Lesk a bída kapitálu 


 
Dějiny ekonomie nepřestavují pouze výčet autorů a výklad jejich děl. Dějiny ekonomie, 
a především existence dobra a zla v ekonomii musí obsahovat především hlubší pohled na 
sociální poměry v jednotlivých dobách.
Je značně zavádějící, jestliže je společnost určitého období popisována pouze v úrovni 
politické a hospodářské elity.Popisujeme-li společnost pouze na této úrovni spolu s odkazy 
na názory a hypotézy intelektuálních elit, dostáváme zcela zkreslený pohled.Průmyslové revoluci, 
jejíchž počátek se klade do období pozdního 18. až do konce 19.století předcházelo období 
osvícenství ( 17. – 18. století.) Osvícenství bylo obdobím odklonu od církve, spojeným 
s procesem sekularizace ,odklonem od absolutismu, i když toto tvrzení není přesné . 
Zde vznikaly ideje liberalismu, lidských a občanských práv. Tento proces probíhal z počátku 
v Anglii, Francii a Holandsku, později se rozšířil i do Německa a Habsburské Monarchie.
Vrcholem bylo vydání Encyclopédie, ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des 
métiers, všeobecně známé pod pojmem Francouzská Encyklopedie.
 Její vydání 1751 -1772 bylo z hlediska jejího obsahu intelektuálním základem moderní doby 
a otevřelo cestu ke společenským změnám a průmyslové revoluci. Francouzská encyklopedie 
byla vyvrcholením osvícenství. Její obsah však   vznikal již  dříve v procesu formování 
pohledu na svět již nikoliv z pozice teologické, nýbž z pozice rozumu a kritického poznání.
V době vydání Francouzské Encyklopedie převládal ekonomický systém charakterizovaný 
jako merkantilismus. Jestliže A. Smith ( 1723-1790) uveřejnil své stěžejní dílo Blahobyt 
národů r. 1776 na němž pracoval 12 let, pak popisuje ekonomické a sociální poměry 
merkantilistické Anglie. Jeho prosazování volného obchodu a potlačení řídících a regulačních
zásahů státu má tudíž pouze charakter diskuse, vedené v té době mezi ekonomy, kteří 
zastavali jak merkantilní teorie, tak i názory o výhodnosti laissez-faire 
( „jednoduše nechat běžet“). Jeho dílo nevzbudilo bezprostředně po vydání žádný velký 
ohlas. Velký význam mu byl přisouzen až pozdějí, v 19. století a to na základě prací
 Charlese R. Darwina(1909-1882) a Johanna G. Mendela(1822-1884). Objevné práce obou 
přírodopisců byly totiž přeneseny do ekonomie a sociologie.
Tento nešťastný „mix“ vyústil v ekonomické a sociální doktríny, které přežívají, byť by 
i ve značně umírněné, revidované podobě neoliberálních a extrémně pravicových názorů dodnes.

Merkantilismus


Merkantilismus nepředstavuje žádnou ucelenou teorii. Jedná se o soubor hospodářsko-
politických praktik, uplatňovaných v rozmezí 1500 až 1750. Tato politika vycházela ze 
situace, kde platidlem bylo zlato, popřípadě stříbro v podobě mincí. Z toho důvodu byla 
určitá výše kapitálu chápána jako určité množství zlata. Protože v té době již prakticky 
neexistovala možnost v Evropě zlato těžit, protože byly jeho zásoby, stejně jak zásoby 
stříbra vyčerpány, představoval obchod jediný zdroj tvorby státních zlatých rezerv. 
Jádrem merkantilní politiky byla tudíž snaha dosáhnout a udržet aktivní obchodní bilanci
 a takto zvyšovat zásoby zlata a cenných kovů za účelem zajištění platební schopnosti státu. 

Jako zastánce vrcholného merkantilismu platí 
Jean Baptiste Colbert, marquis de Seignelay (1619-1683). Ve funkci ministra financí 
Ludvíka IV zkonzolidoval státní rozpočet a položil základy francouzského hospodářství spolu 
s koloniální expanzí Francie.  Za tím účelem bylo zavedeno centrální řízení ekonomiky 
spojené s výraznou podporou vlastní výroby, zjednodušení daňového systému. Výraznou 
roli zde hrál celní systém. Vnitřní cla byla zredukována, popřípadě zrušena zcela.
 Zato byl zaveden vnější celní systém spočívající v diferenciovaném vývozním clu. 
Na určité výrobky a suroviny byl uvalen zákaz vývozu, popřípadě vysoká cla. 
Určité komodity, pro jejichž výrobu byly v dané ekonomice zvláště příznivé podmínky
 nepodléhaly clu buď vůbec, nebo byla jejich výroba daňově zvýhodněna.
V případě importu byly vysokými cly, popřípadě zákazem dovozu zatíženy ty komodity, 
které by mohly konkurovat domácí produkci.
Vlády se staraly o výstavbu cest a plavebních kanálů, podporovaly vznik a provoz manufaktur. 
Za působení Colberta bylo státním nařízením prosazeno jak a v jaké kvalitě 
má být určitý výrobek produkován. Jednalo se vlastně o vznik
průmyslových norem, které byly pro výrobce závazné.  Colbert se postaral formou státních 
zásahů o příliv zahraničních specialistů na výrobu látek, skla, výrobu a zpracování kovů. 
Významnou roli hrálo udělování monopolů, licencí a patentů. Výhodou bylo zprůhlednění 
hospodářství a zefektivnění daňového systému. Výraznou nevýhodou byla rozbujelá korupce 
a zneužití těchto práv k bezuzdému obohacování.
V Anglii byla situace v celku stejná jak ve Francii. Jediným rozdílem bylo, že centrální 
vláda byla v Anglii slabá. Z toho důvodu  byl anglický merkantilismus výrazně liberálnější. 
Zákony na opatření, učiněná na ochranu vlastních hospodářsko-politických zájmů, majících
 výrazný merkantilistický charakter byly pozitivně přijímaný i A. Smithem. Myšlenky 
osvícenství vedly ve státech kontinetální Evropy k centralizaci ústřední moci a vyústily 
v absolutismus. Jak Colbert ve jménu Ludvíka XIV. ve Francii, tak i Josef II. Habsburg 
a před ním Bedřich Veliký zaváděli reformy založené na osvícenství formou razantních zásahů 
státního aparátu do ekonomického systému.  Tato mnohdy necitlivá reformní opatření 
posilovala tendence prosadit posílení osobních svobod středních vrstev, neboť tyto byly 
nuceny vedle zohlednění vlastních zájmů podrobit se i zájmům státu, s nimiž se mnohdy 
zájmově neshodovali. 
To vedlo k prosazování ekonomického systému, jak se prosadil později ve formě klasické 
liberální ekonomie. Celkově lze říci, že merkantilní praktiky 18. století způsobily obrovský 
hospodářský rozkvět evropských států a daly základ nastoupení průmyslové revoluce. 

Paušální odsouzení merkantilistických metod ve výlučný prospěch liberálního kapitalismu 
je z hlediska dnešního neregulovaného světového hospodářství chybné. Státy, které státními 
zásahy podporují příliv kapitálu do země se chovají přesně podle merkantilních zásad. 
Jestliže tehdy představoval příliv zlata a drahých kovů nárůst národního bohatství, potom 
příliv zahraničního kapitálu do země je přesně to samé pouze s tím rozdílem, že se nyní 
nejedná o zlato, ale peníze v jiné formě. Takovýto příliv investičního kapitálu umožňuje 
docílení aktivní obchodní bilance a umožňuje i nárůst devizových rezerv o což usilují 
s větším, či menším úspěchem všechny státy.  Státy ve snaze dosáhnout a udržet aktivní 
obchodní bilanci používají v dnešní době stejné metody jak je praktikoval merkantilista 
Colbert. Bezcelní pásma, daňové prázdniny, antidumpingová opatření na ochranu vlastního 
průmyslu spolu se snahou o udržení mezd na nízké úrovni jsou všeobecně známé metody, 
kterými dnes argumentují zastánci liberalismu, jsou vlastně nástroji merkantilistických 
hospodářských praktik. Argument, že zdrojem bohatství není obchod ale výroba, není 
v dnešní době zcela přesvědčivý. Díky vědeckotechnickému rozvoji posledních let dosáhla 
produktivita prakticky ve všech  odvětvích takového rozvoje, že žádné průmyslové odvětví 
v žádném průmyslovém státu nemůže celou vlastní produkci umístit na místním trhu a je tudíž 
bytostně odkázané na export, tudíž na zahraniční obchod. Průmyslová výroba je sice 
základním předpokladem tvorby národního bohatství, avšak ne jediným. Dalšími předpoklady 
jsou nízká cena pracovní síly a podpora obchodu, zejména v oblasti vývozu vlastní produkce. 
V rostoucí mezinárodní konkurenci jsou vlády států, pakli chtějí docílit a udržet vlastní 
mocenské postavení, nuceny stále více uplatňovat Merkantilistické metody vnitřní 
hospodářské politiky-podporovat příliv kapitálu do země, státními zásahy podporovat domácí 
hospodářství, a v neposlední řadě uplatňovat ochranná opatření v oblasti importu.
Ochranná opatření v oblasti importu představují dnes antidumpingová cla, opatření proti 
značkové piraterií a v neposlední řadě ochrana patentních práv. Udělování patentních 
a autorských práv není nic jiného než udělování monopolu.

Bezohledná podpora rentability ze strany merkantilistů formou minimalizace nákladů za 
účelem zvýšení konkurenceschopnosti vlastního zboží v mezinárodním obchodě způsobovala 
sociální zbídačování pracujících vrstev společnosti. Tehdejší merkantilisté zastávali názor, 
že nízká mzda se musí pohybovat na úrovni existenčního minima, neboť takto motivuje pracovní
sílu k vyšším výkonům. Argumentovali, že vyšší mzdy způsobují celospolečenskou škodu 
tím, že vedou k nepravostem, neřestem, lenosti spodních vrstev společnosti, která se projevuje 
ve formě nezájmu o práci. 
Tato argumentace a tomu odpovídající mzdová a sociální politika, spolu s liberálně pojatým 
pracovním právem, více či méně ostře formulovaná, se přenesla až do dnešní doby. Dnešní 
argumentace typu “Práce se musí vyplatit... Mezi námi je mnoho lenochů, kteří si nehledají
 práci a žijí ze státní podpory, kterou financují ti, kteří pracovat chtějí...“ jsou důkazem 
tohoto tvrzení. Neklamným projevem nesociálních merkantilistických praktik státu je současná 
bezohledná destrukce pracovního práva ve prospěch podnikatelské třídy.

Merkantilismus jako koncepce státního řízení ekonomiky skýtá bezesporu určité
 možnosti dostat národní hospodářství na vyšší kvalitativní úroveň. Příčinu úspěchu, 
či neúspěchu hospodářské politiky netřeba hledat v ideologii, ale v postoji 
hospodářských a politických elit k celospolečenským zájmům. Pro čtenáře bude zajisté 
zajímavý poněkud podrobnější pohled na hospodářské praktiky Francie, Německa 
a Anglie tehdejší doby.

Francie: 

V letech 1700-  1791 se vystřídalo ve Francii celkem 34 ministrů financí. Jejich 
setrvání ve funkci činilo v průměru 2,7 roků. Prakticky všichni byli odvoláni. 
Jednou z hlavních příčin byla marnotratnost královského dvora, neustálé válečné 
střety se sousedy, bezohledná preference vlastních zájmů střední vrstvy a šlechty, 
spojená s bezpříkladnou korupcí státního aparátu. Jestliže Ludvík XIV. a jeho 
následovníci Ludvík XV a Ludvík XVI. vládli v systému absolutní monarchie, 
ukázali se jako vládci snad s výjimkou Ludvíka XIV. jako neschopní vladaři. 
Státní rozpočet Francie byl neustále vysoce deficitní. Sice byly mnohokrát učiněny 
pokusy zreformovat hospodářství státu , ale tyto pokusy selhaly na bezohledném 
hájení a prosazování vlastních zájmů těch, kteří z dané situace finančně a mocensky
 těžili podle zákona vlastního prospěchu, jak jej formuloval A.Smith. ve svém díle 
Blahobyt národů, kdy píše: „Každý, kdo jinému nabídne směnu,  navrhne: dej mi 
co si přeji, a ty dostaneš, co potřebuješ“ (Korupce je také obchod)
 Takto dohnali ti, kteří jednali pouze v „sebelásce“ Francii, za krále Ludvíka XIV. 
nejmocnějšího státu Evropy až ke státnímu bankrotu a následně k teroru Jakobínů.
 
Nicolas Fouquet (1615-1680)

Působení Fouqueta v roli ministra financí bylo ve znamení mimořádně rozbujelé 
korupce a finančních podvodů, které buď trpěl, podporoval, nebo sám páchal. 
Ve své činnosti pamatoval samozřejmě i na svůj vlastní prospěch, takže se stal 
jedním z nejbohatších mužů v království. Když se Francie dostala na okraj státního
bankrotu, byl Fouqet odvolán, zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři. Původně byl 
odsouzen do vyhnanství. Tento trest ale změnil despoticky Ludvík XIV. na doživotní
 žalář v obavě, že by mohl Nicolas Foquet „mluvit“. 

Jean Baptiste Colbert (1619-1683)

Colbertovi se  během jeho činnosti ve funkci ministra financí v letech 1661 až 1683 
podařilo rezolutními reformami konsolidovat a zlepšit státní rozpočet.
K úplné nápravě nedošlo, neboť Ludvík IV vedl expanzivní politiku vůči svým 
sousedům. Jeho válečné výdaje vysoce převyšovaly příjmy státního rozpočtu.
Colbert byl přesvědčený merkantilista a věřil v řízenou ekonomiku. Jemu se 
přisuzuje výrok: „Budeme prokazovat lidu dobro i proti jeho vůli“.
Obtížnost jeho postavení vůči králi vystihuje výňatek z jeho dopisu
:“... Snažně prosím Vaše Veličenstvo, aby mi dovolilo poznamenat, že nikdy, 
ani v době války či míru nekonzultovalo vlastní finance, aby mohlo řešit své 
výdaje..“
(André Maurois, Dějiny Francie).
Jádro Colbertovy politiky spočívalo ve státní podpoře zemědělství a průmyslu. 
Rozhodnou reorganizací cel vytvořil ochranný systém domácí výroby a omezil 
konkurenci zahraničních výrobců na francouzském trhu. Zřizováním státních 
podniků a manufaktur položil základy prosperujícího průmyslu v oblasti textilní, 
výroby nábytku, sklářského průmyslu.
Státní investice byly dále směřovány ho hornictví, zemědělské prvovýroby a 
zpracování vlny a hedvábí. Značnou pozornost věnoval výstavbě zpevněných 
silnic. Omezil svobodu sdružování a vydal zákaz stávek. Za jeho působení byly 
vypracovány průmyslové normy. Úspěchy Colbertovy ekonomické koncepce 
dokumentuje zmínka v v ekonomickém slovníku 
Oekonomische Encyklopädie oder allgemeines System der Staats- Stadt- Haus- 
und Landwirthschaft  (Ekonomická encyklopedie, neboli všeobecný systém státního, 
městského, domácího a zemědělského hospodářství.), jehož autorem je J. G. Krünitz , 
vydaný v letech 
1772-1858, kdy autor uvádí: „... anglické vlněné tkaniny jsou mnohem hustší, 
silnější, obsahují více vlny a mnohem dražší. Ty francouzské jsou lehčí, lepší na 
omak, méně upravené Mají výraznější barvy. Z toho důvodu vytlačily zcela anglické 
látky v Levantě, kde jsou dnes turky a ostatními východními národy poptávány t.
 zv. Francouzské „londýnky“n(londýnka=anglické sukno) produkované 
v provinciích Provanc, Languedoc a Dauphiné podle přísných pravidel 
z roku 1708.“
Colbert se zasloužil o rozkvět francouzských kolonií na americkém kontinentě, 
takže Francouzská kolonie, la Nouvelle-France (Nová Francie) dosáhla r. 1712 
největší rozlohy.nJeho pokus o založení obchodní společnosti pro západní 
a východní Indii byl neúspěšný.
Přes nesporné úspěchy jeho hospodářské koncepce se nepodařilo zvrátit negativní 
hospodářský vývoj Francie, neboť předčasně zemřel a na jeho koncepci nikdo
 z jeho následovníků nenavázal.


John Law: (1720)

Původem skot. Různými spekulacemi nabyl velkého bohatství. Jeho spekulativní 
činnost spočívala na velmi dobré znalosti v oblasti bankovnictví a finančních 
transakcí. 
Základem jeho koncepce byla emise papírových peněz , které měly nahradit 
peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí. Tento systém mohl fungovat pouze 
tehdy, jestliže měly papírové peníze dostatečné krytí a důvěru obyvatelstva. 
Požadoval založení banky, která by poskytovala úvěry, emitovala bankovky 
(papírové peníze)  a tyto kryla zlatem a nemovitostmi.
Jeho projekt narážel v různých zemích na nedůvěru. Díky vysokému státnímu 
deficitu ve Francii se mu podařilo založit r. 1715 soukromou emisní banku.
 Rok nato zakládá Law  centrální banku a poskytuje úvěry na základě papírových 
peněz. Kapitál banky tvořily z velké části bezcenné státní dluhopisy.
Na této bázi se mu podařilo založit Compagnie d'Occident (západní společnost) ,
Mající monopol ve využití americké Luisiany a území kolem řeky Mississippi.
Za pomoci reklamy se mu podařilo vyvolat obrovskou spekulační vlnu.
..“ Reklama byla intenzivní a důvtipná. Paříží se procházeli indiáni pokrytí zlatem.
 Rozdávaly se rytiny ukazující kouzelné stříbrné hory a smaragdové skály.. Během
 několika měsíců se rozvinula nezřízená spekulace a vznikala obrovská jmění.
 Mateřské akcie se dělily na akcie-dcery a akcie- vnučky. K nákupu jedné
 akcie –vnučky bylo zapotřebí vlastnit čtyři akcie –matky a jednu akcii-dceru. 
Metaři, lokajové i velmožové vydělávali miliony, ulice Quincampoix, kde stála 
banka, se změnila v opravdový tábor . Krásné spekulantky tu číhaly na zbohatlíky,
 aby jim jejich bohatství odlehčily. Law, kterého rovněž pronásledovaly, jim údajně
 čelil: miloval svou ženu. „Jistá vévodkyně,“ napsala kněžna falcká, „ Lawovi
 údajně přede všemi políbila ruku. Chová-li se takto vévodkyně, co mu pak líbají
 ostatní ženy...?“
...Spekulační bublina po nějakém čase praskla a 10.11. 1720 byla banka zrušena. 
Mocní z toho vyklouzli. Chudí přišli o všechno, protože nebyly proplaceny ani
 ověřené papíry „


(André Maurois Dějiny Francie, nakladatelství Lidové Noviny)

John Law uprchl z Francie a zemřel zcela chudý v Benátkách roku 1729. 
Dnes je John Law pokládán za jednoho ze zakladatelů dnešního moderního 
bankovnictví.

François Quesnay (1694-1774)


Osobní lékař  Ludvíka XV. a marquise de Pompadour .Zabýval se krevním 
oběhem, později přenesl svůj zájem i na ekonomiku.
Jako všichni fysiokraté, Quesnay byl zakladatelem této ekonomické školy, viděl 
základ tvorby bohatství v zemědělství. Quesnay je autorem známého schematu 
znázorňujícího hospodářský koloběh. Základem je předpoklad platnosti zásady 
volného obchodu, volné tvorby cen, systém nájmu zemědělské půdy a směna 
zboží  a peněz mezi třemi třídami: zemědělci, obchodníky a řemeslníky, spolu
 s vlastníky  půdy (šlechtou). Tento system má být podle názoru fysiokratů 
samoregulační.
Jemu se přičítá požadavek, že stát nemá zasahovat do hospodářství, známý 
nyní  jako Laissez faire et laisser passer.
Quesnay navštěvoval pravidelně diskuze u hraběte Mirabeaua, jichž se 
zúčastňoval i A. Smith. Quesnayho představy o koloběhu peněz a zboží 
vycházely z jeho poznatků krevního oběhu. Jeho názor, že hospodářství 
obsahuje samoregulační mechanizmy je zcela správný. Opomněl ale, že
 v případě, kdy tyto selžou, jak je tomu u všech chorob, je potom nutný řídící 
zásah za účelem navrácení systému do rovnovážného stavu.

A. R. Jaques Turgot: 1727-1781

Ministr financí v letech 1774-1776, autor zákona výnosu. Podle tohoto zákona při
změně jednoho faktoru a neměnných ostatních faktorech (ceteris paribus) výnos 
z počátku nad proporcionálně roste , v druhé fázi, se růst zpomalí a je proporcionální.
 Ve třetí fázi je růst pod proporcionální a v poslední fázi dochází k poklesu výnosu.
Vyvinul takto první model fungování hospodářského systému. Ve své funkci se 
opíral o teorie  Quesnaye. Základem jeho politiky bylo zmrazení daní, žádné státní 
dluhy. Pokoušel se zavézt přísnou disciplínu ve státním rozpočtu.
Jako přesvědčený fysiokrat a přítel Quesnaye se pokusil prosadit volný trh
s obilím. To narazilo na nepřekonatelný odpor všech, kteří na spekulaci s obilím
 vydělávali. Mezi tyto lidi patřili i členové královské rodiny.
Jednou z příčin jeho pádu byla neúroda s obilím, kdy došlo k povstání, které bylo 
potlačeno.K povstání došlo v r. 1775, příčinou byla neúroda v předchozím roce. 
Počátkem r.1775 došlo k nárůstu cen obilí a obilních výrobků, především mouky.
 Lidé se obávali hladomoru .Jako příčinu viděli ve spekulaci vzniklé následkem 
Turgotem prosazené liberalizace obchodu s obilím. Povstání bylo potlačeno 
a Ludvík XVI. Zrušil turgotovu liberalizaci ve prospěch státem regulované ceny 
obilí.
K jeho definitivnímu pádu vedl jím vypracovaný Six Edits, v němž se pokusil 
zrušit robotu,odstranit cechovní zřízení s tím, že každý mohl provozovat řemeslo,
 prosazoval zdanění všech kromě církve a zrušení privilegií šlechty.

Sociální poměry Francie v sedmnáctém a osmnáctém století jsou ve všeobecně
dostupné literatuře prakticky zcela opomíjeny. Určitou zmínku lze nalézt v knize 
A. Maurois: Dějiny Francie. Následující údaje se sice týkají vlády Ludvíka XIV. ,
 ale skýtají v celku realistický pohled na sociální poměry francouzského venkova 
až do Francouzské revoluce.
Autor uvádí:
..“ Povstání vyvolaná nouzí jsou častá a represe nelítostné. Všechny ty tlupy 
z Bretaně , píše paní de Sévigné, nedělají nic jiného, než že zabíjejí a kradou...
Známe ten proslulý la Bruyérův popis venkovanů:  Jsou to divoká zvířata, samci
a samice... černá, sinalá a vysušená sluncem, žijí o černém chlebu, vodě a hroznech
v jakýchsi doupatech...“

Podle autora se obdobně vyjadřoval i bohatý Voltaire::“Námezdní síla, dělník, musí 
dostat jen tolik, kolik potřebuje, aby pracoval: taková je lidská povaha...“
 
Vzhledem k tomu, že se celková hospodářská situace Francie až do doby
 Velké francouzské revoluce prakticky nezměnila, lze docela dobře považovat tyto
 zmínky jako trvalý stav v celém popisovaném období. 

Kořenem zla nebyly nedokonalé hospodářské teorie. Kořenem zla byl trestuhodný 
nezájem elity národa na společenském rozvoji. Preference , maximalizace vlastního
užitku této elity vedly nakonec k totálnímu krachu celého společenského systému.
Na místo aby se elita národa starala o obecné blaho, maximalizuje vlastní prospěch
 a jedná v oblasti politiky přesně podle pravidel liberálních ekonomů
Laissez faire“.(jednoduše nechat běžet)
Turgotuv model výnosu platí totiž také i v hospodářské politice: Stejně jak liberální
tak i řízený systém hospodářství vykazují z počátku při jejich zavedení nad proporcionální
 pozitivní efekt. Čím více se však prosazuje jedna koncepce hospodářství na úkor
té druhé, tím více postupně klesá jejich účinnost, až je jejich výnos, zde možno říci 
celospolečenský přínos, negativní. Jako mechanizmus tohoto vývoje působí
 maximalizace vlastního užitku hospodářsko- politické elity. Je až zarážející,
že každá ekonomická teorie liberálního typu je založena na předpokladu výlučně 
pozitivního jednání všech členů společnosti a odmítá pod záminkou svobody 
jednotlivce jakoukoliv sebekontrolu, o řídících zásazích státu do hospodářství ani
 nemluvě.

Merkantilismus v zemích střední a východní Evropy.
Zatím co francouzští králové a šlechta se o rozvoj francouzského hospodářství starali 
nedostatečně, nebo vůbec ne, bylo tomu v zemích střední a východní Evropy zcela jinak.
Je zajímavé, že ideje osvícenství našly v politické praxi vládnoucích kruhů těchto zemí 
dříve odezvu, než tomu bylo ve Francii. Toto tvrzení nelze paušálně použít na všechny 
státní útvary tehdejší doby, protože středoevropské země, především Německo, 
organizované do Německé Říše existovalo jako konglomerát jednotlivých, více či méně 
samostatných knížectví a království. Jejich hospodářská politika byla proto různá. 
Všichni ale vycházeli z přesvědčení, že zakládání manufaktur je klíčem k růstu 
všeobecného bohatství, i když jim šlo především o zvyšování vlastních příjmů. 

Velmi podrobné pojednání o merkantilismu lze nalézt v ekonomickém slovníku 
Oekonomische Encyklopädie oder allgemeines System der Staats- Stadt- Haus- und 
Landwirthschaft  (Ekonomická encyklopedie, neboli všeobecný systém státního,
městského, domácího a zemědělského hospodářství.), jehož autorem je J. G. Krünitz ,
vydaný v letech 
1772-1858. Jeho digitalizované vydáni lze nalézt na www.kruenitz1.uni-trier.de  
Zde zkrácený citát:
...“Země která  má málo, nebo žádné manufaktury a továrny a musí proto nutně  jejich
 produkty dovážet z cizích zemí, zásobuje takto vlastními penězi a vlastními produkty
(zde se myslí suroviny a zemědělská prvovýroba) ostatní národy, a jestliže nemá jejich 
dostatečnou vlastní produkci, aby mohla tuto směnit za potřebné produkty manufaktur 
a továren, potom nakonec předá veškeré vlastní peníze jiným národům a země se 
nakonec dostává do bídného hospodářského stavu. Mimo to nalezne velké množství 
obyvatelstva v manufakturách a továrnách svou existenci. Země, která je navíc takto 
ochuzena o tyto užitečné produkty, nemůže dosáhnout větší lidnatosti, což snižuje 
mocenskou pozici státu....Obecně si takto ková okovy v podobě vlastní závislosti....“

Merkantilismus tudíž nelze chápat pouze jako snahu dosahovat přebytky obchodní 
bilance jednotlivých států. Merkantilisté chápali, že podmínkou růstu národní ekonomiky 
a bohatství národa spočívá v navýšení hodnoty surovin jejich zpracováním ,výrobou, 
a to ve vlastní zemi.
Chápali výrobu jako primární zdroj blahobytu národa. Státem řízené hospodářství 
sehrálo v tehdejší době velice pozitivní roli a bylo mimořádně efektivní. Je nutno si 
uvědomit, že investičním kapitálem, potřebným k založení manufaktury 
disponovala v tehdejší době pouze vyšší šlechta a panovník. Ostatní obyvatelstvo 
nemělo dostatek potřebných prostředků. Tyto stačily pouze k založení a provozu 
řemeslné výroby.
S pozitivním dopadem státních investic do vlastního průmyslu se setkáváme i 
v dnešní době.
Zde bych chtěl odkázat na článek Některé problémy volného pohybu zboží 
a kapitálu. 
Monarchistické uspořádání tehdejší Evropy vedlo proto zcela zákonitě k řízenému 
státnímu hospodářství, které se nejdříve a s největší intenzitou prosadilo díky 
politice Bedřicha Velikého , Františka Lotrinského a jeho syna 
Josefa II. Habsburského. 

Friedrich II. (1712-1786)

V Čechách známý pod jménem Bedřich Veliký, pruský král, byl velkým obdivovatelem
 Francie a zastáncem francouzského osvícenství. Všeobecně jsou známy jeho úzké 
kontakty s Voltairem, který dlel po určitý čas i na jeho dvoře. Bedřich Veliký byl 
jedním z mála panovníků tehdejší doby, kteří programově dbali o řádný chod státní 
správy, jejíchž účinnost a chod průběžně kontrolovali a osobně řídili. Byl typickým 
příkladem osvícenského absolutismu. Sám se údajně označoval jako „sluha státu“.
Jeho snahy hospodářsky a mocensky pozvednout vlastní stát byly základním 
předpokladem samostatnosti Pruska. Geopolitické poměry tehdejší Evropy 
se zakládaly na situaci vzájemné rovnováhy, která se udržovala formou větších, 
či menších válečných konfliktů. Bedřich Veliký velmi dobře chápal, že základní
podmínkou přežití a rozvoje státu spočívá v dobře fungujícím hospodářství země 
spolu s dokonalou a efektivní státní správou. 
Podle tehdejších pramenů byla státní správa rozdělena na 6 departmentů,(ministerstev) 
v jejich čele stáli tajní státní a řídící ministři v postavení viceprezidentů. 
Ve funkci prezidenta stál Bedřich Veliký sám. Úkolem třetího departmentu bylo 
bankovnictví a finance.
V r. 1765 založil Bedřich Veliký v Berlíně banku, zaměřenou výlučně 
na financování obchodu. Účelem bylo vytěsnit anglické bankovní domy.

Banka emitovala i papírové peníze. Byla rozdělena na tři základní oddělení:
1. oddělení bylo pověřeno nákupem zlata a stříbra, mělo na starosti prodej 
domácích a zahraničních směnek. Toto oddělení udržovalo styky a provádělo 
správu filiálek ve všech větších městech Pruského království.
2. oddělení bylo depositní.
3. oddělení diskontní a lombardní poskytující úvěry s 5% zúročením.
Jeho hospodářská politika byla založena na merkantilních praktikách. 
Jejich základem bylo cílené zakládání manufaktur, které zpracovávaly místní 
suroviny. Cílem bylo formou zpracování domácích surovin maximalizovat jejich 
zhodnocení při vývozu, poskytnout domácímu trhu výrobky vlastní produkce 
a v neposlední řadě zvýšit zaměstnanost domácího obyvatelstva. V té době se 
vedly také dlouhé diskuze, zda se mají manufaktury zakládat ve velkých centrech,
 významných městech, nebo v místech s menší koncentrací obyvatel a průmyslu.
Zastánci první varianty argumentovali existující infrastrukturou, ti druzí zase levnou
pracovní silou a blízkostí zdrojů surovin.
Kromě manufaktur, které zpracovávaly vlastní suroviny a polotovary, byly zakládány
   manufaktury, které pracovaly v jiných, nových odvětvích. Jednalo se o import 
inovativních odvětví.
Státní politika zakládání manufaktur sledovala především snížení závislosti na 
dovozech ze zahraničí. Bedřich Veliký aktivně podporoval přistěhovalectví z jiných 
evropských zemí. Jednalo se především o lidi, pronásledované z náboženských důvodů.
Ve snaze urychlit technický rozvoj nechal na vlastní popud organizovat průmyslovou 
špionáž.Historicky je doložena snaha o získání tajemství výroby a konstrukce Wattova 
parního stroje.
Významnou roli při zakládání manufaktur hrály investice státu.
Důvodem byl převážně nedostatek kapitálu, který se nacházel v soukromých rukou.
Zmínku o způsobu zakládání manufaktur a továren lze nalézt v
Jahrbücher der preußischen Monarchie unter der Regierung Friedrich Wilhelm des 
Dritten vydané r. 1801.(Ročenky pruské monarchie za vlády Bedřicha Viléma III. 
vydané r 1801.)
...“továrna může být provozována státem, nebo soukromou osobou. Provozuje-li stát
nějakou továrnu, nacházíme zde dva případy.
Buď je továrna zřízena a provozována  na účet státu, nebo je sice založena z veřejných 
Peněz ale potom provozovateli předána do soukromého vlastnictví. Je li továrna založena 
ze soukromých prostředků, potom se toto děje jednak samostatným podnikatelem, nebo 
společností několika osob.“

Protože byla tato ročenka vydána pouze 5 let po smrti Bedřicha Velikého, lze s jistotou 
tvrdit, že tyto praktiky byly uplatňovány i za jeho vlády.

Osobně se zasazoval o zřizování vesnických škol.
Jeho pokusy zrušit nevolnictví ztroskotaly na odporu šlechty. Na vlastních statcích
nechal však nevolnictví zrušit. Byl znám svou kontrolní činností na místě samém, kdy 
se dotazoval zemědělských dělníků na způsob zacházení. Došlo-li ke stížnostem na 
pachtýře, byla mu zrušena smlouva a pachtýř byl vyměněn. Rovněž se osobně postaral 
o rozšiřování pěstování brambor.

Bedřich Veliký byl známý tím, že se na něj mohl písemně obrátit každý z jeho poddaných.
Jeho den začínal v 5 hodin ráno. Na dopisy psal své poznámky a instrukce k vyřízení 
mizernou němčinou. Údajně uměl francouzsky lépe než německy.
Výběr těchto poznámek je uveřejněn v knize Wonach er sich zu richten hat
(Čím se má řídit) Vydané nakladatelstvím Eulenspiegel.
Zde několik citátů: 

Odpověď na návrh tajného rady von Taubenheima snížit platy nižších úředníků v rámci 
úspor na polovinu: ...
ti chudí lidé této třídy musí beztak při dnešní drahotě tak bídně žít“... 
„přesto mám v úmyslu jeho dobré úmysly přijat a jeho plán na něm samém zrealizovat
s tím, že mu strhnu ročně 1000 tolarů a že se má za rok opět přihlásit se zprávou, jestli 
bylo toto opatření pro jeho domácí rozpočet výhodné či nikoliv. V prvním případě mu 
pak snížím jeho nezaslouženě vysoký plat 4000 tolarů na polovinu...“

Jeho náboženská tolerance byla na tehdejší dobu obdivuhodná:
Odpověď na dotaz generálního direktoria, zda může katolík získat v pruském městě 
občanská práva:“ Všechna vyznání jsou stejná a dobrá, jestliže lidé, kteří je vyznávají 
jsou čestní a jestliže přijdou turci, nebo pohané, aby chtěli pozvednout zemi, tak chceme 
stavět mešity i kostely.“


Osobně vyřizoval i maličkosti:
Obyvatelé vesnice v Pomořanech žádali odvolání faráře, protože popíral zmrtvýchvstání 
u posledního soudu. Odpověď::“ Farář zůstane. Jestliže nechce k poslednímu soudu vstát,
 může klidně zůstat ležet“.


Zásady osvícenství uplatňoval i v praxi. Na okraj ortelu smrti vyneseného nad jedním pasákem 
ovcí, který zabil svého syna z náboženských důvodů, poznamenal:“ Šibenice a kolo nezlepší 
takové blázny. Zavřete toho chlapa do blázince a zacházejte 
tam s ním lidsky a rozumně."


Reformy státu v duchu osvícenského absolutismu probíhaly i když s malým 
zpožděním prakticky souběžně jak v Prusku za vlády Bedřicha velikého, tak
 i za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II.
Základy moderního státu položila Marie Terezie( 1717-1780) Za hospodářský 
rozkvět Však vděčí tehdejší Rakouská monarchie Manželu Marie Terezie, 
Františku. Štěpánu Lotrinskému (1708-1765) od r. 1745 císaři Německé Říše.
Neúspěšné války s Bedřichem Velikým a ztráta Slezska byly hlavním důvodem řady 
administrativních reforem. Hlavní roli zde hrála činnost Bedřicha Viléma Haugwitze.
Za jeho působení byl zcentralizován daňový systém. Daňová povinnost se vztahovala
i na šlechtu, což bylo zcela nové opatření. Rovněž byla v r. 1749 zcentralizována státní
správa. Důvodem bylo, že jak české tak i rakouské stavy hájily na úkor monarchie 
vlastní zájmy, což celkově oslabovalo akceschopnost centrální vlády. Tato opatření 
se netýkala zemí uherské koruny. V r. 1774 byla uzákoněna všeobecná školní povinnost
Další důležitou reformou byla reforma soudnictví. 
Trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana byl jen částečnou reformou. 
Její pokračování  trvalo až do r. 1788, a to již za působení jejího syna Josefa II. 
Z ekonomického hlediska bylo přelomovým opatřením odstranění nevolnictví r. 1781,
přičemž zrušení roboty patentem z r. 1789 se ale pro odpor šlechty nepodařilo prosatit 
v praxi. Spolu s reformami státní správy, které tvořily základ dalšího rozvoje habsburské 
monarchie, byla nastartována i její industrializace. Jak efektivní byly řídící zásahy 
státu do hospodářství země, ukazuje Hora Hořejš ve své knize Toulky českou 
minulostí, díl 5. str. 103:
„..Stát vynakládal velké úsilí i prostředky na povzbuzování průmyslové výroby, po 
desítkách vyrůstaly zejména plátenické manufaktury,  barvírny, kartounky potiskující 
látky barevnými vzory. Jestli na začátku josefínské éry (1780) pracovalo v tomto 
hlavním českém protoprůmyslu 288 000 osob, pak v r. 1792, nedlouho po Josefově 
smrti se činnosti v textilních oborech věnovalo už přes půl milionu lidí.“


Bude zajisté zajímavé podívat se na vznik průmyslu  trochu podrobněji.

Překvapující, je zjištění, že význam a rozvoj manufaktur byl ve střední a východní 
Evropě rychlejší než tomu bylo v hospodářsky rozvinutější západní části evropského
kontinentu. Důvodem byla mnohem rozvinutější řemeslná výroba v západních zemích.
Ta totiž byla vzhledem k množství produkce schopna nasytit místní trhy, což působilo
konkurenční potíže vznikajícím manufakturám. Mimo to byli zakladatelé manufaktur
konfrontováni s cechovními pravidly jednotlivých řemesel. Hlavní brzdou  v rozšiřování
manufaktur v západní Evropě bylo nakladatelství . Byl to systém, kdy obchodník, 
vydavatel, pověřil jednoho, nebo více řemeslníků výrobou určitého zboží, přičemž 
uhradil suroviny, někdy i nářadí a nástroje. Hotové zboží potom se ziskem prodal. 
To předpokládalo hustou síť řemeslných dílen a masový odbyt, což v zemích střední 
Evropy, co se týče řemeslných kapacit nebylo k dispozici.
Další příčinou rychlejšího rozvoje Manufaktur ve střední Evropě byla investiční 
činnost šlechty a regentů, kteří disponovali dostatečným kapitálem. Aby bylo možno 
zajistit dostatečnou kvalitu, byli do nově zakládaných manufaktur rekrutovány odborné
síly z Německa, Holandska, popřípadě i z Anglie , Francie a Itálie.Odborné pracovní síly
byly na tehdejší dobu vysoce nadprůměrně placeny. Roční plat ředitele manufaktury 
se pohyboval v rozmezí 600-800 Rýnských Guldenů, zatím co plat dělníka činil 20% 
ročně * Jako příklad investiční činnosti šlechty lze uvézt založení manufaktury 
na výrobu hedvábí., kterou založila skupina českých šlechticů v Praze roku 1724 jako
akciovou společnost s kapitálem 225 000 rýnských Guldenů. (1)
Autor dále uvádí hraběte Kinského, který založil v severních Čechách celé průmyslové
 imperium zabývající se výrobou textilu, skleněných perel a zrcadel. Údajně zaměstnával 
v r. 1774 již 2526 zaměstnanců * 
Na Moravě zakládali manufaktury Kounicové, Harrach, Haugwitz, Chotek a další.(2) 
Významnou roli hrál i otec Josefa II., František. Štěpán Lotrinský. Jeho investiční 
činnost byla natolik úspěšná, že dokázal vyrovnat spolu s reformovaným daňovým 
systémem válkami s Pruskem zadlužený státní rozpočet. Na svých panstvích zakládal 
rozsáhlé zemědělské podniky, kde zaváděl na tehdejší dobu nejmodernější pěstební 
metody.Zakládal manufaktury na výrobu kartounu, majoliky, kožedělné manufaktury,
manufaktury, zabývající se výrobou sukna.

Podle statistických údajů pracovalo v textilním průmyslu Slezska v roce 1800  65.738  
zaměstnanců na celkem 35.457 tkalcovských stavech. Celkový objem výroby textilního
průmyslu činil  15.318.004 Říšských tolarů (Rt).***
V oboru hutnictví a zpracování železa pracovalo 1512 lidí, celkový objem výroby činil
1.260.983 Rt***Ve všech odvětvích pracovalo celkem 70.932 zaměstnanců. 
Celková hodnota vyrobeného zboží činila 16.370.003 Rt (3)

Krünitz uvádí ve své encyklopedii přehlednou tabulku  výroby a zaměstnanosti pro 
Berlín a okolí v letech 1782 a 1797. údaje, týkající se produkce jsou uvedeny 
v Reichstaler (Říšských tolarech)
1782:
                   tkalc.    zaměst.      hodnota          hotova          dom.     export
                   stavy                  surovin          produkce        spotř.
-------------------------------------------------------------------------------------------
textilní prům      5574       5965         2115303         3774330       2750250     817915
ostatní            2602    1147142         1819009         1236656        392173
-------------------------------------------------------------------------------------------
celkem             5574       8567         3262445         5593339      3986906    1210088

1797              tkalc.     zaměst       hodnota          hotova          dom.     export
                  stavy                   surovin          produkce        spotř.
-------------------------------------------------------------------------------------------
text. prům        8044        11765       3060855           5215034     4176696    900883
ostatní           4022       2108197      3220131           2589282      506190
-------------------------------------------------------------------------------------------
celkem            8044        15787       5169052           8435165     6765578    1407073

V poznámce k oběma přehledům autor uvádí, že u každého stavu pracovalo v přímých obslužných 
činnostech celkem 5 osob.
Z toho vyplývá, a to autor také uvádí, že počet zaměstnanců velkých i malých,
( zřejmě i dětí) činilo 5 osob, pak pracovalo v berlínských textilkách 
v r. 1782  5965*5=29825 osob, v roce 1784 udává 6175 stavů s celkovým počtem
zaměstnanců ve výši. 30 500. V roce 1797 pak již bylo zaměstnáno 
11765*5=58825 osob. 
Oba přehledy názorně ukazují skokový vývoj průmyslu v této oblasti. Nejvíce se rozvíjela
ostatní odvětví, především v oblasti zpracování kovů. Dále je zajímavé, že prakticky 
veškerá produkce uspokojovala vlastní spotřebu, která rostla i díky zvyšující 
se zaměstnanosti.
Podrobnější analýza produktivity práce však ukazuje na její pokles v textilní výrobě
Díky výraznému nárůstu pracovních sil za současného, byť by i mírného poklesu cen 
jak surovin, tak i hotové produkce. Analýza rovněž ukazuje pokles mezd v tomto odvětví.
Následující indexová analýza není samoúčelná. Ukazuje jednu z příčin nárůstu 
Pauperismu (chudoby)v 19. století způsobeného kapitalismem volné soutěže.

                CP/PS       CP/CS       CS/PS         PS/TS        CS/TS
---------------------------------------------------------------------------
1797          648,31         1,70      260,17         1,46         380,51
1782          677,13         1,78      354,61         1,07         379,49
Index           0,96         0,95        0,73         1,37           1,00 

 CP      cena produkce
.CS      cena surovin
.PS      množství prac. sil
.TS      počet tkalcovských  stavů

Indexy názorně ukazují pokles produktivity(CP/PS) zapříčiněný poklesem cen 
zboží (CP/CS) a (CS/PS ). Důvodem poklesu produktivity je výrazný nárůst
pracovníků(PS/TS) za sočasného nárůstu výkonnosti tkalcovských stavů(CS/TS) 
Zřejmě se zde jedná o extenzivní zvyšování produkce. Srovnáme-li produktivitu práce 
(CP/PS) s růstem počtu pracovních sil, pak muselo v této době dojít k výraznému snížení
mezd. Zajímavé je i zhodnocení surovin(CS)  jejím zpracováním. Zhodnocení činilo 
v r. 1782 1,78, v r. 1797 pak 1,70. 
Uvedený rozbor jasně ukazuje příčinu, proč státy střední Evropy se tak intenzivně 
snažily pozvednou vlastní výrobu. Vlastní výroba skutečně vedla k nárůstu bohatství 
a růstu zaměstnanosti země. Merkantilisté měli v té době skutečně pravdu. Není třeba 
žádné velké fantazie si představit, jak by vypadala spotřeba a zaměstnanost státu, 
kdybyneexistovala místní výroba a stát by byl odkázán krýt vlastní spotřebu dovozem 
za současného růstu počtu obyvatel.

Stav průmyslu v zemích blízkého východu charakterizuje Krünitz takto:
„Ve všech těchto zemích existuje zvláštní lhostejnost, pohodlnost, takže se na 
zdokonalování jednou vynalezených metod ve zpracování nemyslí. Takto často 
zůstávají stát na místě, kde už byli před staletími. Toto platí především o Číně.“

Dnes by se pan Krünitz nestačil divit. Zatím co se státní rozpočty zemí EU a USA 
díky jejich neoliberální politice volného obchodu a volného pohybu kapitálu 
beznadějně topí  v dluzích, stojí Čína v exportu za rok 2009 na prvním místě ve 
světě před Německem. 
Podle údajů portálu Manager Magazin z 10.1.2010 činil objem vývozu 
ČLR 840 miliard € ,zatím co SRN to dotáhla na 816 miliard.
Jestliže zaznamenala Spolková republika pokles HDP v roce 2009 oproti 
r. 2008 o 5%, vzrostl díky investiční politice komunistické vlády a devizovým 
rezervám v celkové výši 2,4 bil. $ čínský HDP i přes krizi za stejné období o 8,7%.

Pauperismus

Pod tímto termínem se rozumí hromadná chudoba pracujících, která je charakteristická 
pro všechny vykořisťovatelské společnosti.(Slovník cizích slov)
V minulých kapitolách pojednávaný růst investic do manufaktur a v pozdějších dobách
doznívajícího merkantilismu i rozvoj průmyslové výroby vedl ve svých důsledcích 
k hromadné chudobě pracujících. Všeobecná bída nemajetného obyvatelstva přerostla 
vlivem industrializace ve všeobecnou chudobu, jejíž nárůst začal být pro společnost 
od konce 18. století opravdovým problémem. To zavdalo příčinu enormního nárůstu
literatury, pojednávající toto téma:
...“Klade se otázka, jak je to možné, že se rozmnožuje celkové bohatství, zatím co 
neustále roste počet chudých jedinců. Zkoumají se příčiny, které způsobují situaci, 
kdy při rostoucí produkci statků přesto roste počet  těch, kteří z důvodu nedostatku 
práce nemají žádný výdělek...“ dále ...“nestranný pohled rozpoznává tuto hroznou 
rakovinnou chorobu, která hlodá na sociálním blahobytu států a při jejím pokračování 
otřásá nejen onen blahobyt, ale i  existenci států samotných.“(4)
 
Moderní literatura, ale i prameny tehdejší doby vidí příčinu pauperismu v rychlejším 
růstu obyvatelstva oproti růstu zemědělské produkce. Prameny tehdejší doby uvádějí 
také jako příčinu existence chudoby nepoměr v růstu obyvatelstva k růstu kapitálu
:... „počet rodin musí růst v závislosti na růstu národního bohatství. Mzda za práci se 
řídí poměrem počtu obyvatelstva ke kapitálu.“(4)

Tyto úvahy vedly ke vzniku teorií, jak je známe z děl Malthuse. 
Do kategorie těch, kteří byli postiženi chudobou spadali drobní řemeslníci, tovaryši, 
učni, průmysloví dělníci, a nádeníci všeho druhu. V oblasti zemědělské činnosti to 
byli drobní zemědělci, bezzemci, kteří se živili na statcích jako nádeníci. 

Výraznou skupinu tvořili žebráci a vandráci. Z jejichž řad se rekrutovali různé 
kriminální živly, především lidé, jejichž kriminální činnost spadala do kategorie 
majetkových deliktů. Tehdejší literatura uvádí následující odhady počtu žebráků 
v Evropě:

Staří lidé..................224.352
Slabí a nemocní...      ....280.440
Děti........................411.315
Práce schopné ženy.         112.176
Práce schopní muži...        93.480
--------------------------------------
Celkem               1.121.763 osob*

Podle této statistiky činil poměr těch, kteří mohli  pracovat k celkovému počtu žebráků
18,33%.  Započítáme-li do této kategorie i osoby, které byly podle dnešní terminologie
nezaměstnaní a živili se tudíž přechodně z nedostatku jiné sociální podpory žebrotou, 
byl potom počet těch, kteří nechtěli pracovat v celku mizivý. 

Autor(5) dále uvádí celkový poměr sociálně slabých k celkovému počtu obyvatel
v následujícím přehledu:

Portugalsko        na 98 obyvatel  1 chudý
Würtemberg(SRN)       63           1
Francie               34           1
Benátky               27           1
Velká Británie        13           1
Holandsko             10           1
Belgie                8            1

Boj proti chudobě obsahoval celou paletu různých opatření. Na jedné straně byli 
chudí, zejména potulní žebráci kriminalizováni, na druhé straně se staraly obce 
o místní chudé formou sociálních podpor a milodarů. Pokusy zřizovat chudobince, 
kde by chudí mohli přežívat, v celku neuspěly. Rovněž neuspěly pokusy zřizovat 
pracovní domy, kde mohli chudí pracovat. Tento systém narazil na rozhodný odpor 
podnikatelů, neboť se tito obávali konkurence. Proti existencí těchto zařízení se 
vehementně stavěl morální filozof A. Smith. Církevní instituce poskytovaly sociální 
podpory, které financovaly z výtěžků vlastních účelových investičních fondů. 
Za tímto účelem vyčleněný kapitál byl používán k drobnému úvěrování místních 
řemeslníků a drobných zemědělců s tím, že výnosy z poskytnutých úvěrů byly 
vypláceny chudým. Postupem doby se začalo prosazovat financování sociálních podpor 
z daní obyvatelstva. Tento způsob však vedl k námitkám majetných vrstev, neboť tyto 
považovaly toto zdanění za finanční přítěž.
Zajímavým prostředkem zmírnění chudoby byly mzdové tarify ve funkci minimálních 
mezd. Jejich výše se stanovovala obvykle v závislosti na ceně potravin, zejména na 
ceně obilí. Mzdové tarify tudíž představolaly závaznou minimální mzdu. V některých
případech byla tarifní mzda určována jak horní , tak i dolní hranicí. Ve všech případech 
však byla tato forma mzdy stanovována s ohledem na cenu hotového díla, či produkce 
s cílem zajistit pracujícím ne více, než existenční minimum.(Práce se musí vyplatit). 
To vedlo ve svých důsledcích k neúčinnosti tohoto systému, neboť mzdový tarif, 
minimální mzdu, určovali zaměstnavatelé.
Tento systém využívala, lepe řečeno zneužívala šlechta a pachtýři na svých statcích.
Neúčinnost tohoto systému se projevovala zejména tehdy, kdy došlo k výraznému 
nárůstu cen potravin vlivem neúrody. Důležitou roli hrálo znehodnocení peněz. 
V takových případech docházelo ke konfliktům, kdy postižení dělníci a řemeslníci 
odmítali za takovouto mzdu pracovat, popřípadě odmítali přijímat znehodnocené 
peníze.V pozdější době v 19.století byly mzdové tarify a úkolové mzdy stanovovány 
dohodou mezi zaměstnavateli a zaměstnanci formou kolektivní smlouvy, kterou zaměstnavatel 
po dohodě veřejně vyvěsil (Anglie). 
Zvláštní formou řešení tíživých sociálních poměrů bylo vystěhovalectví a kolonizace.
V Německé Říši to bylo vystěhovalectví do jihovýchodní Evropy, zejména do míst 
dnešního Rumunska, která vyklidilo Turecko následkem válečných operací. 
Dále to bylo území dnešního Polska, pobaltských republik, Běloruska a Ukrajiny. 
Jednalo se zejména o východní a jižní Prusko, spolu se Slezskem, dobytém 
Bedřichem Velikým v Sedmileté válce.
Francie, a Anglie řešily problém přelidnění vystěhovalectvím do zámořských kolonií.

Pro plastickou představu chudoby tehdejší doby dva příklady:
Flandry na počátku 19. století:
 „V jednom významném průmyslovém místě na hranicích francouzských Flander
(dnešní Belgie)jsem navštívil jednoho lékaře, který mně požádal o návštěvu  
velmi chudých a nemocných. V prvním případě jsme vstoupili do tmavé místnosti, 
ve které se nacházelo devět osob, to jest nemocný, jeho žena a sedm dětí.
V pološeru jsem se zprvu domníval, že bílé stěny místnosti jsou červeně 
Mramorované, až jsem šokován zjistil, že jsou zbarveny krvavými skvrnami,
vzniklými v důsledku letního zabíjení obtížného hmyzu. Děti stály v nadějném 
očekávání kolem postele nemocného otce. Jeho žena v slzách tvrdila, že není žádná 
nepořádná hospodyně, nýbrž že jsou stiženi velkou nouzí, kterou trpí tolik dělníků 
a že není schopna měnit prádlo s cílem zamezit rozmnožování havěti.Z  podpory 
chudých poskytované místní obcí nemůže dostat více jak jeden Frank týdně, z čehož 
se mohou jen tat tak udržet při životě.
Hned vedle jsme navštívili druhého dělníka, trpícího chronickým
zánětem očí, který měl živit ženu a devět dětí. Jedno oko již v důsledku hnisavého 
zánětu bylo zničeno a vyteklo, to druhé bylo v akutním stavu. I jemu mohla obec díky 
velkému množství chudých vyplatit podporu ve výši pouze 1,5 Franku týdně. 
Lékař uvedl, že tak nízká podpora je výsledkem stovek podobných případů v obci 
a že milodar, který jsme poskytli na věci nic nezmění.“(4)

Pauperismus jako všeobecný sociální problém nebyl tehdejšími opatřeními odstraněn 
a přetrvává dodnes.

Zrušení nevolnictví neznamenalo ani zdaleka zlepšení sociálního postavení širokých vrstev
obyvatelstva. Je třeba si uvědomit, že do měst se začali stěhovat lidé z venkova,kteří kromě
nádenických prací v zemědělství neměli žádnou odbornost. Kromě toho znamenal pro ně
městský život změnu životního prostředí, na které nebyli zvyklí.
Manufaktury požadovaly odbornost, což platilo stejně i pro služby všeho druhu. 
Kromě toho znamenal neregulovaný příliv obyvatelstva do měst razantní nadbytek
 pracovních sil, což vedlo zpětně ke tlaku na mzdy. Výsledkem  byl nárůst chudoby 
ve městech spolu se situací, kdy byli tito lidé ve městech sociálně hůře postaveni jak
tomu bylo v případě, kdy žili na venkově. Byli odříznuti od možnosti alespoň
částečně krýt vlastní potřebu potravin z vlastní pěstební činnosti. 

Dr. Friedrich Schmidt(6) uvádí: ... „Přičteme-li k tomu ještě masu lidí, kteří 
bez výhledu na jisté živobytí, pouze na základě spekulace proudí z venkova do měst 
a tam z nedostatku všech prostředků nenajdou rychle obživu, pak upadnou do velké bídy 
a jsou odkázáni na pomoc chudým“.
Za jakých podmínek žili nevolníci v 18. století v zemích střední a východní Evropy 
si můžeme udělat dosti přesnou  představu z líčení Freidricha Erzberga z r. 1798.(7)
 „..Kromě toho byl rolník až dosud nevolníkem, tudíž skutečným otrokem. Pro svého 
šlechtice musel spolu se svou ženou a svými dětmi šest dní v týdnuod rána do večera,
v zimě i v létě pracovat, jeho pole obdělávat, jeho stodoly plnit,mlátit, svážet dřevo 
a td.

Nezůstával mu takto s výjimkou nocí a nedělí čas na vlastní práci . Proto je takéběhem 
noci možno vidět místní obyvatele, jak obdělávají jejich pole, nebo jsou zaměstnáni 
kolem jejich domů. Tohe je vysiluje, vrhá do apatie a ubíjí každou jejich snahu zlepšit 
jejich situaci, nebo něčeho dosáhnout. Z toho důvodu je venkovan absolutně chudý, nemá 
žádné domácí nářadí, ani postele, ani  plátno a vydělává denně pouze tolik, aby mohl 
živořit. Jeho potrava se sestává z části z chlebových polévek, otrub a Capusta. To je 
zelí, které nechají nahnít, (pozn. Zřejmě naloží jako kysané zelí.) což jedí v zimě 
i v létě. Proto lze jen zřídka nalézt za domem ovocný strom, ještě méně pak zeleninové 
zahrádky. Domy samé jsou malé a špatně stavěné, pokryté černou slámou, takže vzhled 
vesnic je smutný, ba hrozný. V domě lze nalézt zřídka více jak jednu nízkou místnost 
a ještě jedno komoru s malým, sotva viditelným oknem. Stáje a stodoly mají velice zřídka, 
proto přebývá dobytek, kráva, koza, prasata, pes a všechna drůbež spolu s obyvateli domu 
v jedné malé špinavé obytné místnosti, která není nikdy uklízena a větrána. V této 
místnosti stojí stále velký sud s kysaným zelím, jejich celoroční zásobou, která šíří 
odporný zápach. Tento je ještě zvětšován tím, že všechna drůbež sedí v noci na bidlech 
nad pecí, kterou stále znečišťují. K tomu přicházejí výpary dospělých a dětí spolu 
s dobytkem.  V důsledku toho je vzduch  nesmírně, až ďábelsky nečistý. 
Byl by i mnohem horší, kdyby  nebylo v každé místnosti krbu, ve kterém jak v létě, 
tak i v zimě, téměř ve dne v noci hoří dřevo, čímž se jakž takž zlepšuje vzduch a stává 
se tak neškodným. V noci leží tito lidé spolu dobytlem na holé zemi, v nejlepším případě 
na hadrech, naplněných listím. 
Většina se proto nikdy nesvléká, muži zůstávají většinou jak v zimě, tak i v létě v jejich 
ovčích kožiších . Punčochy rolník nezná, proto si ovíjí v zimě, pokud se vydává na cesty 
nohy slámou a strká je do okovaných holínek. I ženy nosí většinou také takové kožichy. 
Děti chodí většinou nahé. Velmi často jsem viděl všechny vesnické děti si radostně hrát  
běhat, mimo roztrhané košile, v největším mrazu nahé a bosky.Obyčejný Polák, mimo obyvatel 
těch mála měst nezná žádný hřeben, pročež živímezměrné množství obtížného hmyzu.

Neděle je zcela pro našince vyčleněna, kterou si také po svém užívá. Duchovní se starajío to, 
aby musel navštívit mši, což také svatě dodržuje. Protože se skoro v celém Polskukoná trh 
pouze v neděli, tak bere s sebou to málo co mu zbývá, jako je obilí, dobytek,především 
ale otýpku dřeva do blízkého města k prodeji, přičemž jej doprovází žena a děti.To všechno 
napřed prodá, pak jde s rodinou do kostela, tam se modlí růženec s opravdovou svatostí, 
přičemž u toho nejen klečí, ale vrhá se i na zem a líbá ji. Přitom chytá a hází hojně 
polapený obtížný hmyz kolem sebe, takže kolem nich hrozí nebezpečí být tímto hmyzem také 
osídlen, což se mi poprvé také stalo.
Potom, co takto půl hodiny sloužil jejich Bohu a duchovnímu, jde se ženou a dětmi do krčmy. 
Polská hospoda je nade všechnu představu k nepopsání špatná. Zde propije větší díl své tržby 
v pálence , kterou všichni Poláci pijí v nepředstavitelném množství....Tuto scénu jsem vídal 
velmi často všechny neděle a ve všech městech. Přijde tudížstejně chudý domů, jak z něj vyšel. 
Kromě toho je bezstarostný, neboť za prvé mu nepatří ani dům, dobytek, ani pole. 
To všechno mu dal šlechtic. Z toho důvodu také nicnezlepšuje a nemyslí na žádné zásoby, 
neboť je denně v nebezpečí byt vyhnán z domu.Tento nešťastný zvyk a moc šlechtice uvedly 
tyto lidi do netečnosti....“(6)
 

Detailní pohled na životní úroveň dělníků ve Francii kolem roku 1836 ukazuje
 Dr. Friedrich Schmidt :(5).

Zemědělský dělník Francie, ženatý, 3 děti, počátek 19, století.
Životní náklady zemědělského dělníka byly spočítány na 620 Franků/rok:
potraviny
chléb: 5 osob, 1084 kg:                                 303 fr, 52 cent.
mléko, luštěniny, maso, sůl 25 cent./den                 91 fr  25 cent.
Nápoje	                                                  36 fr  50 cent
-----------------------------------------------------------------------------
celkem potraviny                                        431 fr, 25 cent

bydlení
nájem domek se zahrádkou                                 40 fr.
dřevo a osvětlení                                        10 fr
přímé náklady	                                      5 fr
údržba zařízení                                          15 fr
------------------------------------------------------------------
celkem bydlení a strava                                 501 fr.  25 cent.
ošacení:
muž                                                      35 fr
žena                                                     20 fr
tři děti    	                                            45 fr.
tabák a pod.                                             18 fr. 75 cent.
----------------------------------------------------------------------
Ošacení                                                 118 fr. 75 cent
---------------------------------------------------------------------
celkové živ. náklady za rok                             620 fr.

Aby bylo možno uhradit tuto sumu, pak musel vydělat:
muž. 1 fr, 25 cent./den, nebo odpracovat 300 dnů, což činilo  375 fr.
žena 75 cent. za 200 dnů                                      150 fr.
děti  38 cent. za 250 dnů                                      95 fr.
----------------------------------------------------------------------
celkem	                                                      620 fr.

Dělník ve městě: rodina, muž, žena, 3 děti:
potraviny:
chléb 912 kg.                                              296 fr. 50 cent.
maso, vejce, sýr, luštěniny sůl 50 cent/den                182 fr. 50 cent.
nápoje 	                                               91 fr. 15 cent
-------------------------------------------------------------------------------
potraviny   celkem                                         570 fr. 15 cent.

bydlení: nájem                                              50 fr.
dřevo a osvětlení                                           40 fr. 
 přímé náklady                                              10 fr 
náklady na zařízení bytu                                    30 fr.
--------------------------------------------------------------------------
bydlení a strava celkem                                    700 fr. 15 cent 

oblečení: muž 	                                         50 fr.  
žena                                                        30 fr 
děti                                                        60 fr.
--------------------------------------------------------------------------
Celkem                                                      140 fr.
mimořádné výdaje: tabák a pod                                19 fr. 85 cent.
--------------------------------------------------------------------------
životní náklady celkem.                                     860 fr.

Autor poznamenává, že rodina může ušetřit ročně 100 fr
Aby vydělali tuto sumu, musel:
muž  vydělat 1 fr. 50 cent. denně, nebo odpracovat   300 dní   450 fr
žena               90 cent.                          200 dní   180 fr.
Děti               50 cent.                          260 dní   130 fr.
---------------------------------------------------------------------------
Celkem                                                         760 fr.

 

Pracovní doba činila v tehdejší době 10-13 hodin denně.
O životě dělníků ve francouzských manufakturách autor dále uvádí:
„Sklony k nemírnému opilství lze pozorovat i v jiných průmyslových městech.“
A dále dodává:“ Tyto nemorální , zdraví a životní úrovni škodlivé zvyky panují 
všeobecně v celé Evropě v zemích, kde se vyskytují manufaktury. Zdá se, že dělníci, 
kteří během celého dne jsou uzavřeni v horku, v tolika pracovníky vydýchaném vzduchu
nasyceném jemným prachem z bavlny, mají silnou potřebu konzumovat tvrdý alkohol.“
 
 K situaci rodin autor dále uvádí:„Zkušenost dále ukazuje, že otcové dělnických rodin  
posílají děti do školy pouze tak 
dlouho, pokud tyto nejsou schopny pracovat a vydělávat peníze. Jakmile vydělají několik
centimů pak jim je odejmou, což je nouzí zůsobené zneužití otcovského násilí na dětech. 
Děti, které jsou příliš brzy vystavené pracovní námaze,  jsou vysílené, dostávají chudobnou
 stravu, tráví noci ve vlhkých sklepech a nezdravých dílnách a  pokud dospějí, přejímají 
neblahé zvyklosti otců.“
 
André Maurouis(7) uvádí: :“ Průměrná mzda byla minimální(1,78 franků za třináctihodinový 
pracovní den). Dělníci neměli právo na stávku. Bydleli v brlozích . Spravedlivý střed byl 
spravedlivý jen pro buržoazii..!“

Proletariát neměl volební právo. To získal až r. 1848.

Páni podnikatelé viděli sociální situaci dělníků samozřejmě zcela jinak:
Autor(5) cituje  továrníka C. Gridaine ze Sedanu:
 „Naši dělníci jsou dobře živeni, dobře ubytováni a tak dobře oblečeni, že je lze 
v neděli jen těžko odlišit od představenstva. Ale oni mají nechuť ke spořitelnám, neboť 
věří, že jim bude jejich mzda snížena, jakmile by se zjistilo, že z ní mohou něco ušetřit. 
Luxus a neopatrnost jsou potom základní chyby městských dělníků v továrnách. Na rozdíl 
od venkovanů se lépe oblékají a nechtějí nic slyšet o spořivosti, což je příčinou toho, 
že tito lidé dříve upadnou do chudoby než venkované..“

A dnes? 
Ústavní soud v SRN prohlásil 9.2.2010 sazby podpor vyplácené dlouhodobě nezaměstnaným 
jako neslučitelné s ústavou. Důvod: netransparentně, libovolně stanovené sazby, zejména 
pro děti. To se týká 6,5 mil lidí včetně 1,7 milionů dětí. Jak funguje demokracie, jestliže 
změnu těchto sazeb, které byly stanoveny sociálními demokraty a stranou Zelených, za 
podpory konzervativních stran, musí v demokratickém státě nařídit soud na základě žaloby 
proti demokraticky zvoleným stranám. Ty totiž všechny tvrdí, že práce se musí vyplácet, 
ale přitom neuvádí komu.
Ukázalo se totiž, že výše stávajících sazeb je zlovolně stanovena s cílem ekonomicky 
donutit postižené přijat jakoukoliv práci za mzdu, kterou libovolně stanoví kapitalista. 
Ta je v SRN již tak nízká, že postižení jsou sice v zaměstnaneckém poměru, ale za mzdu, 
jejíž výše je pod existenčním minimem, takže zaměstnanci jsou odkázáni na sociální dávky 
státu. V zniká tak situace, kdy kapitalista žije vysoce nad poměry, nechce platit daně 
a nechává se tímto způsobem vydržovat státem. 


1 Anton Spietz, Die Manufaktur in Osteuropa (Manufaktura ve východní Evropě)

2 Mainuš František: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století. 
  Praha 1960

3 http://www.kruenitz1.uni-trier.de 

4 O lidské bídě která je způsobena zneužitím porodnosti
  Ueber das menschliche Elend welches durch den Missbrauch der Zeugung 
  herbeigeführt wird. K. H, Weinhold, Leipzig 1828.

5 Průzkum obyvatelstva, mezd a pauperismu v jejich vzájemné souvislosti
  Dr. Friedrich Schmidt Lipsko 1836.
  Untersuchungen über Bevölkerung, Arbeitslohn und Pauperism
  In ihrem geeigneten Zusammenhange Dr. Friedrich Schmidt, Leipzig 1836.

6 Jižní Prusko a nové, východní Prusko včetně k pruskému Slezsku přiřazené 
  části předchozího vojvodství Krakova... Freidrich Erzberg, Berlin 1798. 
  Süd-Preußen und Neu-Ost- Preußen, nebst dem zu dem Preußischen Schlesien 
  geschlagenen Theile der vormaligen Woiwodschaft Krakau …. Friedrich Erzberg, 
  Berlin 1798

7 André Maurois: Dějiny Francie  nakladatelství Lidové Noviny