístupnosti k potřebným informacím je pohled na antidumpingová 
opatření soustředěn na EU.

Způsob těchto  ochranných opatření spočívá na vytváření celních barier v případech, kdy 
importy určitých komodit objektivně poškozují místní výrobce v EU.
Dalším důvodem je fakt, že dumpingové ceny v oblasti mezinárodního obchodu poškozují
i ostatní exportéry, kteří nemohou dumpingové ceně konkurovat.
Antidumpingová opatření upravuje ustanovení rady EU č. 384/96 z 22.12.1995,
které stanoví způsob a metodiku antidumpingového řízení.
Názorný příklad postupu a metodiky při stanovení zda k dumpingu došlo, či nikoliv, 
je podrobně uveden v 
„Nařízení komise (ES) č. 553/2006 ze dne 23 března 2006, kterým se ukládá prozatímní
antidumpingové clo z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející
z Čínské lidové republiky a Vietnamu.“( Úplný text )
(text je v českém jazyce)

Toto šetření ukázalo slabiny dosavadní metodiky antidumpingového řízení. Ukázalo se totiž,
že postupující globalizace přináší pro podnikovou sféru podstatné potíže, které negativně 
ovlivňují celkovou ekonomickou a sociální situaci EU. 
Zvláště příkladný je celkový vývoj obuvnického průmyslu projevující se postupným propadem
cen a zaměstnanosti v tomto sektoru. Jednu z hlavních příčin lze spatřovat ve vytěsňujícím 
konkurenčním bojinformou podbízení cen konkurenta. 
Toto šetření zároveň ukazuje zhoubné účinky neregulované hospodářské soutěže. Podniky, 
které podaly  žádost o zahájení antidumpingového řízení se nejprve vlastním konkurenčním 
bojem hospodářsky téměř zničily. Konečným stádiem ohrožení existence obuvnického průmyslu 
v EU byl cenový tlak marketingově silných odběratelů. 

Z šetření je patrný vývoj, typický pro všechna odvětví. 
Obsahuje následující stádia:

1) Snižování vlastních nákladů až na mez únosnosti, kdy další racionalizační opatření již
   nejsou možná .
2) Nákup komponent ze zemí s nízkou mzdovou úrovní.
3) Přesun vlastní výroby do zahraničí, nebo zrušení výroby z důvodu nízké ziskovosti. 

Tlak na ceny není mnohdy způsoben pouze vzájemným konkurenčním bojem, ale i tlakem
strategicky významných odběratelů.
Tento stav názorně ukazuje fakt, kdy žadatelé o zahájení antidumpingového šetření
požádali o utajení vlastní identity z obavy před sankcemi strategických odběratelů.

Vzájemné propojení výrobců a distributorů následkem rozmělnění mezinárodní dělby práce je
natolik nepřehledné, že není snadné ani určit, kdy a za jakých podmínek se jedná o výrobek
EU. V případě obuvnického průmyslu bylo rozhodnuto považovat pouze tu obuv za „made in EU,“
jestliže byly dovezené komponenty sestaveny na území členského státu.

Objektivně lze říci, že neregulovaná hospodářská soutěž spolu s uplatněním zásady volného
obchodu vedlo k výraznému poškození tohoto průmyslového odvětví na území EU.
Tento stav vedl objektivně k sebezničení tohoto odvětví.
To bylo také důvodem k žádosti o zahájení zmíněného antidumpingového šetření.

Na základě antidumpingových šetření vydala evropská komise „Zelenou knihu“ jako základ 
pro diskuzi o dalších možných opatřeních, posilujících účinnost dosavadních 
antidumpingových instrumentů.

Úplný text Zelené knihy  
Celý text zmíněného pracovního materiálu ukazuje nereálnost zcela volného obchodu
a je objektivně důkazem narůstající tendence posilovat vlastní protekcionismus.

Jako příklad lze uvézt následující výtah:
Ekonomické zdůvodnění existence antidumpingových opatření se odvozuje především 
ze skutečnosti, že na mezinárodních trzích panuje nedokonalá konkurence- neexistuje žádný
mezinárodní úřad pro hospodářskou soutěž, který by reguloval jednání narušující 
hospodářskou soutěž  mezi zeměmi. Na mezinárodních trzích na rozdíl od vnitřního trhu, 
jakým je EU, neexistuje dostatek pravidel upravujících obchodní chování.
Dále Zelená kniha uvádí:
Outsourcing ze strany výrobců v EU. I když řada společností v EU stále vyrábí koženou 
obuv v Evropské unii, velké množství společností v EU externě zadalo výrobu obuvi 
do třetích zemí a v EU ponechalo zbývající část své činnosti. Na společnosti, které 
vyrábějí koženou obuv v dotčených třetích zemích se vztahuje antidumpingové clo. 
Navíc podle platných pravidel pro antidumpingová šetření byli při rozhodování, zda 
bylo dosaženo procentuálního podílu  výrobního odvětví Společenství požadováno pro 
zahájení případu, uvažováni pouze výrobci, kteří dál vyrábějí ve Společenství. 
Jenže počet společnostív EU, které přesouvají části své výroby, roste a tyto společnosti 
zaměstnávají v EU tisíce pracovníků.

Zde se Zelená kniha zmiňuje pouze o přesouvání výroby vně EU. Mimo tento trend stále 
ještě existuje „vnitřní outsourcing“ a to směrem z původních členských zemí do nových 
členských zemí EU se všemi negativními jevy na pracovním trhu a v sociální oblasti. 
Tento trend bude tak dlouho pokračovat, pokud se bude EU rozšiřovat dále na východ 
a pokud bude trvat neúměrný rozdíl ve mzdách jednotlivých členských zemí EU.

Vývoj antidumpingových  opatření EU za posledních pět let ukazuje následující přehled:

Antidumpingová opatření    2002       2003    2004       2005       2006       2007
v platnosti                174        156      156       147        146        127
v šetření                   66         36       29        26         36         21
Podíl na celk. dovozu v%     0,5        0,3      0,3       0,45       0,6        0,73
(Údaje převzaty z External Trade)
 
(Údaje převzaty z External Trade) 

Prudký pokles počtu nově zahájených šetření v rozmezí let 2003 až 2005 lze mimo 
jiné spatřovat v rozšíření EU formou přijetí nových členských zemí a jednak rozšíření 
počtu zemí s asociačními dohodami.
Toto je patrné i v podílu na celkovém dovozu. Řada antidumpingových opatření byla 
na základě vstupu nových členských zemí v květnu 2004 zrušena. Na základě tohoto postupu 
tak došlo k vnitřnímu dumpingu. Z toho důvodu lze podíl na celkovém dovozu interpretovat 
jako kontinuálně rostoucí.

Ochranná opatření EU nejsou bez odezvy. 
Na dovoz zboží z EU uvalilo k červenci 2007 celkem 30 zemí antidumpingová opatření. 
Výčet zemí, které uvalily ochranářská opatření ve větším počtu jak 5
uvádí následující přehled. Údaje za rok 2008 jsou aktualizací předešlého roku:

rok              2007    2008

Kanada           6         6
Jižní Afrika     7         3
Mexiko           9         8
Turecko          9        11
ČLR             10        10
Ukrajina        11         8
Brazílie        11        11
Indie           21        15
USA             29        35
Údaje převzaty z External Trade

Zatím co EU hledá odpovědi na sílící konkurenční tlak v oblasti rostoucího dovozu 
zboží majícího dumpingový charakter, jsou vlády vyspělých zemí v podmínkách 
globalizované ekonomiky nuceny reagovat ochranářskými opatřeními na aktivity kapitálově 
sílících investičních fondů a státních podniků.

Protekcionismus v oblasti pohybu kapitálu.

Státní investiční fondy



V posledních letech se se stále důrazněji prosazují nové formy investičních fondů, 
které jsou buď z části, nebo zcela pod kontrolou státu. Z hlediska charakteru investic 
se jedná o státem produktivně investované prostředky. V tomto případě se stát nesoustřeďuje
na investice vytvářející rámcové, optimální podmínky pro podnikatelskou činnost soukromého 
kapitálu, nýbrž se staví sám do aktivní role vlastníka kapitálu.

Vzniká takto jakási forma „státního kapitalismu“.

Produktivní investování státních prostředků má několik forem:
       1) Ryze státní investiční fondy:
          Stát uvolní část svých státních devizových rezerv a umístí je do výlučně 
          státního investičního fondu.
       2) Smíšené státní fondy:
            a)  Stát uloží státní prostředky do soukromých investičních fondů a vystupuje
                jako podílník.
            b)  Stát pověří soukromý investiční fond aby plnil vedle své vlastní činnosti 
                i úlohu státního investičního fondu. 
Zdrojem vkladů do uvedených fondů jsou převážně přebytky obchodní bilance jednotlivých 
států. významnou roli zde hrají rovněž státní penzijní fondy.

Přehled jednotlivých státních a penzijních fondů ukazuje následující přehled
převzatý z Wikipadia.de 
 Překlad:
Největší známé jednotlivé fondy: stav 2008:

 Abu Dhabi Investment Authority (ADIA), :Spojené Arabské Emiráty 875 miliard  dolarů
 (příjmy s ropy), ( založen 1976)

 Government Pension Fund Global, Norsko 346 Miliard Dolarů (Příjmy z ropy
 Za účelem financování důchodů) (založen 1990 )

 Government of Singapore Investment Corporation Pte Ltd (GIC), Singapur: 330 miliard
  dolarů ( Odhad, vl. údaj přes 100 miliard dolarů (založen 1981)

 State FX Investment Group + Hueijing Co, Čínská lid. republika:( ČLR ) 300 miliard dolarů
 ( Devizový přebytek ze státních exportů)

 Kuwait Investment Authority, Kuwait: 213 miliard dolarů (založen 1953)

 China Investment Corporation, (ČLR), 200 miliard dolarů, ( založen 2007)

 Stabilizační fond  Rusko, Rusko: 127,5 miliard dolarů ( Příjmy ze surovin, 
  především z ropy), (založen 2004)

 Temasek Holdings, Singapur: 108 miliard dolarů, ( založen 1974)

 Alaska Permanent Fund, Alijaška: 40,2 miliard dolarů ( Příjmy z ropy ve prospěch
 eskymáků), ( založen 1976)

 Australian Future Fund, :Austrálie  40 miliard dolarů [1]

 Brunei Investment Authority, Brunei: 30 miliard dolarů, ( založen 1983)

 Korea Investment Corporation (KIC), Jižní Korea 20 miliard dolarů, (založen 2005)

 Khazamah Nasional BHD, Malaysia, 17,9 miliard dolarů, ( založen 1993)

 National Development Fund, Venezuela, 17,5 Milliarden Dollar, (založen 2005)

 Alberta Heritage Savings Trust Fund, Kanada (Alberta), 16,4 miliard dolarů, 
 ( založen 1976)

 National Stabilisation Fund, Taiwan, 15,2 miliard dolarů, ( založen 2001)

 National Fund, Kasachstan, 14,9 miliard dolarů, (založen 2000)

 Mubadala Development Company, Spojené Arabské Emiráty(Abu Dhabi), 10 miliard dolarů, 
  (založen 2002 )

 Economic and Social Stabilisation Fund, Chile, 9,7 miliard dolarů, (založen 2006 )

 Istithmar, Spojené Arabské Emiráty (Dubai), 8 miliard dolarů, (založen 2003 )

 DIC, Spojené Arabské Emiráty (Dubai), 6 miliard dolarů (založen 2004 )

 State General RF, Oman, 6 miliard dolarů, (založen 1980 )

Podle údajů investiční banky Morgan Stanley činí souhrnný odhad přibližně 2,5 bilionů $
s předpokladem růstu až na úroveň 12,0 bilionů $ v časovém horizontu do roku 2012.
S ohledem na současnou všeobecnou krizi lze soudit, že nárůst kapitálu státních 
investičních fondů bude výrazně zpomalen.
Jak se výše jmění jednotlivých státních fondů liší, lze ve  srovnání s uvedeným 
přehledem Nalézt na  stránkách Financial Times Deutschland z 20.08.2008. <

Uvedené nesrovnalosti dokazují všeobecně známou nepřehlednost stavu a pohybu kapitálu
v globalizovaném světovém hospodářství.

Jako jeden z nejstarších státních fondů je v literatuře uváděn státní 
fond Revenue Equalisation Reserve Fund ostrovního státu Kiribati založený v r 1956 
anglickou koloniální správou. Tento fond byl dotován z celních poplatků na export 
fosfátů. Vyhlášením samostatnosti r 1979, kdy se Anglie z tohoto území stáhla, neboť 
byly zásoby fosfátu vyčerpány, přešel tento fond do správy místní vlády. V současné 
době disponuje uvedený fond 520 mil.$
Příjmy z tohoto fondu představují devíti násobek současného HDP.

Účel založení státních fondů se od této doby nezměnil. Lze říci, že prakticky všechny fondy
v současnosti mají stejný účel: 
zajistit trvalý příjem finančních prostředků po vyčerpání surovinových zdrojů.
Jako příklad lze uvézt Kuvajt:
Do státního fondu Kuwait Generel Reserve Fund je od roku 1960 ukládáno 10% příjmů 
z prodeje ropy. Celkové jmění zmíněného fondu se odhaduje na 213 miliard $.
Obdobně postupují všechny arabské státy, produkující ropu. 
Do této kategorie spadá nyní i Rusko, které je ve světovém měřítku jedním z největších 
vývozců ropy a hlavně zemního plynu. 

V poslední době vytvořily státní fondy i státy, které jsou díky nízké ceně pracovní síly 
cílem přesunu kapitálu do země.
Jako příklad lze uvézt ČLR.
Devizové rezervy ČLR dosahují v současné době 1,2 bil. $, což představuje největší devizové 
rezervy ve světě. Většina devizových rezerv je uložena do státních dluhopisů v USA. 
Z těchto rezerv  bylo uvolněno 200 miliard $ do nového investičního fondu.
Kromě toho Čína vlastní podíl ve výši 9%  na privátním investičním fondu Blackstone,
jednom z největších Private-Equity-Fonds.
Do této kategorie lze dále zařadit i Jižní Koreu a Singapur.
V obou případech se jedná o hospodářské systémy, vykazující trvale vysoký přebytek
zahraničního obchodu a z toho plynoucí vysoké devizové rezervy.

Kromě zabezpečení trvalých příjmů  státního rozpočtu plní státní fondy následující úkoly:

Vyrovnávací funkce: 
   V případě vysokých cen surovin jsou finanční přebytky ukládány do fondů, v případě nízkých 
    cen jsou státní fondy zdrojem výdajů státního rozpočtu.
Zamezení inflace. : 
      Vysoký přebytek zahraničního obchodu je formou státních fondů
      transferován do jiných ekonomik formou vkladů jak do průmyslu, tak i do státních 
      dluhopisů.
      Případné umístění těchto finančních prostředků v ekonomice samotné by znamenal prudký
      nárůst inflace a tim i ztrátu stability vlastní měny.
Maximalizace zisku: 
      Devizové přebytky jsou ukládány do jiných ekonomik buď ve formě kapitálových podílů 
      jak v hospodářské sféře, tak i ve formě nákupu státních dluhopisů.
Dodatkové příjmy státních penzijních fondů: 
      Transformace části příjmů státních penzijních fondů do kapitálového základu umožňuje
      udržovat důchodové závazky vůči pojištěncům na požadované úrovni.
Strategické cíle:
      Vlivem mezinárodní dělby práce jsou některé ekonomiky závislé na dodávkách takových
       komodit, které mají pro  jejich existenci a další rozvoj strategický význam. Snahou vlád 
       těchto zemí je formou cílených investic zabezpečit tyto zdroje formou kapitálové účasti.
      V tomto případě se nejedná pouze o zajištění podílu na získávání strategických surovin, 
      ale i o přístup k vysoce inovativním poznatkům a technologiím.

(Volně zpracováno podle   )Wikipedia.de 

Státní investiční fondy jsou  značně netransparentní jak co do výše jejich jmění, tak 
i jejich aktivit. 
Pravým opakem je norský investiční fond Government Pension Fund Global.
Na jeho činnost dohlíží etická rada, jejímž úkolem je zabránit investicím do podniků, jejichž
podnikatelské aktivity jsou v rozporu s morálními normami.
Takto byl zmíněný fond pověřen prodejem vlastních podílů na celé řadě firem.
Jako příklad lze uvézt firmy Boeing, EDAS,(výroba vojenské techniky) 
Walmarkt (obchodní řetězec známý špatným zacházením se zaměstnanci)
Důlní společnost Freeport-Mc Moran (ničení indonéských pralesů)
Předmětem pozornosti etické rady se stal i Izrael. 

Zatím co byly v minulosti tyto prostředky ukládány převážně do státních dluhopisů, je 
v poslední době patrný stále zřetelnější přesun investic do hospodářství jednotlivých zemí. 
Účelem je získat podíly na podnicích. Zatím co výnosy vloženého kapitálu do státních 
dluhopisů se pohybují kolem  4%, činí výnosy z podílů v podnikatelské sféře řádově 10 %.       
Původně investovaly státy s vysokým přebytkem obchodní bilance vlastní devizové prostředky
do cenných papírů průmyslově vyspělých zemí, především do státních dluhopisů USA.
Určitá část investic byla použita na nákup podílů různých podniků.
Již v roce 1974 získal Kuvajt podíly na automobilce Daimler-Benz s cílem převzít tuto zcela.
Tyto pokusy se podařilo  zmařit, a tak má státní fond Kuvajtu na zmíněné společnosti 
6,9% podíl. V roce 1982 získal emirát Kuvajt 24,5% podílů na chemickém holdingu Höchst. 
Po splynutí s firmou Rhône-Poulenc v roce 1999 se Kuvajt vzdal  vlastních podílů .
Také Irán se podílí formou státního fondu na Thysen-Krupp. V r. 1976 činil jeho podíl 25%.
Na základě tlaku, vyvinutého vládou USA byl v roce 2003 podíl tohoto fondu snížen 
pod hranici 5%.  
Pokud  státy produkující ropu investovány jejich devizové přebytky do průmyslu, 
měly na zřeteli strategické investice, s cílem zajistit státní příjmy v době po vyčerpání 
ropných zásob.  
Tyto státy preferovaly především hospodářské zájmy.

Díky globalizaci se však situace podstatně změnila. Mezi ekonomiky, které díky přebytku 
zahraničního obchodu nahromadily vysoké devizové rezervy se zařadili jako investoři 
státy s řízenou ekonomikou. To jest státy, jejichž vlády formou státních zásahů ovlivňují
vývoj vlastního hospodářství. Jedná se především o ČLR, Rusko a Singapur.
Vznikají obavy, že investice státních fondů přestanou sledovat výlučně hospodářské cíle 
s tím, že na místo nich nastoupí mocenskopolitické zájmy. Převzetí podílů v oblasti 
strategických odvětví objektivně oslabuje suverenitu vlád postižených států. Nemalé obavy 
vlád rovněž vyvolává postupující islamizace států produkujících ropu.
Celkově lze říci, že  v poslední době dochází k přesunu těžiště motivace investičních toků 
z hospodářské do politické oblasti.
Jako příklad lze uvést získání podílů ruskou státní bankou na zbrojním a leteckém 
koncernu EDAS. 
Tato transakce se uskutečnila v r. 2006. Uvedené podíly byly posléze prodány  ruské 
rozvojové bance,která oznámila, že hodlá takto získané podíly  dále prodat. 
Konečným majitelem má být  státní letecký holding  UAC. Celkový objem transakce 
se odhaduje na 1 miliardu $.
Toto oznámení vyvolalo obavy jak francouzské, tak i německé vlády z možného vlivu
ruské strany na vedení EDAS.
V srpnu 2008 byl zmařen pokus  China Development Bank koupit Dresdner Bank, třetí 
největší banku v Německu od pojišťovny Allianz. I přes příslib platby hotově, zachovat 
všechna pracovní místa a příslib politické pomoci při prodeji pojistných produktů byla 
Dresdner Bank nakonec za finanční pomoci spolkové vlády prodána německé bance Commerzbank. 
Údaje převzaty z Manager-Magazin   

   

Výše uvedený trend je natolik silný, že vlády států, jinak výrazně neoliberálně 
orientované přistupují k opatřením, které mají výrazný ochranářský charakter.

USA:
Ve spojených státech bylo ustaveno Committee on Foreign Investment" (CFIUS), mající za úkol
zkoumat strategický vliv v případě převzetí strategicky významných podniků.
Tato komise je dokonce oprávněna anulovat již uskutečněné transakce.
Tak například byl zakázán prodej provozovatelů amerických přístavů.  Jako na koupi 
zainteresovaná strana vystoupila společnost Dubai Ports.
Stejný osud postihl záměr čínského státního podniku Conoco, když se pokusil převzít
americkou ropnou společnost Unical. Tato společnost byla přiřčena koncernu Chevron 
coporation. V současné době CIFIUS zkoumá snahy státního fondu emirátu Abu Dhabi 
převzít podíly na koncernu AMD. Tento koncern je producentem polovodičů. Zmíněný 
podíl v hodnotě 630 milionů $ činí 8%.

Francie:
Francouzská vláda specifikovala strategické sektory ve kterých má státní banka CDC získat
strategické podíly. Kromě státní ochrany poskytuje vláda i účinnou podporu francouzským 
podnikům při jejich expanzi. Změnu postoje francouzské vlády oznámil francouzský prezident 
Sarkozy již v průběhu předvolební kampaně. Důvodem bylo mimo jiné převzetí Luxembourgského 
ocelářského koncernu Arcelor indickou firmou Mittal Steal, kdy tendo zvrátil již dohodnuté 
převzetí zmíněného koncernu  ruským ocelářským koncernem Several. V poslední době vyvolaly 
bouřlivou reakci požadavky prezidenta Sarkozyho preferovat pouze výrobu aut vyrobených 
ve Francii.

ČLR, Rusko:
Podle čínských zákonů nesmí žádný cizí investor získat nadpoloviční podíly na čínských 
podnicích.
Naproti tomu ale Čínské úřady podporují menšinové podíly cizích investorů.
Stejnou investiční politiku sleduje i ruská vláda


Spolková Republika Německo

V SRN se vede již delší dobu diskuze o změně kurzu vády ve věci ochrany vlastních 
 podniků strategického významu.
Je zajímavé, že jedním z iniciátorů jsou vrcholoví manažeři průmyslu a bank.
Není proto divu, že spolková vláda a v ní zastoupená CDU ustavila v prosinci 2007 zvláštní 
komisi pod vedením tehdejšího předsedy vlády Hesenska Rolanda Kocha, složené ze zástupců 
spolkového  ministerstva průmyslu a zástupců CDU. Tato komise má za úkol vypracovat novelu 
zákona o mezinárodním obchodu.
Představa řešení odpovídá již běžným praktikám americké vlády. To znamená, že bude ustavena
odborná komise, která bude vybavena právem anulovat nežádoucí převzetí se zpětným účinkem
vztahujícím se na dobu čtyř let.
Zatím co se dosud státní kontrola vztahovala pouze na zbrojní průmysl, má být zamýšlený vliv 
rozšířen na další strategické sektory, jako jsou energie, infrastruktura, špičkové technologie, 
media.
Toto opatření se netýká pouze státních investičních fondů, ale i státních podniků a hedgefondů.
Jako další opatření se chystá založení vlastního státního fondu prostřednictvím bank se státní 
účastí. Úlohou tohoto fondu je získání menšinových podílů v takovém rozsahu, že valná hromada 
akcionářů nebude schopna tuto menšinu přehlasovat( podíl v intervalu  od 25%  do 50%.

Jak Francie, tak i nyní SRN se odklánění od hospodářské linie EU. Příslušné směrnice jsou 
založeny na volném pohybu kapitálu.
SRN, která jako jedna z mála zemí EU uvedla tuto směrnici do praxe je nyní konfrontována 
s jejich negativními důsledky. Příprava změn zákona o zahraničním obchodu svědčí o obratu 
v neoliberální politice vlády směrem k posílení ochranářských praktik.
Důvodem je neprůhlednost a tím nekontrolovatelnost pohybu a zejména cílů mezinárodního 
kapitálu. Zvlášť velkým problémem je neprůhledné kapitálové propojení hedgefondů se státním
kapitálem jak ve formě státních fondů, tak i státních podniků.
Jako příklad lze uvézt německou telekomunikační společnost Deutsche Telekom.
Na této je hedgefond Blackstone zúčastněn vlastním podílem 4,39%. Tento fakt je pro spolkovou
 vládu zneklidňující, neboť na tomto hedgefondu se podílí ČLR celkovým vkladem 3 mld.$,
což představuje 10%-ní podíl akcií. Blackstone disponuje vlastním kapitálem 
ve výši cca 80 miliard $ (údaje převzaty z Börsen-Zeitung)
Toto je jeden z důvodů, proč spolková vláda nyní zastavila připravovaný prodej 
dalšího balíku vlastních akcií.

Ve výčtu bezesporu strategických oblastí národního hospodářství, které mají být pojaty 
do ochranného programu jsou na stejné úrovni důležitosti zahrnuta i média.
Tento fakt je o to více udivující, že neodmyslitelným základem demokracie v pojetí západního 
kulturního světa je svoboda slova a volný pohyb informací.
Představa, že by Arabské vlády prostřednictvím státních fondů převzaly kontrolu nad částí 
médií je pro vládu očividně nepřijatelná. Co se týká Arabských států, platí stejnou měrou 
i pro státy s omezenou, nebo řízenou demokracií.

Zvláště zajímavý je fakt, že ze strany odborného tisku a vrcholového managementu se začíná
poukazovat na situaci, kdy ekonomiky ze státní účastí jak po stránce kapitálu tak i 
po stránce řízení ekonomiky, označované jako státy s omezenou , řízenou demokracií vykazují 
mnohonásobně vyšší stabilní přírůstek HDP jak země s klasickou demokracií.

„ Nemůžeme si již dovolit demokracii? Tento dojem vyvstává při leckterém rozhovoru
Se západními managery, kteří pracují v zemích s prahovou ekonomikou. Plni chvály hovoří
o efektivnosti vlád v autoritativních prahových státech jako Čína, Rusko, státech kolem 
Golfského  zálivu. Vychvalují tamní vládce a jsou nadšeni dynamikou jejich ekonomického 
rozvoje.
Tento argument jsem slyšel již mnohokrát v minulých letech: Demokratické zřízení a právní 
systém západu prostě omezují hospodářskou dynamiku.
Důkazy? Autoritativní Čína roste již řadu let o 10%, demokratická Indie pouze o necelých 8%
Venezuela, kde byla právě omezena svoboda tisku roste rychleji jak Brazilie,
Lybie rychleji jak jižní Afrika, Rusko rychleji jak většina států EU. Mimo jiné:
EU a USA rostou kolem 2,5%.“

Henrik Müller

Manager Magazin 22.06.2007 


Dále je nutno si uvědomit, že čínský, popřípadě i ruský politický model nachází v zemích 
třetího světa stále větší oblibu, což se projevuje v politických změnách některých 
latinskoamerických zemí.
Autor článku zcela správně poukazuje na skutečnost, a má pravdu, že základní principy
demokratického státu, jak je zname dosud, jsou jediným správným fundamentem evropské 
společnosti. 
K diskuzi ale stojí míra regulačních a řídících nástrojů demokraticky volené vlády
v hospodářské oblasti, hlavně pak aktivní kapitálová účast státu v hospodářství.

Závěr:

Státní fondy spolu s kapitálově sílícími státními podniky prahových ekonomik vedou 
také cílenou investiční a obchodní ofenzívu v zemích třetího světa. Cena předmětů 
běžné masové spotřeby, jako je obuv, textilní výrobky, drobné výrobky denní potřeby vyráběné 
v zemích dálného východu a v Indii je natolik nízká,že odpovídá koupěschopnosti místního 
obyvatelstva. 
Antidumpingová opatření, jak byla popsána výše, mají  takto pouze dočasný účinek. Dotčené 
strany(ČLR, Vietnam) mohou přesměrovat toky vlastního exportu do zemí mimo EU.
Spolu s cílenými investicemi státních fondů do infrastruktury rozvojových zemí bohatých 
na suroviny posilujenČLR vlastní pozici ve světě. Skutečnost, že Čína nikdy nebyla v pozici 
koloniální mocnosti a neklade žádné politické a ideologické podmínky tento proces jenom 
urychluje.
Vysoké devizové rezervy a investiční aktivity státních fondů prahových ekonomik vytvářejí 
předpoklady negativního vývoje vyspělých západních zemí projevujícího se růstem jejich 
hospodářské bezvýznamnosti.
Stav, při kterém leží těžiště výroby mimo EU spolu s růstem vlivu třetích států na rozhodování 
strategických podniků objektivně omezuje suverenitu vlád členských zemí EU a vede k jejich  
hospodářské
 závislosti.
Zásadním zjištěním je však fakt, že formou státních investičních fondů může stát pozitivně
ovlivňovat vlastní státní rozpočet a to v jeho příjmové části. Za těchto podmínek je zřejmé,
že příjem státního rozpočtu nemusí být výlučně závislý na příjmech z daní. Produktivně
investovaný státní kapitál umožňuje rychle a účinně ovlivňovat růst a skladbu jednotlivých
odvětví a tím iniciovat vlastní konjunkturální dynamiku , pozitivně ovlivňovat stupeň 
zaměstnanosti a v neposlední řadě plnit sociální závazky vůči vlastnímu obyvatelstvu.
Státní investiční fondy mohou plnit rozhodující roli v oblasti financování 
vědeckotechnického rozvoje.

Jestliže se státy EU soustřeďují na podporu vědy a výzkumu, potom se ale musí také postarat
formou státních investičních fondů o jejich realizaci na území EU.
V opačném případě jsou uvedené snahy prostě neúčinné. Je nutno si uvědomit, že EU nedisponuje 
ani nerostným bohatstvím, ani nízkou cenou práce, srovnatelnou s prahovými ekonomikami.
Jediným zdrojem, zabezpečujícím tvorbu devizových rezerv, tudíž aktivní obchodní bilanci jsou 
výsledky pokroku vědy a techniky průmyslově realizované na území EU.
Pokud nebude pokračovat integrace EU jak na poli politickém, tak i hospodářském,
dojde již v nedaleké budoucnosti k výměně pozic  hospodářské a politické významnosti.
Prahové ekonomiky Ruska, Číny, Brazílie a Indie budou zařazeny do skupiny vyspělých, zatím 
co státy EU zaujmou pozici prahových ekonomik.

Použitá literatura:
Manager-Magazin 
Financial Times Deutschland  
Wikipedia.de