Práce a kapitál

 

Společnost pro německý jazyk prohlásila v roce 2004 pojem Humankapital (humánní kapitál) 
za opovržení hodný výraz roku. (Unwort des Jahres) Toto rozhodnutí bylo odůvodněno
tím, že výraz humánní kapitál degraduje člověka na ekonomicky zajímavou veličinu.
Wikipedia.de 
Tento pohled má do jisté míry své opodstatnění, zejména tehdy, jedná-li se o jednostranný
pohled z perspektivy podnikatelské sféry, neboť tato vidí ze své pozice pracovní sílu jako 
zdroj, disponující schopnostmi, které lze najmout a ve svůj prospěch využít.

Zajímavý je pohled na kapitál a práci z perspektivy dělby práce.
Dělba práce je objektivně opomíjenou formou spolupráce. Moderní společnost
přehlíží tuto skutečnost, neboť mylně předpokládá, že hybnou silou vývoje je soutěž. 
Přitom nám uniká fakt, že soutěž je ve své podstatě konflikt, tudíž proces, který rozděluje 
společnost na vítěze a poražené. To se týká především procesu rozdělení výsledku společného
úsilí vzniklého dělbou práce, tudíž vzájemnou spoluprací. Zatím co proces vzniku bohatství  
probíhá ve znamení spolupráce, probíhá redistribuce výsledku společného úsilí na principu
egocentrické kreativity jednotlivců formou soutěže, tudíž konfliktním způsobem.

Kapitál je v nejširším slova smyslu  vklad do dělby práce. Z tohoto hlediska nabývá ve své
skladbě formu peněžní, věcnou a humánní. Humánní forma kapitálu je jakožto integrální součást 
celkového kapitálu nepostradatelná pro dělbu práce a je projevem jak inteligence jedince, 
tak i kolektivní inteligence. Je vázána na existenci lidí a jejich spolupráci vzájemně spojených
do procesu dělby práce.

Z tohoto hlediska nelze kapitál chápat jinak, nežli jako celek. Tento celek vystupuje ve třech
formách: finanční, věcné a humánní. Celkovou strukturu kapitálu lze vyjádřit následujícím vztahem:
K=FK+VK+HK.
K: kapitál
FK: finanční forma kapitálu(finanční prostředky,volný kapitál, hledající uplatnění ve formě
                                             investičních prostředků)
VK věcná forma kapitálu(zvěcnělá forma kapitálu: materiál, stroje, zařízení, budovy..)
HK: humánní kapitál

Z hlediska funkce těchto forem kapitálu v dělbě práce vystupují tyto navenek jako dvě složky: 
kapitál a práce.
Obdobným způsobem  definuje K. Marx  kapitál v soustavě článků, uveřejněných roku 1849
v "Neue Rheinische Zeitung"  pod názvem  Lohnarbeit und Kapital (Námezdní práce a Kapitál).
Kapitál se sestává ze surovin, pracovních nástrojů a potravin všeho druhu. Tyto jsou 
použity za účelem vyprodukování nových surovin, nových pracovních nástrojů a nových
potravin. Všechny tyto části jsou výtvory práce, produkty práce, nahromaděná práce.
Nahromaděná práce, která slouží k nové produkci je kapitál.

(K. Marx, přeloženo z:  Lohnarbeit und Kapital 

Zejména z poslední věty předchozího citátu vyplývá, že kapitál není ve své podstatě nic jiného, 
nežli zhmotnělý humánní kapitál.
V této definici však nevystupují ony v čase nahromaděné zkušenosti, dovednosti, zkrátka
vědění, které člověk vkládá ve formě živé práce do procesu dělby práce. Marx zde vidí
práci pouze jako činnost. Činnost ve formě práce je pouze aktivním projevem těch vědomostí 
a dovedností, které jsou pro práci, pracovní činnost, základním předpokladem.
Až dosud jsme viděli v kapitálu to fyzicky hmotné, hmatatelné:
Peníze, materiál, stroje  a nástroje. Čili to a čím hmotu přetváříme. Zatím co vnímáme
první dvě složky kapitálu jako bohatství, uniká nám skutečnost, že tím vlastním bohatstvím
je humánní kapitál ve formě souboru znalostí a dovedností.
Až dosud nám unikalo, že tou rozhodující a nejdůležitější složkou, tím skutečným kapitálem
je lidské vědění a jeho dovednost, pomocí kterých člověk vědomě, cíleně přetváří věci hmotné
ve věci jemu potřebné. Vkladem do nárůstu hodnoty a vzniku vzácného statku je tudíž lidské 
vědění a dovednost. Uvědomělý proces metamorfózy předmětu lidské činnosti je práce.
Takto dostává kapitál vedle jeho formy fyzické i formu nehmotnou-humánní kapitál,
jehož vlastníkem je člověk včleněný do procesu dělby práce. Ztratíme-li vědomost a dovednost
hmotu přetvářet a s tím spojenou organizaci,pak přestane existovat kapitál jako takový. 
Nemůžeme tudíž vložit ani peníze, ani hmotu do procesu metamorfózy, jestliže nevíme, 
jak ji uskutečnit.
Železná ruda zůstane proto tak dlouho bezcenným kamenem, pokud nevíme nic o redukci 
oxidu železitého uhlíkem a neumíme toto poznání v praxi uskutečnit.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska zásluhovosti stojí humánní kapitál nad jeho ostatními
formami.  Nemám-li výrobní prostředky, avšak vím jak je zhotovit a za jakým účelem tyto
použít, pak je snadné je vytvořit. Mám-li výrobní prostředky a nevím jak je použít, jsou
pro mně jednoduše bezcenné, neboť jsou nepoužitelné.
Vědomost a schopnost jednotlivce je s ohledem na ohraničenou duševní kapacitu člověka 
vnímat, ukládat a zpracovávat informace omezena. Výsledkem je oborová specializace.
Člověk je takto schopen vložit do výroby pouze určitou, dílčí část.
Z toho důvodu představuje humánní kapitál jednotlivce určitou specializovanou, parciální složku 
celkového, v čase akumulovaného lidského humánního kapitálu.
Celkový, v čase akumulovaný humánní kapitál je tudíž majetkem lidské civilizace
v určitém historickém vývojovém období. Je tudíž celospolečenským majetkem.

Jeho celkové uplatnění je možné pouze formou celospolečenské dělby práce.
Humánní kapitál nabývá z toho důvodu celospolečenskou povahu. Pohled na
humánní kapitál jako na výlučně soukromé vlastnictví je tudíž zavádějící.
Jeho celospolečenský charakter se promítá v celospolečenské dělbě práce.
To se také týká ostatních forem Kapitálu. Výsledkem pracovního procesu je výrobek
nebo služba, která je určena pro ostatní a nikoliv pro vlastní potřebu.

Podnik je místo, kde se setkávají v procesu dělby práce formy kapitálu:
 finanční ,věcný a humánní :
  - humánní kapitál za účelem vlastního uplatnění a za účelem vlastní obživy a reprodukce
    jeho nositele.
  -finanční a věcný kapitál za účelem jeho rozmnožování. 

Rendita kapitálu vyjadřuje míru jeho schopnosti se rozmnožovat.
Účel použití výsledku společného úsilí vyjadřuje charakter všech tří komponent kapitálu, 
a souvisí zpětně s procesem dělby práce.
 
V procesu dělby páce se obecně jedná o dvě probíhající fáze: První, tvorba hodnot jako
prostředek k získání prostředků k jejich vzájemnému rozdělení, druhá fáze, proces vlastního 
rozdělení výsledku společného úsilí. Dělba práce všech tří forem kapitálu vede ke vzniku výkonu
určeného ke směně. V tomto případě mají partneři jakožto majitelé jednotlivých složek kapitálu 
společný zájem a snahu vzájemně kooperovat. Zde dochází na základě dokonalé dělby práce 
k projevu vysoké kolektivní inteligence.
V opačném případě, kdy se jedná o rozdělení výsledku společného úsilí toto ovšem neplatí.
Zde dochází k permanentním rozporům. Míra rozporů a nespolupráce ve fázi rozdělení může 
nabývat natolik silného charakteru, že se celková kolektivní inteligence  jeví jako všeobecně 
nízká. Takový to stav objektivně snižuje výkonnost a efektivnost funkce systému jako celku.
Subjektivita všech tří složek kapitálu je dána skutečností, že  jejich nositelem je člověk, 
nadaný kreativní inteligencí, preferující vlastní zájem při redistribuci výsledku společné 
činnosti. 
Předmětem redistribuce výsledku společného úsilí je přidaná hodnota. Podíl z přidané hodnoty,
který pro sebe nárokuje kapitál vystupuje ve formě zisku, přičemž podíl, který pro sebe nárokuje
humánní kapitál (práce) má charakter mzdy.
Zde je nutno zohlednit prostou a rozšířenou reprodukci obou forem kapitálu. Jestliže si finanční
a věcný kapitál pro sebe nárokuje celý zisk, pak získává veškeré takto získané prostředky na 
vlastní rozšířenou reprodukci.
Kapitál takto dociluje formou zakalkulovaných nákladů mimo mzdových vlastní prostou reprodukci 
a dociluje navíc ve formě zisku rozšířenou reprodukci.
Mzda začleněná do nákladů slouží k prosté reprodukci humánního kapitálu.
Objektivně musí tudíž mít majitel humánního kapitálu také podíl na zisku jakožto
zdroj vlastní rozšířené reprodukce. Pod tímto pojmem je nutno rozumět schopnost
humánního kapitálu dále kapitalizovat část vlastních příjmů ve formě peněžní , věcné,
popřípadě jako investici do vzdělání.(navýšení vlastního humánního kapitálu).
K tomu ovšem v praxi dochází pouze tehdy, jestliže saldo příjmů a výdajů nositele
humánního kapitálu vykazuje trvalý přebytek.
Vzhledem k tomu, že je do dělby práce zapojen ještě třetí člen-stát v roli vůdce,
Pak jeho podíl při redistribuci představuje daň, která má charakter příspěvku obou zbývajících
členů za účelem financování výdajů celospolečenského významu.
Z hlediska celkového oběhu peněz se jedná o celospolečenskou investici, kterou je možno 
ze strany státu jakožto reprezentanta společnosti přeměnit na kapitálový vklad. To se sice 
v současné době děje, avšak do oblastí, které nejsou buď vůbec, nebo jsou nepřímo 
návratné( vzdělání, ostatní infrastruktura). Je proto všeobecně účelné vkládat část těchto 
prostředků ve formě státního, celospolečenského kapitálového podílu na produktivních 
subjektech činných v hospodářské oblasti společnosti.


Vezmeme-li v úvahu permanentní antagonizmus práce a kapitálu v oblasti  rozdělení, pak  
je význam činností a  zásluhovost jednotlivých složek kapitálu v procesu vzniku výkonu 
určeného ke směně naprosto stejná. Humánní kapitál má sice vyšší zásluhovost jak ostatní 
složky kapitálu, ale při jeho uplatnění je bytostně odkázán na ostatní jeho formy.
Tyto totiž vytvářejí elementární, ucelený systém dělby práce. Formou jejich vzájemné 
interakce nemůže být tudíž vzájemná soutěž  ale spolupráce na základě vzájemné rovnosti.
Rovnost vzájemného postavení je dána faktem nemožnosti existence jednoho bez druhého.
Jinak řečeno, kapitál bez nasazení  práce nemůže sám o sobě existovat, neboť nenajde vlastní
uplatnění jako kapitál. 
Totéž platí i o práci ( humánním kapitálu). Tento nemůže bez nasazení jeho ostatních forem 
existovat jako pracovní síla, člověk nemůže pracovat.

Tvrzení, že kapitál najímá pracovní sílu a tato má charakter zdroje je tudíž nesprávné. 
Najmutí něčeho znamená použít něco za účelem upřednostnění, docílení vlastního prospěchu, 
s něčím prostě dle vlastního uvážení nakládat. Jedná se tudíž o přechodné právo s věcí v rámci
smluvního ujednání a ostatních právních norem svobodně nakládat. 
Protože humánní kapitál má charakter nehmotného majetku, lze tento tudíž  vložit ve formě 
kapitálového podílu do podniku. Za současného postavení humánního kapitálu se vlastně jedná 
o tichou kapitálovou účast. Pod pojmem tichá kapitálová účast se rozumí přenechat podnikateli 
vlastní kapitál oproti výnosu(mzdy) bez nároku zasahovat do běhu podniku. V tomto případě by 
však měla mzda obsahovat i podíl na zisku, neboť mzda jako taková je objektivně prostou 
reprodukcí humánního kapitálu. Humánní kapitál je tudíž kapitál, který společně s částí 
ostatních forem kapitálu( FK+VK), tvoří souhrnnou složku celkového kapitálu. Z toho důvodu 
by měl být humánní kapitál vykazován na pravé straně bilance a jeho vlastník mít postavení 
plnoprávného aktivního podílníka.

Skutečnost, že humánní kapitál je formou celkového kapitálu  je patrný již ve stádiu vzniku 
pracovního poměru. Hledá –li člověk zaměstnání, pak se rozhoduje při rovnováze nabídky a 
poptávky na pracovním trhu naprosto svobodně, s kterým podnikem naváže pracovní poměr.
Výše mzdy, čili reprodukce jeho humánního kapitálu je pak v procesu vzniku pracovní smlouvy 
předmětem licitace jak majitele humánního kapitálu na jedné straně, tak i majitele ostatních 
složek kapitálu na straně druhé. 
Zde dochází zcela běžně k situaci, kdy podíl humánního kapitálu na celkovém výsledku společného 
úsilí je pro jednu stranu (humánní kapitál) příliš nízký(nízká nabídnutá mzda), v opačném 
případě pak pro kapitál příliš vysoký(Vysoká požadovaná mzda). V obou případech potom zcela 
zákonitě nedojde ke vzniku pracovního poměru. Humánní kapitál tak nenalezl kapitál, který 
by byl schopen, popřípadě ochoten akceptovat požadovaný poměr rozdělení. Totéž platí 
i z pozice kapitálu, kdy tento buď není schopen, nebo ochoten akceptovat humánním kapitálem 
požadovaný poměr rozdělení.
Odchylky od rovnovážného stavu mezi kapitálem a humánním kapitálem způsobují
situaci, kdy se jedna komponenta kapitálu dostává na úkor druhé do výhodného postavení
a může si takto vynutit poměr rozdělení ve svůj prospěch. V tomto případě platí,
že vynucený prospěch jednoho, je automaticky neprospěch toho druhého.

Tento stav se projevuje růstem, popřípadě poklesem vyplácených mezd.
Mzdy rostou tehdy, kdy panuje na trhu nadbytek produktivně umístěného kapitálu
v poměru k humánnímu kapitálu. V opačném případě mzdy jakožto podíl na rozdělení výsledku 
společného  úsilí klesají.
Tvrzení, že kapitál najímá práci je tudíž jednostranný pohled ze zorného úhlu kapitálu.
Z pozice humánního kapitálu lze opět tvrdit, že humánní kapitál najímá produktivní
věcný a finanční kapitál. Tento stav je zvláště patrný v případě venture-funds.
V tomto případě majitel humánního kapitálu majícího podobu podnikatelského záměru, 
popřípadě vynálezu, patentu, hledá finančně potentního společníka za účelem založení firmy.

Obě tvrzení vyjadřují pohled z úhlu vlastního postavení a úlohy v procesu dělby práce 
a rozdělení výsledku společného úsilí. Jedná se tudíž o dva subjektivní pohledy na  jednu věc.

Využití vlastního dominantního postavení kapitálu vůči práci v procesu redistribuce 
výsledku společného úsilí  postřehl již A. Smith: 
Mezi podnikateli existuje vždy a všude něco jako tichá, ale trvalá dohoda nedopustit 
nárůst mzdy nad její obvyklou úroveň. Porušení této dohody je brán jako velmi nezdvořilý 
akt vůči ostatním, a znamená ostudu v očích sousedů a stejně smýšlejících. 

(Adam Smith, (přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen, první kniha
strana 58)
Jestliže Adam Smith mluví o vzájemné dohodě na úrovni podnikatelů, dostává tento vliv
zcela jiné dimenze v době, kdy se vlastníci kapitálu stávají politicky dominantní 
společenskou vrstvou. Práce má jako protihráč jen omezené možnosti, spočívající v protestu 
a stávce.

A. Smith líčí jednání druhé strany takto:
...sdružují se z vlastní vůle( Dělnici) za účelem zvýšení mezd. Obvyklou záminkou 
jsou vysoké ceny potravin, mnohdy i zisky které podnikatelé s jejich pomocí docilují. 
Tyto akce jsou vždy všeobecně známé, neboť ať mají ofenzívní nebo defenzivní charakter, 
dělají velký povyk aby nahnali strach a mnohdy necouvnou před hrubým násilím ve snaze docílit 
rychlého řešení. Jednají v pošetilostí a neúměrností lidí, kteří jsou buď na hranici 
vyhladovění, a musí jejich zaměstnavatelům nahnat strach aby jejich požadavky byly ze strany
zaměstnavatelů splněny.

(Tamtéž).
Je zajímavé a zároveň zarážející, že z hora uvedené postřehy učinil A. Smith již v roce 1776.
Neschopnost najít všeobecně akceptovatelné podmínky a pravidla rozdělení výsledku společné 
činnosti trvá až doposud, t j bezmála čtvrt tisíciletí!

Základním problémem je skutečnost, že kapitál v jeho zvěcnělé a finanční formě je přesně 
kvantifikovatelný ve formě peněz. Vklad humánního kapitálu takto v běžné praxi vyjádřit 
nelze. Humánní kapitál jakožto kapitál nemateriální povahy se nedá přímo vyjádřit penězi, 
tudíž nelze mu přímo přiřadit kvantifikovatelnou hodnotu. Tent stav je zřejmý již z běžného 
pohledu na bilanci podniku, kde na straně pasiv se humánní kapitál jako kapitálový 
zdroj (pasiva), a tím ani jako forma bohatství podniku, jakožto součást hospodářských 
prostředků vyjádřených v penězích(aktiva) nevyskytuje.

Danou situaci lze vyjádřit jednoduchým příkladem:
Do podniku je vložen finanční kapitál ve výši 100.000 Kč.
Při rentabilitě kapitálu 8% vynese tato investice 8000 Kč.

Na základě vývoje uvedl náš podnik inovovaný výrobek vyššího řádu a zvýšil rentabilitu
onoho kapitálu na 15%. Výsledek je navýšení reinvestovaného kapitálu o
100 000 x 0,15= 15 000 Kč.
Přesto, že na zvýšení rentability kapitálu má zásluhu pouze humánní kapitál, nezaznamenají
jeho majitelé ( zaměstnanci vývojového oddělení) žádný trvalý nárůst výtěžku z vloženého
humánního kapitálu, neboť tento nemá peněžní formu vkladu.
Lze tudíž říci:
1)  V případě  kapitálového vkladu (finanční a věcný kapitál) je rentabilita
vložených prostředků dána  vztahem 15 000/100 000*100=15%.
V případě vkladu humánního kapitálu lze formulovat tento vztah
poměrem 15000/0*100 =. Tato rovnice nemá řešení, neboť humánní kapitál není kvantifikován 
a rovná se tudíž nule.

Zde se naskýtá možnost vedoucí přes státní investiční fond:
Bude-li se náš vklad ve výši 100 000 skládat ze dvou stejných podílů
(finanční a věcný vklad 50 000 Kč, vklad humánního kapitálu ve formě investičního fondu 50 000 Kč),
pak dosáhne humánní kapitál 15%-ní podíl na zisku ve výši 50 000*0.15= 7500 Kč.
Nutnost investovat vklad humánního kapitálu formou státního investičního fondu je dán
komplexitou dělby práce , rozdílnou mzdou, kapitálovou náročností a charakterem výroby.
(jinou skladbu zaměstnanců co do vzdělanosti má malířská fira, jinou výrobce letadel.)
Je proto zcela na místě, jestliže stát převezme společenskou funkci investora a převede část
příjmů z  daní jako vklad do státního podílového fondu.
Podíl vkladu státního investičního fondu je takto vykazatelný v bilanci podniku na straně pasiv 
a to jako složka vlastního kapitálu. Je tudíž finančně kvantifikovatelný.

Zásadní výhoda spočívá v situaci, kdy reprezentant státního podílového fondu
jakožto manager vloženého humánního kapitálu, dostává možnost spolurozhodovat
jako plnoprávný podílník. Je tudíž na stejné úrovni, jako reprezentanti ostatních složek 
kapitálu (finančního a věcného).
Současná spoluúčast odborů ve vedení podniku je neúčinná, neboť nedisponují majetkovými podíly.
Idea státních investičních fondů není zajisté nová. Celá řada zemí disponuje státními 
fondy, jejichž příjmy doplňují státní rozpočty. Touto formou jsou organizovány i penzijní fondy 
různých zemí.
Výše zmíněné fondy se však orientují převážně na nákup státních dluhopisů.
Tato forma státních investičních fondů tak nevyjadřuje kapitálovou účast Humánního kapitálu.

Nové na situaci je chystané opatření koaliční vlády Spolkové Republiky Německo
jehož platnost má začít v r. 2009. Podle tohoto opatření umožní vláda založení
podílových fondů zaměstnanců jednotlivých odvětví. Tyto investiční podílové fondy
musí 75% vložených prostředků investovat do těch podniků, jejichž zaměstnanci
se stali podílníky příslušných fondů. Toto opatření bylo učiněno na nátlak koaličního
partnera SPD ve snaze čelit nepříznivé tendenci, kdy vedení společností vyvolá tlak na mzdy 
spolu se snižováním počtu pracovních míst za současně vzrůstajících zisků.
K tomuto kroku přikročila vláda SRN mimo jiné i na základě tiskové zprávy spolkové vlády
o vývoji chudoby z května 2008. Podle této zprávy se i v době konjunkturálního vzestupu nadále 
rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Podle této zprávy platí 13% občanů SRN jako chudí, 
přičemž každý čtvrtý občan je závislý na státním transferu finančních prostředků.
(Celý článek)Manager magazin 
V případě realizace tohoto opatření dojde objektivně k situaci, kdy mzda bude vyjadřovat
prostou reprodukci a výnosy z podílových fondů zaměstnanců potom zisk z vloženého humánního 
kapitálu. Uvedené opatření se v současné podobě dotýká pouze výrobní sféry spolu s oblastí služeb.
Humánní kapitál vložený do nevýrobní sféry spolu s oblastí financovanou z přerozdělení
je za současného stavu vyloučen.

Jako následné komplexní řešení je možno vidět v zřízení státního investičního fondu, 
do něhož by přispívali jak všichni zaměstnanci, tak i vláda ze státního rozpočtu. 
Zhodnocovat humánní kapitál formou státního podílového fondu je efektivní
možnost jednotlivce investovat do budoucnosti. V tržním hospodářství neoliberálního typu
dochází k situaci, kdy stále větší počet obyvatel disponuje příjmy, jejich výše je buď pod, 
nebo na hranici chudoby. Tito lidé nemají za prakticky nulového přebytku domácího rozpočtu
žádnou možnost investovat do budoucnosti. Toto platí pro stále širší okruh obyvatelstva. 
Je nutno si uvědomit, že mzda je náklad a z důvodu soutěže je tento minimalizován.
Individuální investice do budoucnosti je ovlivněna volně použitelným přebytkem mzdy nad 
životními náklady a ten je u většiny obyvatelstva příliš nízký. Z toho důvodu probíhá, pokud 
vůbec, akumulace kapitálu příliš pomalu, to jest neúměrně dlouho.
I za tohoto stavu však vkládá obyvatelstvo do státního rozpočtu jak spotřební daň, tak 
i daň z přidané hodnoty. Kromě toho financují tyto domácnosti nákupem zboží zisky ostatních 
investorů. Jestliže stát používá tyto prostředky výlučně na vytváření optimálního rámce pro 
svobodnou podnikatelskou činnost soukromých nositelů výkonu, potom nastává objektivně situace, 
kdy nositelé humánního kapitálu finančně podporují existenci a růst vlastní chudoby bez možnosti
tento proces efektivně ovlivnit.
Je proto zcela na místě, jestliže stát převezme za tyto lidi funkci investora a převede část
příjmů z uvedených daní jako vklad do státního podílového fondu.

Konečným cílem je vytvořit u strategických podniků kapitálový podíl s nepominutelnou menšinou.
(více jak 25%). Výtěžek z vloženého kapitálu by byl zdrojem jednak rozšířené  reprodukce 
investičního fondu, financování sociálních výdajů společnosti a v neposlední  řadě by tvořil 
druhou příjmovou složku obyvatelstva.
Takto je možno docílit přechod od postavení práce jakožto zdroje do jeho přímé kapitálové  
účasti a zajistit tak humánnímu kapitálu aktivní podíl na rozhodování podniku.
Pouze tak lze dostat humánní kapitál do rovnoprávného postavení s ostatními složkami
kapitálu. Existence státního podílového fondu jakožto reprezentanta humánního kapitálu
vytváří možnost sociálně spravedlivého rozdělení vytvořeného bohatství.
Tento základní problém není bez státního investičního fondu řešitelný jak v systému ryzího 
tržního, tak i sociálně-tržního hospodářství.

Závěr

Celkově lze předpokládat, že stát jako spoluvlastník produktivního kapitálu se stane 
co do zdroje příjmu nezávislý na soukromém kapitálu a bude mít možnost krýt vlastní výdaje 
přímo z podílu na zisku. To povede ke snížení daňového zatížení jak fyzických, tak 
i právnických osob. Sníží se závislost státu na soukromém kapitálu, neboť výkonnostním 
subjektem nebude pouze podnikatel ale i stát. Ten může formou cílených pohybů vlastního
kapitálu rychle a cíleně posilovat změnu strukturální skladby vlastního hospodářství.
Formou strategických investičních podílů na zahraničních podnicích může spolu
s mezinárodními dohodami jak na úrovni EU, tak i bilaterárních dohod s jinými státy
optimalizovat nejen rozvoj strukturální skladby vlastního hospodářství, ali i globalizované
Ekonomiky jako celku. 
Existence vlastního státního investičního fondu může působit jako stabilizační faktor
globalizovaných soukromých investičních fondů.
Mezinárodně operující investiční fondy takto získají ve snaze maximalizovat vlastní zisky
protihráče, který je sice rovněž zainteresován na maximalizaci zisků, ale jejich použití
má celospolečenský, především sociální účel. Soukromý kapitál takto získá podnikatelského
partnera se silně sociálním akcentem. To u ryze soukromého investičního kapitálu nelze
s ohledem na jeho charakter ani očekávat. 
Je zcela nelogické, jestliže tržní hospodářství, jak neoliberální, tak i sociálně tržní
tvrdošíjně lpí na principu soutěže a potlačování monopolního postavení podnikatelských subjektů
a při tom stejně tvrdošíjně trvá na monopolu soukromé držby finančního a věcného kapitálu. 
Přitom je zcela evidentní, že monopolní držba soukromého kapitálu má stejné negativní, nežádoucí
projevy, jako je tomu v případě monopolního postavení podnikatelských subjektů na trhu
využívají své postavení (bezkonkurenční postavení v důsledku neexistenční soutěže) ve vlastní 
prospěch na úkor ostatních.