Fondy

 
Spekulativní redistribuční systémy


Jako spekulativní redistribuční systém můžeme označit takový způsob hry, kdy jeden,
nebo více hráčů vsadí do hry určitou hodnotu v očekávání, že výsledná výhra bude 
při rozdělení vyšší, jak byl vklad sám. Tento způsob hry je, jak už z vlastního 
popisu hry vyplývá,  vysoce spekulativní. Vklad do hry má takto charakter sázky, 
jak ji známe z dostihů, nebo z fotbalu.
Hráč sice může odhadnout míru rizika na základě znalosti poměrů a možností toho, 
na jehož vítězství, či prohru náš hráč sází, ale jeho rozhodnutí nese v sobě poměrně 
vysokou pravděpodobnost prohry.

Nastane-li hráčem očekávaný efekt, tj. výhra je vyšší jak vlastní vklad, potom
představuje rozdíl výhry a vkladu zisk ze hry a zvyšuje takto částku, kterou může
hráč vložit do hry v dalším kole. Tento vztah lze vyjádřit jednoduše
Z=VY-VK.
Zisk se rovná výhra(VY)-vklad(VK).
Je-li Z >0, pak se jedná o výhru. V opačném případě, kdy je Z<0 utrpěl hráč ztrátu.
V případě, kdy Z=0, nedocílil náš hráč ze hry ani zisk, ale ani ztrátu. Jeho možnosti 
vkladu v příštím  kole zůstávají nezměněny. Při takto opakovaném výsledku hry klesá 
zájem hráče o hru samotnou, neboť jeho motivem je zisk. V některých případech tomu 
však není, jak je uvedeno  níže.

Rentabilitu vloženého vkladu v případě výhry lze vyjádřit vztahem 
RVK=Z/VK 
Tento poměr, vyjádřený v procentech vyjadřuje rentabilitu prostředků, vložených do hry. 
Tento ukazatel udává rovněž bonitu hráče, popřípadě koalice kterou vede, neboť se jedná 
o koeficient úspěšnosti.
Protože je hráč zainteresován  na zvyšování vlastního vkladu jakožto základního 
předpokladu zvýšení zisku ze hry, bude volit takovou strategii,  kdy bude riziko ztráty 
co nejmenší.
Základní metodou tudíž je, že rozdělí vlastní sumu vkladu na dílčí vklady, které umístí
do různých herních situací současně. Tato strategie počítá s tím, že sice v některých 
hrách prohraje, tj. nastane situace, kdy Z<0, ale v jiných hrách dosáhne opačného, pro 
něj příznivého výsledku a to je Z>0.
Tuto strategii lze vyjádřit vztahem:
   n
VK=ΣVKi=VK1+VK2+VK3.....VKn
   i=1

kde VK je do hry  vložený kapitál.
Tomu zákonitě odpovídá i celková výhra, kdy je tuto možno vyjádřit vztahem
   n
Z= ΣZj=Z1+Z2+Z3....Zn
   j=1
VK představuje sumu vloženého kapitálu do hry, přičemž Z je celkový zisk z jednotlivých 
sázek. Celkový zisk Z slouží hráči jednak jako zdroj zvýšení vlastního vkladu, jednak 
jako odměna ze hry. Podle stupně rizika si hráč ponechá část kapitálu jako rezervu 
pro případ, kdy utrpí totální ztrátu, t.j. VY=0. 

Pravděpodobnost dosažení stavu, kdy Z+VK > VK je závislá na zkušenosti hráče, jeho intuici
předvídat  a v neposlední řadě na  množství informací které hráč získá před vstupem do hry.
Čím více zkušeností, a informací má hráč k dispozicí, tím menší je riziko ztráty,
vlastního vkladu.

Ze vztahu
    n
VK= ΣVKi=VK1+VK2+VK3.....VKn
    i=1

vyplývá, že čím je n vyšší, tím vyšší je možnost počtu současných účastí na různých 
hrách. Jinak řešeno, čím vyšší je suma vkladu, tím vyšší je počet účastí na různých 
hrách.
Z toho důvodu se bude logicky  náš hráč snažit zvyšovat celkovou sumu vkladu.
Tato situace vede ke dvěma řešením:
1)	Hráč disponuje takovou sumou vlastních prostředků že může za daných znalostí 
        a schopností diverzifikovat vlastní sumu vkladu tak, že riziko totální prohry 
        je kalkulovatelné.
2)	Vlastní suma vkladu je nedostatečná, a tak se hráč pokouší vlastní celkovou 
        sumu vkladu zvýšit z cizích zdrojů tím, že vytvoří koalici, v jejímž zastoupení 
        vstupuje do hry. 
 
V prvním případě nese riziko prohry sám hráč. 
Jinak je tomu v případě, kdy hráč vytvoří a vede koalici. Zde je možná ztráta při
totální prohře velmi vysoká, neboť v případě totální ztráty jsou postiženi všichni, 
kteří do koalice vstoupili. Je nutno mít na zřeteli, že v případě totální prohry roste 
výše celkové škody s narůstajícím počtem členů koalice kteří do hry vložili vlastní vklad.
 V případě, kdy celkový zisk ze hry je malý na základě částečných ztrát z různých her,  
může se koalice rozpadnout zcela, nebo částečně tím, že hráči vystoupí z koalice a stáhnou 
vlastní vklady, které do hry vložili. V takovémto případě roste pravděpodobnost celkové 
prohry v důsledku menší diverzifikace vkladů do jednotlivých her.

Tato okolnost, má vysoký motivační účinek na vůdce koalice.
Vůdce koalice se takto dostává do situace, kdy je objektivně nucen maximalizovat rizika
jednotlivých herních situací, což zvyšuje celkové riziko všech členů koalice.
Z hlediska diverzifikace rizika a škody je tudíž rozdíl, jestli se dostane do insolvence 
hráč, který vložil do hry pouze vlastní majetek, a je naproti tomu velký rozdíl, jestliže 
na základě totální prohry upadne do insolvence velký počet členů koalice. Z uvedeného 
je zřejmé, že při tvorbě hráčské koalice klesá vlastní riziko totální škody vůdce,  
ale roste riziko celkové škody na základě jejího rozsahu.
Je přirozené, že výše a rozsah škody se zvyšuje s počtem hráčů a výší jejích vkladů .
Uvedený příklad uvažuje s alternativou, že všichni členové hrají sami za sebe 
a nevytváří vlastní koalice. Rozptýlení celkové výše škody na více hráčů způsobuje zvýšení 
počtu těch, kteří škodu utrpí.
V případě tvorby koalice, popřípadě zřetězené koalice stoupá výše možné  ztráty vzniklé 
akumulací vložených prostředků jako sázka do hry.
Se vznikem ztráty je spojena odpovědnost za škody. V tomto případě se bude snažit vůdce 
koalice diverzifikovat odpovědnost za škody tak, že každý z členů koalice nese odpovědnost 
za vzniklou škodu sám, tj. do výše vlastního vkladu.

Zisk ze hry je rozdělen stejným procentem z vlastního vkladu, takže každý z členů koalice 
dostane tím větší odměnu, čím vyšší je jeho vklad. Vůdce koalice, jakožto hlavní hráč 
dostává od každého hráče odměnu ve formě poplatku a mimo to 20% podílu z celkové výhry. 
Jestliže připustíme situaci, kdy jednotliví hráči v koalici jsou sami vůdci vlastních 
koalic, dostáváme potom soustavu herních skupin a mluvíme tak o zřetězení koalic.

Celkově máme takto situaci, kdy současně hraje několik herních skupin, které mají vždy 
více členů které tvoří přímé koalice. Někteří přímí účastníci hry jsou ovšem zástupci 
dalších koalic, jejichž členové vložili do hry vlastní, nebo i cizí vklady.
Takovéto uspořádání dává vysoce neprůhlednou soustavu redistribučních systémů,
zvláště tehdy, jestliže jediným společným znakem různých herních skupin je
maximalizace vlastního podílu při redistribuci celkového zisku.

Psychologie rozhodování

Jistě zajímavá je i psychika hráčů jako takových. 
Psychologie zařazuje určitou skupinu hráčů do kategorie  patologický hráč.  
Odborná literatura vidí příčinu v určitých anomáliích v oblasti bazální části 
frontálního cortexu.(spodní část přiléhající k mozkové kůře v čelní části mozku.)
Ärtzteblatt.de 

Podle tohoto článku vidí autoři podporu domněnky, podle níž spočívá závislost patologických
hráčů na nízké schopnosti postiženého aktivovat systém odpovědný za stav uspokojení 
na základě každodenního pocitu odměny. Patologičtí hráči jsou tedy odkázáni na 
intenzivnější dráždění odpovídajících systémů, aby dosáhli pocitu blaha, duševního 
stavu štěstí a uspokojení.

Patologického hráče popisuje Bernd Sobottka takto:
..Zdá se, že symptomatické chování patologického hráče je provázeno vedle excesů 
v chování i rozhodovacími deficity. Podle klinického dojmu činí pacienti rozhodnutí bez
toho, aby zohlednili všechny negativní následky jimi učiněných rozhodnutí..  
„Patologičtí hráči si stěžují na ztrátu sebekontroly. Nejsou v stavu ukončit po určité době
trvání hru ,ani tuto přerušit, pakli utrpěli  maximální ztrátu. Tito hráči nemohou odolat 
vlastnímu nutkání hrát dále tak dlouho, pokud disponují vůbec nějakým vkladem.
Při tom jejich motivem je snaha vyrovnat ztráty ze hry. Hráči jsou takto ochotni 
podstoupit stále větší rizika za účelem dosažení žádoucího emocionálního efektu.“

Dále autor uvádí:
„Lehce dostupné hry nabízí internet. Také některé burzovní spekulace se dají zařadit 
do kategorie hazardních her..(Hand und Henning, 2004)“
(převzato z Bernd Sobottka Entscheidungsverhalten bei pathologischen Glücksspielern
 -Rozhodování u patologických hráčů)
Zvláště drastickým příkladem je reakce managera Hedgefondu Amaranth Advisors (viz další text)
Který po obdržení zprávy o  mimořádné ztrátě ve výši 4,5 mld $  se rozhodl navštívit rodeo.

Účelem této poznámky není tvrzení, že spekulativní kolektivní investování je pouze v rukou
patologických hráčů. Mnohé však napovídá tomu, že je účelné všeobecně pohlížet na teorii 
her a redistribučních systémů i z pozice psychologie. Zdá se, že práce v této mezioborové
problematice mohou přinést zajímavé a pro praxi velmi užitečné výsledky, které doplňují
matematicá řešení herních situací.
Všude tam, kde lze rozhodovací procesy popsat formou modelových herních situací 
a redistribuce zisku, je účelné zohlednit i psychiku hráčů. To platí pro všechny případy 
tvorby koalic ve všech oborech lidské činnosti, kde se  lidé sdružují do sociálních skupin 
s hierarchickým rozvrstvením a rozhodovacími algoritmy jejich vůdců.

Tato konstrukce bezpochyby složitého herního systému není samoúčelnou konstrukcí,
ale popisuje ve velmi zjednodušené formě reálnou skutečnost.

Spekulativní zisky z kolektivního podnikání.

Investiční fondy.


Pod pojmem investiční fond se rozumí kapitálová společnost, která shromažďuje
finanční prostředky investorů za účelem jejich sdružení a následného umístění
ve formě investičního kapitálu, ve formě akcií, cenných papírů, nemovitostí a podobně
s cílem dosáhnout maximálního zisku.
Získáním investičních podílů se stává investor podílníkem zmíněného fondu a má nárok na
ziskový podíl. Investor má rovněž právo na vrácení jím vloženého podílu vždy
ve výši jeho momentální hodnoty. Investiční fondy jsou spravovány profesionálními managery.
Investory vložené prostředky jsou odděleně spravovány od vlastního majetku investičního fondu.

Růst podílu je kryt jednak přírůstkem vkladů, jednak zisky z vloženého kapitálu.
Pokles podílů je dán buď snížením vlastních podílů, nebo ztrátou vzniklou podnikatelskou činností
fondu. Investiční fondy podléhají příslušným zákonným předpisům, platných v zemích kde jsou 
zaregistrovány. Statut a činnost fondů upravuje v České Republice 
zákon o kolektivním investování č 189/2004, uveřejněný ve sbírce zákonů částka 63.

V praxi existuje celá řada investičních fondů, které se specializují na určité oblasti
do kterých umísťují investiční prostředky.(Akcie, nemovitosti, dluhopisy a pod.) 

Hedgefondy

Zvláštní formou investičních fondů jsou hedgefondy.
Termin hedgefond pochází z angličtiny a je složeninou dvou termínů: to hedge-
ochránit, ohlídat, uchovat, zajistit a z terminu fund- fond.
Charakterem své činnosti odpovídají hedgefondy výše uvedenému zákonu 
  §56- speciální fond zvláštního majetku, popřípadě 
  § 57- speciální fond smíšený.
V obou případech musí podle tohoto zákona jak statut fondu, tak i jeho propagační materiály 
obsahovat upozornění, že investice do těchto fondů jsou nadprůměrně riskantní.
Zatímco investiční fondy jsou ve své činnosti vázány řadou zákonných předpisů,
jsou hedgefondy ve svých podnikatelských aktivitách a praktikách mnohem volnější.
Volba a druh vlastních aktivit hedgefondů závisí především na volbě postupu a strategie
správce (managera)fondu. Tyto nejsou na rozdíl od ostatních investičních fondů regulovány.
Jediným omezením jsou podmínky, které kladou investiční fondy jako podílníci manageru 
hedgefondu. Toto se děje v praxi velmi zřídka.
V důsledku značné volnosti při volbě strategií a taktik jednotlivých managerů hedgefondu
jsou z hlediska rizikovosti mezi jednotlivými hedgefondy značné rozdíly. 
Tyto jsou dány především v připravenosti managerů riskovat.
Úspěchy managerů hedgefondů jsou podmíněny jednak jejich vlastní praktickou zkušeností, 
především však na jejich schopnosti přijímat a zpracovávat statistické a ekonomické
informace formou matematicko - logických modelů a programů.
Právě velká různorodost ve volbě strategii umožňují managerům fondů zvýšit možnost docílení
nejen zisků, ale i ztrát. Tyto strategie umožňují managerům fondů volit odpovídající taktiky.
Ve volbě strategií a taktik mají manageři hedgefondů vysokou míru volnosti.
Toto se týká i volby investorů.
I přes tyto metody mají konkrétní aktivity managerů hedgefondů charakter sázek.

Za účelem zvýšení výnosu z vloženého kapitálu je zcela běžné, že manageři hedgefongů
přijímají cizí kapitál (leverage), mnohonásobně převyšující vlastní kapitálový vklad.
Naproti tomu se od nich očekává, že se na na vlastním fondu kapitálově podílí,
popřípadě osobně ručí. Z toho důvodu mají hedgefondy formu komanditních společností,
popřípadě  sro.
Vlastní odměny managerů se obvykle pohybují kolem 20% ze zisku a 2% správních poplatků.

Sídlo managerů fondů jsou převážně USA (New York), popřípadě Anglie, (Londýn).
Vlastní sídlo, místo registrace, mají tyto fondy v drtivé většině v daňových oázách, 
jako jsou Kajmaní a Panenské ostrovy, Bermudy, popřípadě ostrovy v průlivu La Manche.
Některé hedgefondy jsou registrovány v evropských zemích, mající volně pojaté finanční 
zákonodárství, jako jsou Luxemburg, Liechtenstein, Monaco, popř. Irsko.
Toto umožňuje hedgefondům rozšířit nejen vlastní podnikatelské aktivity, ale i zvýšit 
spekulativní rizika.

Strategie hedgefondů


Původní strategie a vznik hedgefondů byla vypracována Alfredem W. Jonesem jako
ochranné opatření před turbulencemi na devizových trzích.
Tato strategie spočívá na snaze docílit zisk i při klesajících cenách formou fiktivního 
prodeje i za použití cizího kapitálu(leverage-effekt).
Tehdy se jednalo o spekulace na devizových trzích a o spekulace s akciemi.
Postupem času se metody a strategie hetgefondů zdokonalily tak, že se pro nové strategie 
vžil termín Global Macro-Strategie. Jako autoři jsou v odborné literatuře jmenováni pánové
Georg Soros a Jim Rogers, manageři Quantum-Funds.
Na základě nových finančních instrumentů se rozšířily možnosti spekulací do oblasti 
devizových trhů, úroků, surovin a akcií. Celkově lze říci, že se tyto fondy zabývají 
především spekulativním obchodem. 
Základem je příjem a analýza makroekonomických ukazatelů, jejich vývojových tendencí, 
spojené s lokální i globální politickou a hospodářskou situací.
Správná rozpoznání možností (potenciálů), popřípadě tendencí vývoje umožňují
cíleně a s relativním úspěchem spekulativně umístit kapitál.
Za tím účelem byla vyvinuta celá řada matematických modelů. 
Na základě těchto modelů byly vyvinuty speciální programy s cílem hledat na trzích možnosti
cíleného umístění  spekulativního kapitálu a tak maximalizovat zisky za současného snížení 
vlastního rizika. Stále více se spekulativní fondy při vlastním rozhodování spoléhají 
na uvedené programy. Souhrnně se tyto programy označují jako kvantitativní investiční 
strategie.
Rámcově pracují tyto programy tak, že vyhledávají v záplavě přijímaných dat v čase se 
opakující změny na finančním trhu za účelem nalezení zákonitostí způsobující vznik těchto 
pravidelností. Tyto programy jsou vymezeny určitým rámcem podmínek, za kterých lze výsledky 
matematického zpracování dat považovat za směrodatné.
Jak ukazuje poslední globální krize na finančním trhu, vyvolaná turbulencemi na americkém 
hypotéčním trhu, nedokáží tyto matematické modely zabudované do rozhodovacích programů
zohlednit výjimečné stavy. Výsledkem jsou za takového stavu informace, vedoucí k chybným 
rozhodnutím.
Stále více hedgefondů, investičních fondů a bank se ve vzrůstající míře spoléhají na uvedené 
programy. Tyto metody snižují riziko ztráty, avšak toto riziko se dosud nepodařilo zcela 
vyloučit.
 
Významným rizikovým faktorem je tlak na zúčastněné pracovníky maximalizovat za každou cenu 
zisk s cílem vyplácet maximální dividendy investorům.  Zde hraje významnou roli výše uvedený 
vztah RVK=Z/VK.
Platí pravidlo, že čím vyšší je zisk ze spekulativní činnosti, tím vyšší je rendita vloženého 
kapitálu, tim atraktivnější je herní koalice pro ty, kteří hledají vhodný fond pro vklad 
vlastních finančních prostředků. V opačném případě, kdy hedgefond zaznamená prudký pokles 
rendity vloženého kapitálu, vede tato situace k erozi, popřípadě k celkovému rozpadu koalice, 
neboť její členové, pakli mohou, přenesou vlastní vklady do jiných koalic, popřípadě utrpí 
vlastní totální ztrátu.
Je-li takto postiženo více fonů, může dojít k davové psychóze, což má za následek globální 
finanční krize. Nemalou roli zde tudíž hraje psychika hráčů. Opakovaný úspěch ve formě 
astronomických zisků vede ke snížení sebekontroly a podcenění rizik. 
Konečným výsledkem je potom katastrofální prohra.
Celkově lze daný stav charakterizovat jako vítězství ziskuchtivosti nad rozumem.

Toto se týká nejen managerů hedgefondů, ale i odpovědných pracovníků bank, pojišťoven 
a ostatních finančních institutů, neboť i tyto instituce se chtějí podílet na vysokých 
ziscích, plynoucích z těchto transakcí. Takto jsou banky a ostatní finanční instituce 
ochotny bez podrobných analýz rizikovosti Investic poskytnout hedgefondům vysoké finanční 
částky.

Spekulativní transakce

Celkově lze říci, že předmětem spekulací Hedgefondů se staly veškeré cenné papíry, se kterými 
lze obchodovat.
V České republice upravuje tuto podnikatelskou činnost Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání 
na kapitálovém trhu. 
Potřebné definice upravuje § 3 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu 

Pod pojmem cenný papír se zde rozumí dokument, jehož obsahem je právo, kterého se bez onoho
dokumentu nelze ani domáhat, ani je přenést na jiného.

Významným nástrojem spekulativní činnosti jsou deriváty.
Deriváty jsou smlouvy opravňují nabyvatele ke koupi, nebo prodeji předmětu smlouvy za 
pevnou, předem dohodnutou cenu a to v pozdějším termínu.
Jedná se tudíž o termínové obchody. Pod pojmem termínový obchod se rozumí smlouva, o
dodávce a odběru předmětu smlouvy za předem dohodnutou cenu v předem dohodnutém termínu.
Doba mezi uzavřením smlouvy a jejím plněním je obvykle delší jak 2 dny.
  Zde se rozlišují dva druhy termínových obchodů:
      Bezpodmínečné :
                     future, forward, swaps
Futures :               
Bezpodmínečné obchody spočívající v závazku kupujícího nakoupit v budoucnosti určitá aktiva
za předem stanovenou cenu a závazku prodávajícího mu aktiva za dohodnutou cenu v dohodnutý 
okamžik prodat. Tyto obchody se provádějí na burze.

 Forward:  
Totéž jak futures, pouze s tím rozdílem, že dodání a placení se uskuteční bezpodmínečně v 
dohodnutém termínu (nejdříve za dva dny, obvykle však mnohem později, např. za 1.5 roku).
Tyto obchody se provádějí mimo burzu a představují s ohledem na dlouhý termín plnění omezenou 
likviditu. 

Swaps : Prodej/nákup jedné měny za měnu druhou s jejím následným zpětným odkoupením/prodejem
        po určité době za předem dohodnutý kurz.

Podmínečné termínové obchody(opce):
Umožňují kupujícímu volbu, zda předmět obchodu převezme za původně dohodnutých podmínek, či nikoliv.
Opce mohou nabývat formy cenných papírů, se kterými je možno obchodovat.
Rozlišují se dva druhy opcí:
               Americké opce: obchod je možno uzavřít kdykoliv během dohodnuté doby
               Evropské opce: obchod je možno uzavřít až na konci dohodnuté doby.

Spekulativní charakter obchodu lze znázornit v následujícím příkladu.
Spekulace na pokles ceny
Příklad: Manger hedgefondu je činný v oblasti termínových obchodů a uzavře
obchodní termínovou smlouvu. Předmětem dodávky je 1000 barelů nafty v ceně 50 $/barel.
S termínem plnění 30 dní.
V případě, že cena nafty poklesla k termínu dodávky na 40$/barel, na což manager vsadil,
Nakoupí naftu za sníženou cenu a obratem ji prodá za cenu, dohodnutou v termínové smlouvě.
Takto docílil zisk (50-40)*1000=10.000 $.
V případě, že cena barelu nafty stoupla na 60$, utrpěl zmíněný hedgefond ztrátu ve stejné výši.

Spekulace na nárůst ceny:
Manager fondu uzavře termínovou smlouvu na odběr 1000 barelů nafty v momentální ceně
50 $/barel s termínem plnění 30 dní. Cena nafty stoupla k datu odběru zboží na 60$/barel.
Protože termínová smlouva je závazná, zaplatí manager Fondu dohodnutou cenu 50 $/barel
a prodá předmět smlouvy(1000 barelů nafty) za momentálně platnou cenu 60$/barel.
Zisk je v tomto případě (60-50)*1000=10.000 $ V opačném případě dochází ke ztrátě.

Systém fiktivního prodeje 
Tento systém se vyznačuje následným postupem:
Investor si vypůjčí cizí akcie za určitý poplatek. Tyto prodá za momentálně platnou cenu.
Za určitý čas tyto akcie opět koupí a vrátí je původnímu majiteli zpět.
V tomto případě mohou nastat tyto situace:
Prodané akcie klesnou v ceně, takže při zpětné koupi je CP>CM
(CP: původní cena, CM: momentální cena)
  V tomto případě je výše zisku CP-CM. 
Aby manager hedgefondu získal vložený kapitál alespoň zpět, musí být rozdíl
CP-CM alespoň tak velký, aby uhradil správní poplatky a poplatky (úrok) ze zapůjčeného 
kapitálu.
V případě, že je CP<=CM, pak utrpěl manager ztrátu.
Tato strategie umožňuje docílit zisků i v případě, kdy cena předmětu spekulace klesá. 
Takto lze docilovat zisky nejen v případě stoupajících, ale i klesajících cen a kurzů 
cenných papírů.

Použití cizího kapitálu. 
Efektivnost použití cizího, zápujčního kapitálu spočívá v možnosti
navýšit vlastní kapitál za účelem zvýšení zisku. Tento jev( leverage-efekt, termín 
pochází z angličtiny a významově  představuje páku, nebo zvedák).
Princip spočívá v rozdílu výnosnosti vlastního  a zápůjčního, neboli cizího kapitálu.
Tato efektivnost je vyjádřena ve formě úroku. 
příklad:
 Podnik pracuje s výnosností vl. kapitálu ve výši 10%. vlastní kapitál činí 1000 €.
Zisk z vloženého kapitálu činí takto 100 €. Podnikatel se rozhodne pro přijetí cizího kapitálu
ve výši 2000 €, který je úrokován 5%. Nasadí-li podnikatel celý kapitál ve výši 3000 €
s výnosností 10%. pak dosáhne celkového zisku ve výši 300 €.
Po zaplacení požadovaného úroku 2000*0,05=100 € docílí vlastní zisk ve výši 300-100=200€.
zvýšení výnosnosti vlastního kapitálu pak činí 200/1000*100=20%.
Z uvedeného příkladu vyplývá, že čím je vyšší podíl cizího kapitálu a čím vyšší je rozdíl
úrokových sazeb, tím vyššího zisku investor dosáhne, tím vyšší je leverage-efekt.
V opačném případě se jedná o ztrátu.

Margin Trading
Další možnou strategii je margin trading.(převzato z angličtiny: marge_rozdíl, trade obchodovat)
Při tomto způsobu obchodování musí obchodník s cennými papíry při koupi zaplatit určitý, 
předem dohodnutý podíl kupní ceny z vlastních prostředků. Zbytek doplní
ve formě úvěru broker. V závislosti na vývoji kurzů cenných papírů může takto investor
docílit buď zisk, nebo ztrátu.
Důležitou roli zde hraje předem dohodnutá marže.
Výpočet marže: Vlastní kapitál investora/kurs cenných papírů.
V případě, že poklesne marže pod předem dohodnutou hodnotu, může broker požadovat
doplatek(margin call).


Rozsah spekulativních transakcí

Podle informací odborné literatury disponovaly hedgefondy v r. 2006 celkově 1,5 bilionů $.
Jak velká rizika ztrát , škod, ale i zisků představuje spekulativní kapitál ukazují 
následující příklady:
Jedním z nejznámějších úspěšných operací managerů hedgefondů je případ útoku na britskou
Libru v r. 1992, provedeny hedgefondem Quantum Funds, založený v 
roce 1962 Georgem Sorosem .
V roce 1992 spekuloval tento fond na základě Gobal-Macro-Strategy proti nadhodnocené anglické 
Libře formou  fiktivního prodeje (short selling)v celkové výši 10 miliard Liber.
Tato transakce byla namířena proti německé Marce(DM) a francouzskému Franku. 
Když se Bank of England nepodařilo zabránit poklesu Libry, byla nucena 16.09.1992 připustit 
pokles jejího kurzu a vystoupit tak z evropského měnového systému. Při zpětném nákupu 
původně vypůjčených, nyní však devalvovaných 10 miliard Liber vynesla tato spekulace během 
jednoho týdne Quantum Fonds zisk ve výši 1 miliardy $.

(údaje převzaty z http://de.wikipedia.org/wiki/Quantum_Funds )

Ani zdaleka ne všechny spekulace proběhnou tak hladce, jak bylo uvedeno:
Jako příklad slouží  případ Long-Term Capital Management, (dale jen LTCM)
Minimální vklad činil 10 mil. $. Investoři však neměli možnost získat informace 
o podnikatelských praktikách této společnosti.
LTCM se specializovala na spekulativní obchody s cennými papíry, především se státními 
dluhopisy, později na termínové obchody. Na počátku roku 1998 vlastnil tento 
hedgefond 4,0 miliardy $, které v průběhu roku přesáhly 7,3 miliardy $ vlastního kapitálu.
Proti tomu stálo porfolio ve formě fiktivního prodeje ve výši 125 miliard $.
Nakoupené cenné papíry použila zmíněná společnost k transakcím s deriváty. Obrat s deriváty 
vykazoval objem 1,25 bilionu $. Na počátku roku 1998 vyplatil fond investorům renditu v 
celkové výši 2,7 miliard  $.

V důsledku krize v Rusku (silný odliv kapitálu za současné potřeby karátkodobých úvěrů
který vedl k propadu kurzu Rublu vůči ostatním měnám) došlo k přesunu investic na trhu 
s cennými papíry ve prospěch amerických cenných papírů. S tímto obratem LTCM nepočítala. 
V důsledku tohoto vývoje byl management LTCM nucen prodat vlastní investice hluboko pod 
cenou. Zde se projevil negativní účinek úrokových poměrů vlastního a cizího kapitálu
(viz pákový efekt)
Tato situace způsobila pokles vlastního kapitálu na 2,1 miliardy $, proti kterým stála 
jmenovitá hodnota podílů v celkové výši 1,25 bilionu $. Společnost neměla takto  dostatek 
prostředků z vlastního kapitálu a stála fakticky před bankrotem.
Chybné spekulace a potenciální platební neschopnost byly důvodem zahájení záchranných operací, 
neboť vyvstaly obavy z celkového zhroucení nejen amerického, ale i celosvětového finančního systému.
  Americká centrální banka musela snížit úrokovou míru,  LTCM byla převzata skupinou investorů 
a dostala  Finanční výpomoc v celkové výši. 3,75 miliard $.
Údaje o LTCM byly převzaty z Wikipedia.de  

V roce 2006  utrpěl hedgefond Amaranth  Advisors  mimořádnou ztrátu ve výši 4,5 Mld $.
K této ztrátě došlo během jediného týdne vlivem chybné spekulace s opcemi na trhu se zemním 
plynem.
Této ztrátě předcházely rok před tím úspěšné spekulace na zmíněném trhu v očekávání nárůstu 
cen této komodity, způsobené hurikány Rita a Katrina. Tyto spekulace vynesly zmíněnému 
hedgefondu na 2 miliardy $.
Manager Fondu, pan Hunter vsadil i v následujícím roce na rostoucí ceny. V roce 2006 však
došlo ve vývoji cen zemního plynu k poklesu o 12%, což způsobilo uvedenou ztrátu.

V souvislosti s vývojem cen na trhu s energií nebyl Amaranth jediný, kdo utrpěl na tomto 
segmentu zničující ztrátu. 
V důsledku chybných spekulací zanikl hedgefond Mother-Rock s kapitálem 430 mil.$.

Úzká propojenost hedgefondů s různými finančními instituty způsobuje přenesení vzniklých 
ztrát i na ty, kteří investovali do těchto fondů finanční prostředky.
V tomto případě byly postiženy vrcholové hedgefondy, nabízené Deutsche Bank, Credit Suisse,
Popřípadě Morgan Stanley, které investovaly jejich kapitál u Amaranth.
Tyto vysoké ztráty vyvolaly v USA diskuzi jejímž tématem je zlepšení kontroly
těchto spekulativních fondů. Jak ukazují další příklady, k zavedení účinné kontroly nedošlo.
Údaje o finanční krizi hedgefondu Amaranth byly převzaty z internetových novin
Manager-Magazin.de 

Hypotéční krize 2007
Kořeny této  krize, nazývané též Subprime - krize lze spatřovat v kurzu americké centrální banky. 
Nízká směrná úroková míra umožnila prudký nárůst hypotéčních úvěrů. 
Tento stav vyvolal vysokou konjunkturální vlnu v oblasti obchodu s nemovitostmi. Prudké zvýšení 
cen nemovitostí způsobil zvýšení hypotéční jistoty, což mělo za následek zvýšení 
hypotéčních úvěrů.
Takto se stalo, že byly uzavřeny hypotéční smlouvy s klienty, kteří nebyli schopni 
z vlastních finančních zdrojů plnit závazky, vyplývající z hypotéčních smluv.
Hypotéční úvěry, kde klient neplní své závazky, (splátky)¨se zařazují do kategorie 
nejistých úvěrů zvaných v tomto případě subprime.

Součástí souboru hypoték, zvaných  motrage-backed-securities(MBS), jsou :
Commercial MBS (CMBS) hypotéky, jejichš jistinou jsou podnikové, popřípadě vícebytové 
nemovitosti (administrativní, obchodní, sídlištní objekty)
Residential MBS (RMBS) úvěry úvěry na stavbu rod. domů a bytů.  
Tyto jsou „svazovány“ do cenných papírů Mortage Pass Through (MPT) Security. 

Takto emitované cenné papíry jsou předmětem spekulativních transakcí. Účelem emise 
těchto cenných papírů přes speciální fondy a účelové organizace (SIV) je jednak přenos 
úvěrového rizika na  druhé a jednak získat finanční prostředky pro  financování dalších 
úvěrů.

Pouze v letech 2006 a 2007 bylo na americkém trhu poskytnuto celkem 3200 miliard $
hypotéčních úvěrů.
Zatím co ještě v polovině roku 1990 obsahoval podíl subprime 2% celkového hypotéčního 
trhu, činil v r. 2001 podíl těchto úvěrů 5%.  Od tohoto období dosáhl do roku 2007 nárůst 
jejich podílů 25%. Na počátku roku 2007 dosáhl nárůst výpadku plnění závazků z těchto 
úvěrů takové výše, že došlo k vlně insolvencí u finančních institucí, které se na tento 
segment úvěrů specializovaly. K tomuto stavu přispěl i kontinuální nárůst úrokového 
zatížení za současného propadu cen nemovitostí.

Protože byly hypotéční úvěry transformovány do formy obchodovatelných cenných papírů,
zasáhl tento nepříznivý vývoj i jiné investory, kteří měli tyto cenné papíry ve svém 
portfoliu. V tomto případě to byly především hedgefony, které byly touto krizí primárně 
postiženy.
Protože do hedgefondů investují profesionální investoři, jako jsou banky a veřejné 
investiční fondy, přerostla tato krize v polovině roku 2007 ve všeobecnou finanční krizi,
která postihla nejen  řadu bank v mnoha zemích ale i ostatní investory. 
Tak na příklad již na počátku krize byl citelně postižen hedgefond Swood Capital,
jehož prominentním investorem je elitní univerzita Harvard.
Tento hedgefond, založený 2004 musel být uzavřen, neboť během jediného týdne 
činila jeho ztráta více jak polovinu jeho jmění, původně odhadovaného na více jak 3 miliardy $
Harvardská universita takto utrpěla ztrátu ve výši cca. 700 milionů $.
Zbylé jmění bylo převzato hedgefondem Citadel, s celkovým jměním 14 miliard $
V dalších dnech následovalo uzavření celé řady hedgefonů, jíné musely dostat od vlastních 
investorů dodatečné příděly fin. prostředků.
Tak např.  Americká investiční banka Goldmann Sachs byla nucena podpořit 
hedgefond Global Equity Opportunities  částkou 3 miliard $, další finanční podporu dostal 
tento fond ještě od Starr&Co., Perry Capital LLC. Další investiční banka Bear-Stearns musela 
část vlastních  hedgefondů podpořit částou 1,6 miliard $,přičemž celková potřeba fin. výpomoci 
činila 3,2 miliardy$. Ostatní hedgefondy, napojené na tuto banku musely být rozpuštěny.

Jak těsné je propojení finančních institucí v období globalizace ukazuje následující příklad:

Následkem insolvence americké hypotéční banky Home Banc byly jako věřitelé postiženy následující 
banky: Deutsche bank, Commerzbank, francouzská BNP, belgicko-nizozemská Banka Fortais.

Z německých bank byly hypotéční krizí nejvíce postiženy IKB a WestLB. Pouze WestLB investovala 
do Subprime-sektoru na 1,25 miliard €.

Výpadek likvidity vyvolal vlnu finančních intervencí centrálních bank v řadě zemí.

K 14.8.2007 poskytnuté finanční výpomoci:
Centrální banka                      suma v mld €
EZB(evropská. centrální banka)      210,0
Federal Reserve Bank (USA)           46,8              
Bank of Japan                         9,9         
norská centrální banka                5,7
Reserve bank of Australia             3,1
švýcarská národní banka               1,5
Bank of Canada                        1,1

(Údaj z Handelsblatt  z 14.08.2007)

Ztráty bank a investičních fondů narůstaly dale.
Ještě v prosinci 2007 musela americká investiční banka Morgan Stanley odepsat
v souvislosti se zmíněnou krizí celkem 9,4 miliard $, z toho lze připsat 7,8 miliard
pouze na vrub hypotéční krize. Zbytek ve výši 1,6 mld $ představují kolaterální ztráty. 
Za účelem posílení vlastního kapitálu byla banka nucena podstoupit čínskému státnímu fondu 
balík akcií v celkové hodnotě 5 miliard$.
Do stejné situace se dostala i švýcarská banka USB, která musela vlastní ztrátu  kompenzovat 
emisí dluhopisů v celkové hodnotě 10 miliard $, které je možno vyměnit za akcie. 
Tyto dluhopisy mají převzít singapurský státní fond Government of Singapore Investment 
Corporation , Abu Dhabi Investment Authority,spolu se státním Fondem Ománu. 
Úroková míra těchto dluhopisů se pohybuje kolem 9%.
Státní fond Abu Dhabi Investment Authority koupil rovněž podíly na Citygroup ve výši 4,9% ,
což představuje celkovou částku v hodnotě 7,5 miliard $.
Tato banka utrpěla ztrátu ve výši 18,1 miliard $ a byla nucena prodat balíky akcií v celkové 
hodnotě 12,5 miliard $. Dalšími kupci je státní fond Government of Singapore Investment (GIC) 
a soukromí investoři  Sandy Weill spolu se saudským princem 
Alwaleed bin Talal bin Adbulaziz Alsaud.
Obdobně je postižena i banka Merrill Lynch, která byla nucena prodat vlastní podíly v celkové 
hodnotě 1 miliardy $ státnímu investičnímu fondu  Temasek Holdings ze Singapuru.
Tato investiční banka musela ve čtvrtém čtvrtletí 2007 odepsat úvěry v hodnotě 9,8 miliard $.
Celková ztráta se odhaduje na 14,1 miliard $.
Příčinou tak velkých strát jednotlivých bank je převzetí bezcenných cených papírů zpět z SIV 
do portfolia bank.
SIV: (Structured Investment Vehicle) účelové organizace nakupující dlouhodobé cenné papíry. 
 Tyto organizace se financují z prodeje krátkodobých cenných papírů.
Účelem zřízení těchto organizací je přenos úvěrových rizik z bank na SIV a zároveň získat 
finanční prostředky za účelem krytí dalších poskytovaných úvěrů.
Wikipedia.de 

 Údaje o výši ztrát jednotlivých finančních institucí se rozcházejí. Jednou z příčin je
zatřídění cenných papírů, které mají v jejich portfoliu. Zatím co některé jsou zařazeny do 
nejvyšší bonity AAA , jsou tyto následně po důkladné analýze přeřazeny do nejhorší 
skupiny CCC(bezcenné),takže v současné době ani banky samy neví, jak vysoké jsou jejich vlastní 
ztráty.
(Údaje převzaty z Manager-Magazin)
Jako hlavní příčinu této krize lze spatřovat v chybných referencích poradenských agentur,
které mají za úkol posuzovat bonitu a tím úvěrovou spolehlivost klientů a cenných papírů.
Jako další příčina vzniku této krize se uvádí přílišná lehkověrnost bank při poskytování
finančních prostředků hedgefondům.
Položíme-li si otázku, proč nastala tato finanční krize právě v segmentu hypotéčních úvěrů 
a z jakých důvodů nastal prudký vzestup hypoték právě v oblasti subprime, musíme hledat příčinu 
v důvodech, které vedou majitele nemovitostí k situaci, kdy se jednak tito rozhodnou uzavřít 
hypotéční smlouvu a následně jsou nuceni nedodržet  její podmínky. Podle údajú časopisu 
Manage-Magazin s odvoláním na OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) činí 
podíl úspor obyvatelstva USA -1%. To znamená že že průměrný američan nejen že nic neuspoří, ale 
zvyšuje vlastní zadlužení.
Manager-Magazin.de 

Jednou z možných příčin lze spatřovat v katastrofální situaci v oblasti zdravotnictví a v 
cenách nájemného v USA. Zde je nutno podotknout, že toto není jedinou příčinou všeobecného 
zadlužení obyvatelstva USA.
V roce  2002  uveřejnil německý časopis Ärzteblatt výsledky studie národní akademie věd USA 
o stavu zdravotního zabezpečení. Výsledkem studie bylo zjištění, že se celý systém nachází 
v krizi s tím, že není tento systém jak nyní, tak i v budoucnu schopen finančně zabezpečit 
potřeby obyvatelstva v oblasti zdravotní péče:
    - Jako hlavní projevy krize ve zdravotním zabezpečení lze shrnout do následujících bodů:
    - Příspěvky na zdravotní pojištění rostou o 12% za rok.
    - Pojištěnci platí v čase stále více, přičemž objem nabízených výkonů klesá.
    - Počet obyvatel, kteří nejsou pojištěni po řadu let stoupá a dosáhl k datu uveřejnění 
      zmíněné studie 41,2 milionů obyvatel. Každý sedmý občan USA nemá vlasti zdravotní 
      pojištění.
    - Spolkové země, konfrontované výpadkem příjmů z daní omezují vlastní programy ,
     V oblasti zdravotní péče, jakož i přístup k nim.
    -  Desetitisíce pacientů ročně umírá a to z důvodu terapeutických chyb a omylů.
    -   Ceny za pojištění  z povinného ručení stouply natolik, že jsou pro lékaře nedostupné.
Studie v internetu

www.nationalacademies.org 

Vývoj v oblasti zdravotního zabezpečení uvádí časopis Ärztezeitung v článku z 30.07.2007
pod názvem  Eine schwere Erkrankung? Das wäre der finanzielle Ruin!
von Claudia Pieper
(Těžce onemocnět? To by znamenalo  finančně se zruinovat.)
Podle uvedeného článku se v USA stále více prosazují dva typy zdravotního pojištění
Zvané souhrnně Limited Medical Benefits:

High Deductible Plans : Pacient nese náklady na léčbu  do určitého limitu sám,
Přičemž jeho výše se pohybuje v hodnotách desetitisíců dolarů. To, že je pacient vůbec 
zdravotně pojištěn zjistí až tehdy, kdy náklady na jeho léčbu překročí stanovený limit.
V druhém případě  hradí zdravotní pojišťovna náklady na zdravotní ošetření do předem 
dohodnutého limitu. V případě, že náklady léčby překročí stanovený limit, nese tyto 
potom pacient sám.
Pisatelka uvádí následující příklad:
....Z důvodu snížení nákladů se rozhodl řetězec restaurací Friendly’s Ice Cream Corp. 
části vlastních zaměstnanců nabídnout pouze limited coverige. Zaměstnanci mohli volit ze 
tří variant,jejichž týdenní příspěvky se pohybovaly mezi 7,95 až 22,30 $.
Nejlevnější varianta kryla náklady na ambulantní ošetření ve výši 1000 $ za rok,
ta nejdražší 2000 $. Náklady na pobyt v nemocnici byl pojišťovnou kryt maximálně do 
 výše 10 000 $, pouze však ne výše, jak 100 $/den, což je pouze zlomek toho, co obvykle 
stojí pobyt v nemocnici....

Vývoj nárůstu podílu hypotéčních úvěrů zařazených do kategorie subprime ve srovnání se z
horšující se situací v oblasti zdravotního zabezpečení v USA ukazuje možnou souvislost.
I když nebyla podrobně zkoumána vzájemná souvislost, lze se domnívat, že významnou úlohu 
při zařazení hypotéčních úvěrů do kategorie subprime je platební neschopnost z důvodu 
katastrofální situace v oblasti zdravotního zabezpečení. Pro tuto hypotézu mluví časový 
souběh jak vývoje v oblasti zdravotní péče, tak i nárůstu objemu úvěrů, zařazených do 
kategorie subprime.

S ohledem na situaci v zdravotním pojištění dá občan USA přednost vlastnictví nemovitosti 
jako jistoty při získání úvěru před alternativou nájemného bydlení. Bydlení v nájemním 
bytě neznamená pro finanční instituci poskytující úvěr žádnou jistotu splátky úvěru.
Neúměrné finanční zatížení vzniklé neočekávanými finančními náklady na lékařské ošetření 
musí takto zcela zákonitě vézt k přehodnocení priorit v plnění finančních závazků ve prospěch 
léčby.
Uvedenou hypotézu podporuje fakt, že s ohledem na tíživou situaci dlužníků s nižší bonitou, 
vzniklou v souvislosti jmenované finanční krize vyvinula vláda USA iniciativu formou státních 
záruk, daňových úlev a změn zákonných ustanovení s cílem pomoci insolvencí postiženým občanům. 
K tomuto kroku by se zajisté nerozhodla, jestliže by se jednalo o masovou insolvenci vzniklou
neúměrným čerpáním spotřebitelských úvěrů.


V oblasti finančních spekulací nedochází pouze k velkým krizovým ztrátám na finančním trhu.
V mnoha případech jsou malé ztráty o to bolestivější, neboť byly do hry vsazeny
finanční prostředky subjektů, kteří jsou příjmově omezeni se záměrem  snížit jejich úvěrové zatížení.

Jako další  příklad rizik v oblasti spekulací slouží ztráty měst a obcí:
Městské kanalizace města Neuss se pustily na radu financující banky do swapových spekulací a
výsledkem je výzva správce fondu, aby investor vytvořil finanční rezervu na krytí ztrát 
ve výši 14 mil. € s tím, že konečná ztráta bude s konečnou platností známa až v roce 2013.

Obdobně bylo postiženo město Hagen. Sázka do swapové spekulace v roce 2005 
ve výši 170 mil.€ způsobila finanční ztrátu ve výši 51 mil. €.
Tyto případy nejsou zdaleka ojedinělé. Za současných tíživých finančních situací většiny
měst a obcí v NSR patří spekulace v oblasti derivátů k běžným praktikám úvěrového
managementu s cílem snížit úrokové zatížení obecních rozpočtů. Tento trend se prosazuje 
již od r. 1990.

Zde je nutno poznamenat, že se jedná o finanční spekulace s daňovými prostředky. Takto vzniklé 
ztráty nese s konečnou platností daňový poplatník. Celkový počet měst a obcí, které se snaží tímto 
způsobem zlepšit své úrokové zatížení z přijatých úvěrů se ve SRN odhaduje na 40% celkového 
počtu všech obcí.
(údaje M+M)


Private- Equity- Fonds

Další oblastí spekulativní činnosti fondů jsou investice do podnikové sféry.
Fondy, které se touto činností zabývají jsou v odborné literatuře známy pod pojmem 
Private-Equity-Fonds (dále jen PEF). Spekulativní činnost těchto fondů spočívá v převzetí 
kontroly nad podniky s cílem docílit maximálního zisku. 
Jedná se tudíž na rozdíl od klasických hedgefondů o spekulativní investiční činnost do 
podnikatelské sféry formou získání jejich podílů. Předmětem jejich spekulací jsou prakticky 
všechny formy podniků, bez ohledu na jejich formu. (as, sro)
Paleta jejich strategii je velmi různá. Saha od krátkodobých investic přes investice 
do rizikových podnikatelských záměrů(Venture Capital), až po nákup pohledávek zadlužených 
podniků a státních závazků (tyto fondy jsou označovány jako vulture  funds (vultur- sup))

Počátky PEF sahají do r 1989 kdy dva fondy tohoto druhu soupeřily o převzetí amerického 
koncernu RJP Nabisco. Potřebný kapitál získávají PEF jednak z vlastních zdrojů , ty ale 
představují obvykle jen zlomek vynaložených prostředků max. 1/3 a jednak od bank, penzijních
 fondů, popřípadě od velkých pojišťoven (2/3 a více).
Převzetí podniků je obvykle financováno převážně formou úvěrů (Leveraged Buyouts). PEF se 
podílejí na těchto transakcích do 20% celkové hodnoty, přičemž zbytek, 80-90%je kryt úvěrem.
Tyto jsou následně novým majitelem převedeny na postižený podnik, který je nucen poskytnuté 
úvěry vč. úroků splácet. Je-li podnik dost silný aby unesl toto úvěrové zatížení, pak se 
vlastní převzetí financuje ze zisku. Kromě toho jsou podniky nuceny k výplatě mimořádných 
dividend formou dodatkových úvěrů, popřípadě emisí dluhopisů. Zde se využívá výše 
popsaný(leverage-efekt). Rozdíl výše úroků z poskytnutých úvěrů a rendita Kapitálu jsou potom 
zdrojem zisku PEF.



Nezřídka se sdružují PEF do koalic a vystupují vůči postiženému podniku  společně. 
Mimo to jsou také známy koalice investičních fondů s bankami, popřípadě zakládají finanční 
instituce buď vlastní investiční fondy, nebo se touto činností zabývají samy (Goldann Sachs).

Jako příklad lze v tomto případě jmenovat snahy o převzetí holandské banky ABN Amro. 
V únoru 2007 vyzval hedegefond TCI s celkovým podílem menším jak 3% vedení ABN Amro 
k rozštěpení banky na jednotlivé části, nebo tuto prodat s poukazem, že banka je výrazně 
podhodnocena. K tomuto požadavku se v březnu připojil další britský hedgefond Toscafund. 
Pokusy těchto fondů vedly k vytvoření konkurenční koalice ve složení bank a investičních 
společností Fortis, Royal Bank of Scotland a Santander.
Vedení ABN Amro zahájilo jednání o jejím převzetí s anglickou bankou Berclay ve snaze odvrátit 
hrozící rozdělení banky. Výslednou situací byl vzájemný boj ve formě stoupajících cen akcií, 
které byly obě strany ochotny za jejich nákup zaplatit. Podíl hedgefondů v počtu kolem jedenácti 
činil této transakci přibližně 200 mil. $ 
Výsledkem jejich snah bylo, že valná hromada  akcionářů se v dubnu připojila k výzvě 
TCI banku buď rozdělit, nebo ji prodat. V říjnu byl osud holandské banky se sítí 53 poboček 
po celém světě zpečetěn  rozhodnutím akcionářů prodat Banku konzorciu bank Bank of Scotland, 
Fortis, a Santander. 
Pro akcionáře bylo směrodatné, že za prodej akcií nabídla banka Barclay 33€/akcii,
(celkem asi 67 miliard €) zatím co konsorcium Bank Bank of Scotland, Fortis, a Santander 
nabídly 38 €/akcii(celkem asi 71 miliard € ) a to hotově, zatímco Barclay hodlal platit 
vlastními akciemi, které byly po finančním krachu na trhu s Hypotékami navíc oslabeny.
Z uvedeného je zřejmé, že akcionáři, jakožto podílníci na světové bance ABN Amro jsou ochotni 
tuto zničit jenom proto, že na její likvidaci vydělají peníze. Zatím co kapitál uložený do 
podniku vyžaduje od zaměstnanců loajalitu a iniciativní spolupráci, dokáží majitelé kapitálu 
podnik obratem ruky bez jakéhokoliv skrupulí rozdělit, prodat nebo zrušit.

Spekulativní metody, kterými se snaží investiční fondy docílit maximální zisk lze shrnout do
následujících bodů:

1)	Podnik je rozdělen na jednotlivé části, které jsou potom nabídnuty k odprodeji.
        Výsledek prodeje je v případě akciových společností použit pro výplatu mimořádných 
        dividend, nebo, v případě, kdy podnik nemá formu akciové společnosti vytváří zisk PEF.

2)	Podnik je po převzetí donucen nahradit vlastní kapitál cizím přičemž vlastní kapitál 
        je vyplacen jako mimořádná dividenda (leverage-efekt) .
        Výše náhrady vlastního kapitálu cizím dosahuje obyčejně až deseti násobku zisku,
        v některých případech i více. Splátky úvěrů a úroků provádí podnik z běžného zisku.
        Toto platí, jak popsáno výše, rovněž v případě převzetí(koupě) podniků, které nemají 
        formu akciových  společností. Vlastní koupě je financována z úvěrových prostředků, 
        které podnik musí po změně majitele jako vlastní úvěr splácet, neboť  závazky plynoucí
        z poskytnutého úvěru jsou PEF převedeny na převzatý podnik.
        V případě, že podnik není schopen plnit vlastní úvěrové závazky, snaží se PEF buď části, 
        popřípadě celé podniky prodat.

3)	V případě převzetí jednoho podniku druhým, vstupují PEF do hry s cílem získat co 
        největší balík akcií. Jako akcionáři podniku, který má být převzat zvyšují potom cenu 
        akcií, za kterou jsou tyto ochotny prodat. Jedná se tudíž o spekulace s akciemi při 
        stoupajícím kurzu.
        V tomto případě stoupají ceny akcii dotčeného podniku vysoko nad jejich skutečnou 
        hodnotu a představují pro společnost, která chce danou akciovou společnost převzít 
        neúměrné finanční zatížení. V mnoha případech zamýšlená fuze ztroskotá na spekulativně 
        vysoké ceně akcii.

4)	Podniky, mající finanční rezervy na investice jsou donuceny tyto rozpustit a vyplatit 
        akcionářům ve formě mimořádných dividend. Toto platí přiměřeně i v případě podniků,
        které vykazují velmi dobré výsledky podnikatelské činnosti. 

5)	Management akciových společností, jejichž akcie jsou podhodnoceny je donucen
        formou úsporných opatření zvýšit renditu kapitálu a tím i cenu akcií. To se potom 
        promítá jednak do zvýšení řádných dividend, jednak do výplaty mimořádných dividend.

6)	Fond odkoupí pohledávky věřitelů a následně je vymáhá u dlužníka.
        vulture  funds.

7)	Převzetím podniku je snaha získat do vlastnictví nehmotný majetek podniku,
        jako jsou patenty, průmyslové vzory, popřípadě celé vývojové týmy.

V praxi dochází zcela běžně ke kombinaci těchto metod a cílů.

Za účelem absolutní maximalizace zisku vytvářejí PEF, ať už jako akcionáři, tak i majitelé
mimořádně silný tlak na management postižených podniků zvýšit renditu kapitálu formou úsporných 
opatření.

Protože jsou PEF zainteresovány na realizaci zisku v co nejkratší době, děje se toto většinou 
formou úspory pracovních míst, rozdělením a následným odprodejem postižených podniků,
popřípadě nahrazením vlastního kapitálu cizím((leverage-efekt) .

Cílem PEF není dlouhodobá investice a zisk z cash flow, nýbrž krátkodobá investice s 
krátkodobě docíleným ziskem. PEF zůstávají majiteli podílů, popřípadě celé firmy pouze krátkodobě.
Po dosažení maxima rendity kapitálu je  podnik, popřípadě vlastní podíl(akcie) se ziskem odprodán.
Uvolněný kapitál vč. nevyplacených podílů ze zisku je takto uvolněn k dalším investičně 
spekulativním ziskům. Rendita kapitálu PEF se pohybuje ročně mezi 15 až 40%.
Nezřídka končí tyto spekulativní praktiky PEF neúspěšně hlavně v těch případech, kdy postižené 
podniky nejsou schopny plnit jejich finanční závazky. V takovémto případě se snaží PEF podniky 
rozdělit a po částech prodat, nebo se tyto potácejí na okraji insolvence.
Jejich finanční závazky potom přejímá jiná skupina PEF nechvalně označovaná jako
vulture  funds (vulture znamená v angličtině sup), které se specializují na investiční činnost 
v oblasi rizikových úvěrů, poskytovaných klientům s nízkou bonitou.
Nezřídka končí postižené podniky vlastní činnost formou konkurzu na základě vlastní insolvence.
Jako příklad slouží firma Fairchild Dornier (Insolvence) nebo Bundesdruckerei (tiskárna cenin 
a dokumentů, prodaná po změně několika majitelů za symbolickou cenu 1€. ).

V poslední době se PEF angažují v jednotlivých podnicích delší dobu. Obvykle se však  
jejích kapitálový podíl omezuje na 3 až 5 roků.



Metody postupu managerů PEF

Základem je výběr vhodných podniků a snaha vyměnit management, popřípadě donutit tento ke spolupráci.
Manageři fondů používají při volbě investic především ekonomické matematickoanalytické metody.
Jako podklad jim slouží:        Bankovní informace,
                                               Zveřejněné bilance společností,
                                               Burzovní informace
                                               Informace poradenských firem.
                                               Aktivity bank a ostatních hedgefondů.

 V neposlední řadě pak snahy podniků, mnohdy s inovativním potenciálem, které hledají i
nvestiční partnery za účelem získání investičního kapitálu. Většinou se jedná o investiční 
projekty v oblasti výsledku výzkumu a jeho průmyslového využití.
V těchto případech je ze strany těchto firem obtížné získat úvěry u bank, neboť tyto projekty 
jsou spojeny s poměrně vysokým rizikem ztrát a žadatel o úvěr nemůže poskytnout dostatečné 
záruky splátky úvěru. Zde jsou žadatelé podrobeni pečlivému zkoumání a přísnému výběru.

V posledních letech stoupá aktivita nejen PEF ale i ostatních investičních fonů s cílem 
vytvářet tlak na management podniků s cílem dosáhnout maximálního zisku.
Z toho důvodu se podstatně změnila pozice managementu podniků, na kterých mají investiční 
fondy podíl, popřípadě jej hodlají získat.

Počátkem aktivity PEF je navázání přímého kontaktu s vedením postiženého podniku.
Tento je vyzván k opatřením, která jsou v souladu s e záměry managementu fondu.
V případě, kdy se vedení podniku brání, přikročí vedení fondů k otevřené kritice a k hledání 
spojenců. Těmi jsou ostatní akcionáři, popřípadě finanční instituce, které jsou vůči danému 
podniku v roli věřitelů.
Zatím co byly v minulosti pozice managementu z časového hlediska dlouhodobé a tudíž velmi 
pevné, odhaduje se nyní průměrná doba setrvání managerů ve funkci řádově na 7 let.
Ve snahách prosadit vlastní cíle jsou právě manageři, stojící v čele podniků prvním cílem.
Vedení fondů má snahu  buď tyto vystřídat lidmi vlastní volby, nebo je donutit ke spolupráci.
Zhusta je těmto lidem vytýkáno špatné hospodaření se svěřeným kapitálem, nerozhodnost,
nízká rendita kapitálu vlivem špatné organizace a nehospodárného využití zdrojů, chybná 
strategie a taktika podnikového vedení.
Vedení podniků je proti těmto praktikám prakticky bezmocné. Postaví-li se na odpor, dojde 
k jeho odvolání. Až příliš často se daří managerům fondů vytvářet koalice ostatních akcionářů, 
neboť tito nemají žádný vztah k podniku do kterého investovali.
Jejich jediný motiv je zisk.

Po převzetí kontroly nad postiženým podnikem nastává fáze restrukturalizace hospodaření.
Cílem je zvýšit tvorbu zisku s cílem jednak vytvořit možnosti splátek úvěru, kterým bylo 
financováno převzetí podniku a jednak zvýšit renditu vloženého kapitálu za účelem dosažení
vyššího zisku z jeho pozdějšího prodeje.
Za tím účelem bývají akcie postižených podniků staženy z trhu. Po dosažení požadované 
rendity kapitálu jsou podniky opět uvedeny na burzu.


Ilustrativně lze tento proces charakterizovat všeobecnou rovnicí úspor nákladů.
          t     t     t
      UN=∑ UNj=∑ Npj-∑ Nrj
         j=1   j=1   j=1

UN: celková úspora nákladů
UNj roční úspora nákladů
Npj původní roční náklady v době převzetí podniku
Nrj: náklady po realizaci úsporných opatření.
Možnosti úspor nákladů:

1)    Mzdové náklady
  a)	reorganizace práce s cílem snížit stav pracovních sil
  b)	prodloužení pracovní doby bez mzdového vyrovnání
  c)	přirozená fluktuace
2)	Snížení cen  nakupovaného materiálu a služeb.
3)   Vyčlenění některých výrobních a obslužných činností.
     do zemí s nižší cenovou hladinou práce.
4)   Omezení, popřípadě zastavení investiční činnosti a oprav.
5)   Prodej nemovitostí, popřípadě částí podniku.
6)   Rozpuštění finančních rezerv.
7)   Omezení, nebo zrušení výzkumu a vývoje.
8)   Prodej patentů a průmyslových vzorů.
9)   Prodej dlouhodobých, popřípadě nedobytných pohledávek.

Protože převzetí podniku PEF je z jeho hlediska investice, lze v těchto případech
použít klasický vzorec pro výpočet návratnosti investic, který je možno následujícím 
způsobem upravit:
   t
IP=∑ OZj+UNj+OFKj
   j=1
IP: prostředky vynaložené na nákup podniku
OZj: původní roční operativní zisk
UNj : roční úspora nákladů docílených úspornými opatřeními
OFKj: roční odpisy fixního kapitálu.
t: počet let, kdy se celková výše prostředků, které plynou z koupeného podniku rovná 
celkové výši kapitálu, použitého na jeho koupi.

V uvedeném vztahu je celkový nově docílený zisk součtem původního operativního zisku
a docílených úspor.
Protože nákup podniků je financován především z cizích, úvěrových zdrojů, umožňuje tato 
rovnice určit celkovou výši potřebného úvěru v předem stanovené lhůtě splatnosti. 
Výše úvěru a tím i stupeň zadluženosti se v praxi pohybuje kolem pětinásobku ročního 
nově docíleného zisku(OZj+UNj), v některých případech je tento podíl ještě vyšší.
Po oddlužení podniku dosahuje tento vyšší rendity kapitálu a je PEF dále prodán.
V případě, že je podnik schopen splatit své finanční závazky, dosáhl PEF několikanásobného
zhodnocení vlastního kapitálu.
To ukazuje velmi zjednodušený příklad:
Na koupi podniku je třeba 100 mil €.
Na této transakci se podílí PEF 15 mil. € z vlastních prostředků, 85 mil. € činí úvěr.
Po oddlužení podniku prodá PEF uvedenou firmu dále a utrží 120 mil.€.
Zhodnocení vlastního původně vloženého kapitálu činí takto
 120/15*100=800%.

Na základě níže uvedených konkrétních příkladů si lze učinit představu o rozsahu 
a praktikách investičních fondů:

Firma Kiekert:

Subdodavatel automobilového průmyslu se specializuje na výrobu zámků.
V r. 2000 byl převzat investičním fondem Permira. Hodnota celé transakce činila tehdy 
asi 530 milionů €. Nový majitel zatížil velkou částí těchto výdajů jmenovanou firmu, 
která nebyla schopna po vzniku odbytových potíží unést danou úvěrovou zátěž. Vzniklé 
úvěry byly posléze odkoupeny dalšími hedgefondy Silver Poin a Blue Bay Asset Management , 
které převzaly touto cestou faktickou kontrolu nad podnikem. Výsledkem byl tvrdý program 
úsporných opatření za účelem postupného oddlužení podniku.


Firma Grohe:

V roce 2004 převzaly investiční fondy Texas Pacific Group spolu s DLJ Merchant Partners,
napojené na Credit Suisse výrobce armatur firmu Grohe.
Celkový objem této transakce činil téměř 2 miliardy €. Podobně jako v předešlém případě 
byl na podnik převeden neúměrně vysoký úvěr, kterým bylo financováno jeho převzetí .
Vzápětí byl nastartován rozsáhlý program úsporných opatření, v jehož důsledku bylo 
propuštěno na 800 zaměstnanců. Protože tato úsporná opatření nedokázala dostat firmu 
do situace, kdy byla schopna z vlastních sil dostát vzniklým úvěrovým závazkům z jejího 
převzetí, byla jmenovaná firma nucena přikročit formou dluhopisů k přestrukturalizaci 
vlastních úvěrů v hodnotě 800 mil. €.

Firma Cash-Cow Cognis:

Bývalou dceřinou společnost firmy Henkel zakoupily v roce 2001 fondy Goldman Sachs spolu 
s Permirou. Cena  této transakce činila celkem 2,5 miliardy € .
Podíl vlastního kapitálu, který oba fondy vložily činil přibližně 500 mil. €. Zbývající suma 
v hodnotě asi 2 miliardy € byla ve formě úvěru převedena na převzatou firmu.
Přes toto úvěrové zatížení byla firma donucena v r. 2004 k výplatě dodatkové dividendy ve 
výši 320 milionů €, v roce 2005 pak k další výplatě mimořádné dividendy v celkové výši 530 mil. €.
Obě výplaty mimořádných dividend byly financovány emisí dluhopisů.
Oba fondy získaly takto celkem 850 mil € při vlastním vkladu v hodnotě 500 mil. €.

Firma Tank & Rast:

Britský investor Terra Firma převzala v r. 2004 provozovatele dálničních restaurací za 
celkovou sumu 1,1 miliardy €. Podíl vlastního kapitálu činil  v tomto případě asi 300 mil. €.
V r. 2006 byla zmíněná firma donucena převzít další úvěry za účelem vyplacení mimořádné 
dividendy jejim novým majitelům.

Deutsche Börse: 

Zatím co v roce 2001 byly akcie Deutsche Börse AG ještě z 68% v držení německých akcionářů, 
klesl jejich podíl v roce 2005 na 7%. Jedním z akcionářů se stal hedgefond TCI s podílem 7,8%.  
TCI využil situace, kdy vedoucí manageři, pánové Seifert a Breuer vytvořili finanční rezervy
za účelem financování převzetí londýnské burzy a vyzvali vedení Deutsche Börse k jejímu 
rozpuštění a výplaty akcionářům ve formě mimořádné dividendy. Zatímco na počátku snah 
o převzetí londýnské burzy byl kapitálový podíl TCI nepatrný, zahájil tento masivní nákup 
akcií, čímž jeho podíl dosáhl výše uvedené hodnoty.
Hlavním argumentem hedgefondu bylo tvrzení, že akcionáři byli řadu let kráceni 
na dividendách, které jim údajně jako zisk z vloženého kapitálu přísluší. Managementu 
hedgefondu se podařilo vytvořit silnou koalici akcionářů, kteří preferovali alternativu  
prosazovanou TCI.
Výsledkem bylo odvolání obou managerů, zastavení jednání o převzetí londýnské burzy 
a vyplacení uvolněných finančních prostředků ve formě mimořádné dividendy. 
Tento případ vyvolal mimo výplatu mimořádné dividendy ještě nárůst kurzu akcií o 50%.
Akcionáři takto vydělali dvakrát:poprvé výplatou mimořádné dividendy, podruhé pak
prodejem akcií, čímž docílili zisk z vloženého spekulativního kapitálu ve výši 50%.
TCI tak docílil dvojí zisk: jednak odčerpáním kapitálu formou rozpuštění vytvořené 
rezervy ve formě mimořádné dividendy a jednat zisk z nárůstu cen akcií.

Deutsche Telekom(dále jem Telekom)
 

V roce 1994 byl Telekom zprivatizován a přeměněn na akciovou společnost.
V rámci privatizace podržel stát buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím
Banky KfW(státní banka) celkový balík akcií v rozsahu 31,7%.(stát 14,3%,KfW16,87%)
Třetím největším investorem je hedgefond Blackstone s podílem 4,39%.
Zbývajících 63,91 % jsou v držení drobných akcionářů.
údaje převzaty z Wikipedia.de 
Firma postupem času expandovala na trhy v USA a ve Velké Británii. Její podnikatelské 
aktivity byly rovněž rozšířeny i do řady států střední Evropy. Vlivem sociálně orientované 
koncepce vnitřní politiky společnosti, i když byl ziskový, nedosahoval Telekom žádoucích 
hospodářských výsledků, což mělo za následek trvalý pokles cen akcií.
Celá společnost se dostala tržně do defenzivy, neboť byla vystavena konkurenčnímu tlaku 
ostatních telekomunikačních společností, jejichž zaměstnanci pracovali za horších platových podmínek.
Tento stav se nepříznivě promítal do cenové politiky koncernu což mělo za následek trvalý pokles
klientů. Za těchto podmínek získal Blackstone uvedený podíl  akcií a vytvořil koalici s cílem 
vynutit na vedení snížení nákladů. Vedení představenstva reagovalo snahou docílit formou 
reorganizace celkových úspor ve výši 5 miliard  euro.
V říjnu roku 2006 schválilo vedení koncernu restrukturalizační plán, který předpokládal
vyčlenění 45 000 pracovníků do samostatné společnosti. Kromě toho měl koncern propustit 
32 000 zaměstnanců do roku 2008 .
Tato opatření však akcionářům nestačila a  vynutili si v listopadu r 2006 rezignaci dosavadního 
šéfa představenstva Kai- Uwe Ricka. Jeho nástupcem byl jmenován pan René Obermann.
V tomto případě je zajímavé, že do koalice vstoupil nejen Hedgefond Blackstone, ale i samotný 
stát, který stále držel 31,7%- tní podíl akcií.
Nový šéf představenstva oznámil v únoru 2007 založení nové dceřiné společnosti, do které má
být převedeno na 50 000 zaměstnanců koncernu. Tento převod byl spojen se snížením mezd 
o 6,5 až 7%, při současném prodloužení pracovní doby o 2 hodiny týdně.  Správní rada tento 
záměr schválila. Mimo to byly převzaty původní záměry představenstva společnosti, podle k
terých měl být snížen stav pracovníků na základě propouštění o 32 000 do r. 2008. 
Dále má následovat postupné další snižování stavu zaměstnanců ze současných 170 000 na 110 000 
zaměstnanců. Následují stávkové akce zaměstnanců, které však na celkovém záměru docílily pouze
nepodstatné změny. Ze strany odborů a levice byly vysloveny obavy z rozštěpení koncernu na 
jeho jednotlivé části s cílem tyto postupně prodat.
Stejné obavy byly vysloveny i v případě připravované privatizace pošty. Od roku  2002 a 2003, 
kdy Telekom vykázal rekordní ztrátu, přičemž bylo zastaveno vyplácení dividend, se její 
hospodářské výsledky kontinuálně zvyšovaly.
V prosinci 2007 oznámilo vedení Telekom zvýšení dividendy z 0,72 na 0,78 €/akcii.
Celkem vyplacené dividendy se takto zvýšily z 3,1 na 3,4 miliardy €.
Z rozložení podílů, (stát 14,3%, KfW 16,87%, Backstone 4,39%) je zřejmé, proč se vláda 
nepostavila na stranu odborů. Tento případ názorně ukazuje, že stát jako kapitálový podílník 
se chová stejně jako management Hedgefondu: je primárně zainteresován na rentabilitě vloženého 
kapitálu. Tvrzení, že stát se jako podnikatel chová nehospodárně prostě neplatí. Nikoliv majitel, 
ale kapitál sám určuje chování vlastníka- snahu maximalizovat zisk.

Vulture Funds

Jako fond supů je označován ten druh investičních fondů, který se specializuje na nákup 
cenných papírů jiných podniků, které se nalézají v bezvýchodné finanční situaci, jsou tudíž  
insolventní, stojí těsně před konkurzem, popřípadě jsou silně zadluženi. Těmto fondům se vyčítá, 
že jejich investice do těchto podniků nemá za cíl vydělat peníze prostřednictvím operativního 
zisku z podnikatelské činnosti, nýbrž docílit příjem z jeho zbytků. Anglické označení 
„vulture“, stejně jako německé „Geier“ nachází český ekvivalent v pojmu sup a vyjadřuje takto 
způsob příjmů těchto fondů.
Cílem nákupu cenných papírů je získat rozhodující vliv na managemet podniku s cílem donutit podniky 
splatit vlastní závazky za cenu jejich částečné, popřípadě úplné  likvidace. Způsob tvorby zisku 
lze vyjádřit jednoduchým vztahem:
Podnik je zatížen úvěrem 1 mil € a není schopen jej splatit. Věřitel zatřídil poskytnutý úvěr 
jako nedobitný a prodá tuto pohledávku investičnímu fondu za 500 000 €.
Zmíněný investiční fond dosáhne tehdy zisku, jestliže donutí dlužníka k platbě větší, jak je 
kupní cena pohledávky, (v našem případě 500 000 €.)
Takto se pohybuje výše zisku v intervalu úhrada dlužné částky – 500 000. V případě
Kdy se podaří vynutit úhradu dlužné částky v plné výši(1 mil.€), činí zisk
1 000 000-500 000 =500 000 € a zhodnocení kapitálu (zisk/kupní cena pohledávky) 
500 000/500 000*100=100%
Tyto případy nastávají také tehdy, kdy se úvěrové instituce samy dostaly do tíživé situace
v oblasti vlastní likvidity(finanční krize), popřípadě hledají vyšší zhodnocení poskytnutých 
úvěrů.

Vlastní postupy těchto fondů lze všeobecně rozdělit do dvou skupin:
1)	podnik je rozdělen na jednotlivé části podle toho, zda je jejich další provozování 
rentabilní či nikoliv. Nerentabilní části jsou buď zrušeny, popřípadě odprodány. Toto se týká 
i té části majetku, který s podnikatelskou činností nesouvisí ( Budovy, pozemky, podíly a pod.)     
Části podniku, které je možno dále provozovat, čili jejich jejich momentální hodnota je      
menší jak jejich provozní hodnota(Vyhlídky na ziskovost částí podniku) jsou podrobeny 
nekompromisním úsporným opatřením s cílem tyto části pozdějí jako ziskové podniky dále se 
ziskem prodat.

2)      Podnik je výhledově neschopen konkurence. Do této kategorie se započítávají i podniky,
         jejichž rendita vloženého kapitálu může být na jiném místě vyšší. V tomto případě
         jsou uvedené podniky převedeny do likvidace. V případě, kdy je možno činnost podniku
         převézt do zemí , zaručující vyšší renditu kapitálu je kapitál získaný likvidací 
         postiženého podniku použit k investicím v příslušné zemi.

Tato činnost se nesoustřeďuje pouze na podniky. Významnou součástí jejich aktivit je i nákup 
pohledávek vyplývajících z nesplacených státních úvěrů.
Oběťmi těchto praktik jsou především rozvojové země, které nejsou schopny splácet státní 
rozvojové úvěry. Jejich úvěrové závazky jsou příslušnými fondy odkoupeny od věřitelských zemí 
mnohdy za zlomek jejich hodnoty. Převzaté pohledávky jsou pak cestou mezinárodních soudů 
a arbitráží v plném rozsahu i s naběhlými úroky po postižených zemích vymáhány.

Jako příklad lze uvézt případ Zambie, uveřejněný v časopise Nachrichten Heute z dubna 2007.

Nachrichten Heute z dubna 2007.
Na uvedený případ upozorňuje rovněž i rešerše
uveřejněná na www.gregpalast.com  

Ve zkratce se jedná o následující případ:
V důsledku propadu cen mědi na světových trzích nebyla Zambie schopna plnit své úvěrové 
závazky vzniklé r. 1979 za nákup traktorů z Rumunska ve výši 15 mil $. Rumunská vláda prodala 
své pohledávky firmě Donegal International se sídlem na Panenských Ostrovech za 3 mil.$. 
Tento fond podal u londýnského soudu na zambijskou vládu žalobu o zaplacení dlužné částky spolu
s dlužnými úroky v celkové výši 55 milionů $. Zatím byla vláda Zambie odsouzena uhradit splátku 
ve výši 15 mil.$. Při vyšetřování se zjistilo, že nákup pohledávky se uskutečnil na základě korupce.

Tento případ není z daleka první. Zmíněný článek dále uvádí případ Peru. V r. 1996 zakoupil majitel
Investičního fondu Paul Singer pohledávky za 11 mil.$ a donutil vládu tohoto státu k platbě
58 mil.$.

V poslední době zakoupil uvedený fond  za stejnou cenu 11 mil. $ pohledávky vůči Kongu-Brazavill 
a vymáhá po vládě částku 400 mil.$ (z toho úroky 127 mil.$) plus odškodnění.


Stejně bolestné zkušenosti musela učinit v r. 2005 argentinská vláda při jednání s věřiteli 
ve věci oddlužení státu.

Podle údajů časopisu Die Zeit on line  mají spekulativní transakce s úvěry zadlužených států
Vzestupnou tendenci.
.“ Na základě šetření mezinárodního měnového fondu z podzimu 2006 se nachází v šetření 
na 44 žalob vůči zemím jako je Nicaragua, Uganda, Etiopie. Mnozí žalobci jsou investiční fondy, 
registrované na karibských ostrovech, jejichž „muži v pozadí“ mají „výborné kontakty“,jako 
například New-Yorský finančník Paul Singer- špičkový sponzor volebního fondu
G. W. Bushe.“
Alexandra Endres:www.zeit.de  

Venture capital

Pod pojmem venture capital lze rozumět riskantní kapitál. 
Fondy, které jsou činné v této oblasti patří do kategorie Private- Equity- Funds, tudíž do 
kategorie finančního kapitálu. Jejich hlavní zaměření je investovat do projektů, které jsou 
pro většinu bank příliš riskantní, neboť žadatelé o úvěr nemohou jednak poskytnout žádoucí 
jistoty a jednak efektivita investice je značně nejistá.
Jedná se tudíž o spojení podnikatelského záměru s privátním finančním kapitálem. Tento bývá 
investorem do firmy bezúročně vložen s tím že podíl vložených prostředků bývá obvykle menší 
jak 50%. Fond, vkládající potřebný kapitál do podnikatelského záměru vychází z předpokladu, 
že se v čase zvýší hodnota společného podniku.

Hodnota podniku odpovídá užitku, který může  majiteli podniku přinést. Tento užitek je nutno
zásadně chápat tak, jak se tento subjektivně jeví jeho majiteli.
Zde je nutno rozlišovat dva druhy:
1)   Rozhodovací cena: Hodnota podniku, kterou mu  připisuje prodávající, a kupující. Obě 
     hodnoty se vzájemně liší. Jedná se o cenu,za kterou jsou obě strany ochotny daný podnik 
     prodat, či koupit.
     Obvykle bývá hodnota podniku prodávající stranou vyšší jak hodnota, stanovená kupující 
     stranou. Docílena hodnota leží obvykle mezi těmito krajními mezemi.

2)    Rozhodnutá, neboli dohodnutá cena. Tato se stanovuje obvykle na základě 
      ocenění podniku neutrální stranou, znalcem, podle zákonných kritérií a postupů.
převzato z Wikipedia  
Celkově lze říci, že v případě venture Capital se jedná o partnerské spojení dvou stran:
Na jedné straně stojí nositel investičního záměru, na druhé straně stojí investor, obvykle 
ve formě investičního fondu.
Toto partnerství se nezakládá pouze na bezúročném poskytnutí kapitálu, ale i na dělbě práce 
v podnikatelské činnosti. Investor přebírá ekonomicko- organizační úkoly, zatím co nositel
podnikatelského záměru se soustřeďuje na technické a výrobní činnosti. Jedná se tudíž 
o kooperaci dvou komponent: Speciální znalosti nositele podnikatelského záměru 
s ekonomicko - organizační specializací investora.
Z uvedeného je zřejmé že těžiště existence a aktivit Venture-capitalu leží v oblasti 
vědecko-technických inovací. Celkově platí, že v čím vyšším stupni inovace a čím pokročilejším 
stádiu realizace směrem k zavedení do praxe se podnikatelský záměr nachází, tím snadněji nachází
jeho nositel partnera ve formě Venture- Capital. Objektivně se v tomto případě jedná o aktivní
spolupráci a spoluúčast investora. V ostatních případech, jak bylo uvedeno výše tomu tak není.
Tato spolupráce je však časově omezena. Po určité době vystoupí investiční fond z daného podniku.
Možnosti výstupu z podniku jsou různé:

1)	Manager fondu odprodá vlastní podíly partnerovi
2)	Podnik je přeměněn na akciovou společnost a investiční fond prodá vlastní balík akcií 
        na burze.
3)	Podnik je převzat jinou firmou, obvykle činnou ve stejném oboru
4)	Podnik je předán jinému fondu.
5)	Podnik přejde do likvidace v případě, že podnikatelský záměr byl neúspěšný.
Úspěšnost venture-fonds je rozdílná a závisí na inovačních vlnách. Tyto vyvolávají 
na kapitálovém trhu mnohdy přehnaný optimismus a vedou takto ke zvýšenému přílivu investic 
spolu s neúměrným nadhodnocením takto vzniklých podniků.
I přes tyto výkyvy dosahují Venture-Fonds dlouhodobě zhodnocení vloženého kapitálu 
ve výši 10 – 20 % . 
Jak průmyslově vyspělé, tak i prahové ekonomiky kladou v podmínkách globalizované soutěže
velký důraz na rozvoj vědy spolu se snahou permanentně dosahovat vysokých inovačních stupňů.
Strategickým cílem je dosáhnout, popřípadě udržet vlastní dominantní postavení vůči 
ostatním ekonomikám.
Z toho důvodu se nově v oblasti Venture-Capital  stále více angažují i bankovní instituce
Podle údajů časopisu Manager Magazin investovala v BRD skupina sestávající se z 
 KfW (Kreditanstalt für Wiederaufbau), Hightech Gründerfonds, Bayernkapital und NRW-Bank 
v r. 2007 téměř polovinu všech investic v této oblasti. Na zmíněných institucích se 
kapitálově podílí stát buď zcela, nebo z velké části.
Zmíněný časopis dále uvádí prudký nárůst investic v této oblasti. Zatím co bylo investováno 
v druhém čtvrtletí r. 2007 do celkem 84 záměrů 101 mil €, stoupl počet takto financovaných záměrů
V třetím čtvrtletí na 104 případů při celkovém objemu 116 mil. €.
Podle zmíněného časopisu se na předních místech umístily investice do internetových služeb
v počtu 18 případů v celkovém objemu asi 30 mil. €. Následuje pak biotechnologie s celkovým 
objemem investic ve výši 19 mil. €, softwarové firmy v objemu 14 mil. € a investiční záměry
v oblasti lékařské techniky v objemu 13 mil. €.
V oblasti Venture capital neoperují pouze investiční fondy, popřípadě banky se státní účastí 
jak zmíněno výše, ale i jednotlivé podniky. V Případě těchto investic není jediným cílem 
zhodnocení vlastního kapitálu, ale, a to především, získat přístup k výsledkům inovativních záměrů,
Know-how, a posílit takto vlastní strategickou pozici. V tomto případě pochází poskytnutý kapitál
plně z vlastních prostředků na rozdíl od Ventute-Capital- Funds, které financují tyto projekty
převážně z cizích prostředků. V tomto ohledu se tyto specializované PEF neliší od ostatních
Fondů.
Spojení investičního záměru s podnikovým kapitálem přináší i výhody iniciátorům investičního
záměru. Zde se jedná především o využití existujícich odbytových cest, přístup k technologiím 
a zařízení investora.

Postavení investičních fondů

Základním problémem je vysoce spekulativní charakter transakcí na kapitálovém trhu,
především oblasti obchodu s cennými papíry. Úzké, mnohdy nekontrolované propojení 
finančních institucí s investičními fondy způsobuje spekulativní vlny, které v globalizované
ekonomice přecházejí ko celosvětových krizí .
Je třeba si uvědomit, že spekulativní kapitál sice přináší zisky, ale je z hlediska jeho 
použití neproduktivně uložen. Na místo, aby byl vložen do podnikové sféry za účelem rozšíření
výroby a služeb, posílení inovačních procesů, což by bylo spojeno s tvorbou nových pracovních 
příležitostí, sociálním vzestupem obyvatelstva, působí spekulativní kapitál zcela opačně.

Investiční fondy, jejichž činnost se soustřeďuje jak na ryze spekulativní obchody s cennými 
papíry, tak i investičních fondů (PEF) posilují vlastní pozice v globální ekonomice.
Spolu s dynamickým růstem celkového objemu kapitálu který vlastní, roste neúměrně rychle
i objem cizích finančních prostředků, kterými tyto fondy disponují.
Tuto tendenci posiluje všeobecný trend přesouvat odpovědnost důchodového zabezpečení 
ze státního důchodového systému do privátní sféry. Všeobecná snaha států, alespoň v EU 
je formou různých pobídek motivovat soukromé osoby vkládat vlastní úspory do investičních
fondů. Tyto prostředky takto vytváří robustní kapitálový sokl, jehož podstatná část plyne 
přes otevřené investiční fondy do uzavřených, mnohdy vysoce spekulativních a tím i rizikových 
hedgefondů. 
Účinný vliv hedgefondů na ekonomiku a sociální systém jednotlivých států vykazuje vzestupnou 
tendenci a staví vlády jednotlivých států před rostoucí problémy, především v rozpočtové 
a sociální oblasti. 
Podle údajů odborného tisku má jen ve spolkové Republice Německo přibližně 30 hedgefondů 
rozhodující vliv na strategii významných firem .
Podle údajů European-Leverage-Finance-Team bei Fitch Ratings činil v r. 2002 úvěrem 
financovaných převzetí v západní Evropě 104 případů v celkové výši kolem 33 miliard €,
vzrostl tento počet v r. 2005 na 184 převzetí v celkové sumě 75 miliard.
Výsledkem je vzrůstající zadluženost podniků se všemi negativními jevy.Tyto se projevují 
především v tlaku na prvotní rozdělení uvnitř podniků formou snižování
 nákladů, především mzdových ve prospěch zvyšování zisku. Vedení podniků je nuceno 
managementem investičních fondů podrobovat vlastní strategii vývoje podniků růstu 
krátkodobých zisků. To má za následek zúžení strategického horizontu
přesunem koncentrace vývojových cílů hospodaření podniku na krátkodobá období. 
Při krátkodobých investicích hedegefondů si lze jen těžko představit zvýšenou a dlouhodobou 
kumulaci kapitálu do inovačních projektů vyššího řádu.
Managera hedgefondu bude bezesporu více zajímat kolik krátkodobě vyplatí sobě a investorům 
na dividendách, než ponechat v podniku kapitál, který se po realizaci inovačních změn zúročí 
v časovém horizontu několika let, pokud se tak vůbec stane. V tomto případě naprosto převažuje 
momentální efekt nad dlouhodobým, neboť účelem není vézt dlouhodobou podnikatelskou činnost 
v určitém oboru, ale okamžitá extrakce kapitálu a jeho přeměna v zisk.
Pokud se doba setrvání kapitálu v podniku, uložená hedgefondem prodlužuje, potom pouze 
na tu dobu, pokud podnik je schopen pokrýt finanční požadavky investorů. Pakli tento není 
schopen tyto požadavky splnit, znamená to často jeho rozdělení a parciální odprodej, 
popřípadě je zvolena celková likvidace formou přesunu výroby do jiných ekonomik, umožňujících 
dosažení vyšší rendity kapitálu.
Celkově lze říci že podniky v podmínkách globální ekonomiky jsou v konjunkturální fázi
vystaveny tlaku Private-Equity-Fonds, v případě deprese potom Vulture-Fonds.
Prakticky ve všech případech to má za následek sociální propad zaměstnanců postižených podniků.
Požadavky politických stran a vlád po zachování sociálního tržního hospodářství nabývají
s ohledem na rostoucí aktivity hedgefondů a jejich vliv na hospodářství jednotlivých států 
groteskní charakter.

Použitá literatura:

Slovník pojmů http://www.business.center.cz/business/pojmy/Default.aspx 
Manager - Magazin   http://www.manager-magazin.de 
Financial Times Deutschland    http://www.ftd.de/index.html 
Wikipedia.de   http://wwww.wikipwdia.de