Kolektivní inteligence dělby práce

 

Spolu s vývojem lidské společnosti, zejména jejích výrobních sil spojených s rozvojem vědy 
a techniky nabývá dělba práce stále významnější roli. 
Dělba práce je v důsledku vývoje společnosti, především však vývojem vědy, techniky
a poznání aplikovaných v praxi celospolečenským, možno říci všudypřítomným jevem.
Tvoří tudíž základní fundament lidské civilizace.
Často je běžný pohled na dělbu práce redukován na vztah výrobce, zákazník trh.
Tento pohled je triviálně zjednodušující. Rozvoj výrobních sil a s ním spojené poznání,
dovednosti nabyl v současné době takového objemu, že existence lidské civilizace
je bytostně závislá na dělbě práce. Jejím projevem je tudíž nejenom oblast výroby, 
a směny, ale zahrnuje v současné době vědu a její jednotlivé disciplíny, techniku, 
s její specializovanými obory. To se týká rovněž i společenských věd, jako jsou 
na příklad práva.
Lidstvo nashromáždilo ve svých moderních dějinách takový objem větomostí, že není 
v silách jedince ani zdaleka obsáhnou byť by jen zlomek jejího celkového objemu.

Redistribuci výsledku společného úsilí lze rozdělit podle klíče, způsobu provedení:
a) Kdo si kolik urve a prosadí, to má. 
b) Každému stejně.
c) Každému podle důležitosti, významu a postavení v procesu dělby práce.
d) Každému podle potřeb.
e) Každému podle zásluh.
f) Kombinace předchozích.

Praktické užití rozdělení představuje obvykle kombinaci uvedených způsobů, 
přičemž jeden způsob vystupuje jako hlavní princip, ostatní mají regulační, omezovací 
funkci. Již na první pohled je patrné, že tento způsob nemá zpětnou vazbu, která by 
automaticky
usměrňovala míru rozdělení zpět k rovnovážnému stavu.-optimu.
Zpětná vazba funguje jedině ve formě reakce systému na poruchu funkce rozdělení.
Nastává tak permanentní stav, ve kterém se dvě, nebo více stran nacházejí ve sporu
jehož cílem je prosazení vlastního prospěchu. Systém takto objektivně snižuje vlastní
efektivnost. Na místo aby soustřeďovaly jednotlivé části systému vlastní aktivity na 
optimalizaci celkové funkce systému formou spolupráce a součinnosti, snižují výkonnost
systému vzájemnými spory. 

Preference vlastního prospěchu vychází z poznání a uplatnění vlastní subjektivity
a má kořeny v hluboce zakódovaném pudu sebezáchovy. Tento způsobuje, že každý
jedinec sociální skupiny vidí v posilování vlastního prospěchu  posílení jistoty
vlastní existence. 
Tento stav se promítá do vlastních rozhodovacích procesů. U naprosté většiny jedinců
probíhají dostředivé rozhodovací algoritmy, v nichž je pořadí hodnot vlastního prospěchu 
nadřazeno hodnotám společného prospěchu. To znamená, že každý jedinec bude jednat 
především ve vlastním zájmu, popřípadě v zájmu skupiny, pakli se vlastní a skupinový 
zájem shodují. S tímto jevem se můžeme setkat denně v běžné praxi. 
Pokud jedinec nejedná ve vlastním zájmu, jedná se o nevědomou reakci jedince 
na vzniklou situaci. Takovéto rozhodnutí je následně charakterizováno jako chyba.
Historie i běžná praxe zná zcela výjimečné případy opaku, kdy jedinec vědomě jedná
ve vlastní neprospěch, neboť klade ve stupnici hodnot vlastní prospěch níže.
Z uvedeného je zřejmé, že nesobecká spolupráce ve prospěch celku je sice morálně
vysoce ceněna, avšak v běžné praxi všeobecně nedosažitelná. Její prosazení v běžném
životě vede buď k deformaci jedince, nebo k jeho obranné reakci s cílem
docílit určitou míru volnosti vlastního jednání a rozhodování na základě vlastního 
prospěchu.

 Dělba práce

Hluboké společenské změny spolu s globalizací světového hospodářství jsou poznamenány
 integrací národních společenstev do nadnárodních hospodářských soustav. 
Tyto integrační tendence jsou zatím poznamenány principem soutěže spočívajícím 
na preferenci egocentrických zájmů. Tento stav lze v nejlepším případě charakterizovat 
jako spolupráci rivalů. 
Obecně lze říci, že míra egocentrizmu subsystémů je nepřímo úměrná efektivitě funkce 
a možnostem rozvoje každého systému jako celku   . Princip soutěže založený na egocentrizmu 
je v současné době z hlediska obecného nazírání natolik dominantní že vede k praktickému 
popření významu dělby práce. Dělba práce je univerzálně platný proces v lidské společnosti
a je základní podmínkou její existence. Základním předpokladem účinnosti dělby práce 
je spolupráce.
Lze tudíž říci, že podmínkou optimální činnosti zdravého systému je spolupráce jeho 
jednotlivých subsystémů jejímž výrazem je dělba činností, čili dělba práce. 
Činnost jednotlivých subsystémů je takto podřízena prioritě spočívající v  zajištění 
existence, funkce a rozvoje systému jako celku.
Následující úvahy jsou sice vztaženy na oblast ekonomických funkcí s tím, že 
princip dělby práce a s ní spojená kolektivní inteligence se bezprostředně dotýká 
všech souborů činností a funkcí systému, jak jej chápeme pod pojmem lidská společnost.

Z ekonomického hlediska můžeme dělbu práce chápat jako redistribuci činností, jejímž 
konečným výsledkem je hotový produkt určený ke směně. Odměna každého se děje formou 
redistribuce konečného výsledku činnosti (konečného zisku, potažmo docílené konečné ceny) 
oproti společnému úsilí.Jedná se tudíž o zřetězení dílčích činností formou směny 
(zboží, práce, peníze).

Podívejme se na redistribuční systém dělby práce v oblasti hospodářské soustavy.
V tomto systému vystupují jako jednotliví účastníci podnikatelské subjekty.
Uvedená schémata ukazují redistribuční systémy bez vedoucího, tudíž bez určitého řídícího
 a regulačního centra.
To znamená, že každý z účastníku redistribučního systému určuje vlastní chování ,
t. zn. strategii a taktiku sám. Jedná se tudíž o soustavu subjektů, které jsou zodpovědny
samy sobě a mají tudíž vysokou míru svobody počínání.

Celý proces lze schematicky znázornit formou toku zboží a peněz.
V následujících schematech je znázorněn tok výkonů z leva do prava směrem 
ke konečnému spotřebiteli(KS). Tok směrem z prava do leva značí tok peněz 
a rozdělení výsledku společné činnosti.

1) Lineární dělba práce

        

Jednotlivé subjekty vzájemně spojené do lineárního řetězce se nacházejí ve vzájemně stejném, 
bezkonkurenčním postavení. Vzájemně interagující členové řetězce mají stejnou míru závislosti 
a tudíž i výši a účinnost vzájemného vlivu. Jestliže se pokusí kterýkoliv ze členů řetězce využít 
svého postavení v neprospěch toho druhého, potom se vystavuje nebezpečí roztržení celého řetězce,
čímž ohrozí i vlastní existenci. Z objektivního hlediska je zřejmé, že všichni členové budou 
projevovat permanentní snahu dosáhnout vlastních výhod na úkor ostatních, ale existence zpětné 
vazby ve formě ohrožení vlastní existence způsobuje skutečnost, že efektivní prosazení vlastního 
prospěchu se bude pohybovat v mezích, které neohrozí existenci celého systému. Je zřejmé, 
že celková funkce lineárního řetězce jakožto funkčního systému bude kolísat v závislosti na 
motivaci jednotlivých členů. Ta je dána mírou prospěchu z celkového rozdělení výsledku společného 
úsilí.

2) Z leva rozvětvená dělba práce

       

V tomto schematu nastává zcela jiná situace. Dva dílčí řetězce které jsou tvořeny členy
A1, A2 na jedné straně a B1 spolu s B2 na straně druhé, se nachází v postavení vzájemné konkurence.
Tento stav dostává C1 do dominantního postavení vůči A2 a B2.
C1 může využít vlastního postavení monopolního odběratele a účinně zvyšovat vlastní
prospěch v procesu rozdělení. Jinak řečeno, může určovat množství odebraných výkonů
v závislosti na jejich ceně.(čím nižší cena, tím vyšší odběr výkonů).
V této situaci vzniká uzlový bod na kterém jsou ostatní subjekty dělby práce
závislí. Sníží-li C1  A2 cenu, pak projeví tento snahu přenést vlastní státu z rozdělení 
i na A1. Zvýšení odběru z větve A1, A2 znamená při stejné kapacitě odběru ze strany C1
snížení odběru ve větvi B1, B2. Vezmeme-li v úvahu konstantní složku členění nákladů,
dochází takto ke snížení efektivnosti činnosti a snížení příjmů z celkového rozdělení,
což vede k postižení celé větve B1, B2. 
Za předpokladu, že členové větví A1,A2 spolu s B1, B2 nemohou vytvořit kartel,
dochází v obou větvích ke zničující konkurenci jejímž konečným cílem je všeobecná
mizérie v obou větvích, neboť výše rozdělení společného úsilí vykazuje v bodě C1 směrem
k oběma větvím příjmový propad.
Konečný odběratel KS sice může projevovat účinnou snahu snižovat celkovou sumu určenou
k rozdělení společného výkonu, ale je vlastním postavením, vyplývajícím z lineárního 
charakteru větve existenčně omezen.

3) Z prava rozvětvená dělba práce

       

V tomto schematu má dominantní postavení C2 vůči A1 a B1, a potažmo 
nepřímo i vůči A2 a B2. Z pozice monopolního dodavatele může C2 zvyšovat, 
popřípadě snižovat objem vlastních výkonů a tím nutit odběratele k rozdělení
výsledku společného výkonu ve vlastní prospěch. Protože i členové větve
A1,A2 spolu s B1,B2 nemohou uzavřít cenový kartel, dostávají se do situace,
kdy musí akceptovat vysokou cenu. Tento stav je dán výstupním rozdělením
konečné spotřeby. Zákazník KS2 je v situaci, kdy může pomocí výše
odebíraných výkonů vytvářet efektivní tlak na konečnou cenu.
Koneční spotřebitelé KS1 a KS3 jsou buď nuceni akceptovat vysoké ceny, nebo
se pokusí tuto snížit s poukazem možnosti rozšířit vlastní odběr na ostatní větve.
V případě paralelních větví A1,A2 spolu B1,B2 se takto otevírají cenové nůžky.
To znamená, že náklady na odběr výkonů směrem od C2 stoupají , přičemž
KS 1..3 snižují konečné ceny. Tento stav platí za podmínek stejné platební schopnosti
Všech tří KS.
V případě, kdy KS2 představuje trh s vysokou platební schopností, čili s možností
Dosáhnout ze strany  A2 spolu s B2 ve srovnání s KS1 a KS3 vyšších cen, přenesou oba 
dodavatelé A2 spolu s B2 vlastní aktivity na trh KS2 s cílem maximalizovat vlastní 
podíly na tomto konečném trhu. Přesměrování vlastních dodávek na trh KS2 znamená 
při konstantní produkci pokles dodávek na trhy KS1 a KS3, což vede 
objektivně ke zvýšení cen na těchto trzích.
Tato situace umožňuje opět C2 využít vlastního postavení a zvýšit poměr rozdělení 
ve vlastní prospěch.  

4) Oboustranně rozvětvená dělba práce
    
     

Toto schema je kombinací všech předešlých modelových situací dělby práce.
Již jednoduché oboustranné rozvětvení včetně rozvětvené konečné spotřeby vytváří
situaci, která má několik řešení vyplývající z vícero možností volby strategie 
jednotlivých účastníků. Takový to model umožňuje několik různých interpretací v závislosti
na postavení a úloze jednotlivých subjektů.  
Je tudíž z hlediska interpretace neurčitý, z hlediska jeho funkčnosti stochastický.
Při pokusu integrovat z předchozích schemat snahy jednotlivých členů dosáhnout 
lepšího poměru rozdělení ve vlastní prospěch dochází bez výjimek ve schematu č 4  
k situaci, ve které budou na jedné straně existovat subjekty dělby práce, kteří na základě 
svého postavení v procesu dělby práce budou vůči ostatním v procesu rozdělení výsledku 
společného úsilí ve vyhodě na úkor ostatních.
Je zřejmé, a to se týká i konečné spotřeby (neboť tato je nedílnou součástí dělby práce), že
ti, kteří jsou ve výhodě vůči ostatním vytvoří koalici zvýhodněných ve snaze tento stav a tím
i vlastní prospěch uchovat i nadále. Je zřejmé, že tito členové koalice budou
zdůvodňovat výhody systému ve snaze tyto nejen zachovat, ale podle možností ještě zvyšovat.
Při pohledu na schematický model dělby práce jako na rozvětvenou soustavu proudů
zboží a peněz je zřejmé, že ti členové koalice, kteří dokáží na základě vlastního postavení 
docílit pro ně výhodný poměr rozdělení se dostávají do pozice, kdy mohou tvrdit, že jsou 
výkonostní složkou systému a vydávají vlastní existenci v systému za klíčovou.Jejich základní
snahou je udržet strukturu a funkci systému ve stavu, který zaručuje
této koalici maximální míru volnosti využívat svého postavení ve vlastní prospěch.
Je proto logické, že koalice zvýhodněných bude podporovat vedoucího, který zajistí
potřebnou míru volnosti(svobody) a vytvoří optimální rámcové podmínky pro odpovídající
funkci systému jako celku.


Jednotlivé druhy schemat představují elementární souvstažnosti, které je možno
libovolně rozšiřovat a vzájemně kombinovat do složitějších celků. Vznikají takto síťové 
modely, jejichž činnost lze formou vektorového, popřípadě maticového počtu matematicky 
modelovat. Tyto lze vztahovat na podnikovou sféru, kdy jednotlivé uzlové body představují
Vnitřní strukturální subsystémy.
Stejně tak lze tyto grafy použít pro modelování souvstažností jednotlivých podnikatelských 
subjektů. Takový to model představuje vlastně strukturální model trhu specializovaného
buď na jeden, nebo celou skupinu, oborů či výrobků. V tomto případě jsou jednotlivé 
podnikatelské subjekty  vzájemně propojeny v určitém oboru činnosti ( automobilový průmysl,
elektrotechnický průmysl)
Tato schemata pak znázorňují materiální, popřípadě výrobkové toky směrem od jednotlivých 
součástí k finálnímu výrobku. Stejně tak lze dané schematické znázornění použít i pro 
mezinárodní dělbu práce. V tomto případě vystupují jako uzlové body jednotlivé hospodářské 
soustavy,jejichž výrobní subjekty jsou činné v mezinárodní dělbě práce v určitém oboru.
(Př. Jižní Afrika↔ výroba oceli↔Indie válcování profilů pro skladové systémy↔
Česká Republika↔ spojovací materiál↔ BRD dělení profilů, balení, expedice↔
Odběratelé: ČLR, Indie)
Z uvedených schémat je zřejmé, že společné úsilí v těchto redistribučních systémech je
konečný produkt předaný ke spotřebě konečnému odběrateli. V opačném případě se jedná o rozdělení
výsledku společného úsilí mezi jednotlivými účastníky redistribučního systému. 

Dělba práce je tudíž vztah různých subjektů, který vzniká na základě výměny činností. 
Do dělby práce tudíž spadá i konečná spotřeba. Tato hraje v systému dělby práce klíčovou roli.
V případě, kdy ze systému vypadne konečná spotřeba, zhroutí se systém buď jako celek, nebo 
jeho část. Možné stavy jsou závislé na  rozvětvenosti celého redistribučního systému. 
K absolutnímu zhroucení dojde tehdy, kdy na konci řetězce stojí jeden odběratel v případě, kdy 
se v řetězci nachází více konečných odběratelů dochází obvykle k jeho částečné destrukci. 
Z toho důvodu má konečná spotřeba klíčové postavení a je základní podmínkou existence dělby 
práce a všech těch, kteří jsou do ní zapojeni.

Tvrzení že individuální prospěch z výhodného poměru rozdělení je výhodný pro systém jako celek 
neplatí. Systém může rozdělit pouze tak velké bohatství které vytvoří. Nerovnoměrné rozdělení 
založené na postavení jednotlivých členů systému dělby práce oproti ostatním vyvolává vzájemné 
spory a snižuje účinnost vzájemné spolupráce jednotlivých členů systému. Je tudíž základní 
příčinou dysfunkce systému jako celku.

Vezmeme-li redistribuční systém ve formě dělby práce uvnitř podniku, je tento nepochybně koncipován
jako redistribuční systém s vedoucím. Tento systém je tudíž systémem řízeným. Úkolem vedoucího je 
koordinační, rozhodovací a kontrolní funkce. K těmto činnostem patří i činnost motivační. Souhrnně 
se jedná o rozhodovací činnost spojenou s výrazným potlačením, popřípadě úzkým vymezením míry 
volnosti všech subsystémů. Základním úkolem je vytyčit cíle a stanovit metody jejich dosažení. 
Důležitou úlohou vedoucího je dostat  systém jako celek na kvalitativně výšší úroveň, tudíž dosažení
a zachování zřetězení inovací. Je zajímavé že zatím co nikdo nebude na úrovni podniku zpochybňovat 
řídící, managerskou činnost, ani existenci jeho nositele, je toto na úrovni  dělby práce 
podnikatelských subjektů vehementně popíráno.

Kolektivní inteligence.

Inteligence představuje v nejširším slova smyslu schopnost rozpoznat souvislosti a 
nalézat řešení problémů. Inteligenci lze rovněž chápat jako schopnost používat rozum,
přičemž se tato projevuje formou rozumného jednání.
Psychologie rozumí pod pojmem inteligence souhrnný termín pro kognitivní schopnost
člověka, tudíž jeho schopnost rozumět, abstrahovat a řešit problémy, aplikovat vědění
a používat řeč. (převzato z wikipedie)

Uvedená definice se vztahuje, jak vyplývá z textu, na jedince, jakožto biologický subjekt.
Seřadíme-li n členů do funkčního systému formou dělby práce, dostáváme zřetězení
vlastní inteligencí nadaných subjektů. Tito členové vytváří vůči okolí vymezenou skupinu,
která vystupuje navenek jako funkční systém. Protože jednotlivé subjekty 
jsou nadány inteligencí, bude zcela logické přisoudit této koalici inteligenci jako celku.
Z uvedeného vyplývá, že skupina inteligentních jedinců spojených dělbou práce, tudíž
fungující jako celek je nadána kolektivní inteligencí.

Pod tímto pojmem je nutno rozumět schopnost kolektivu nejen přežít, ale i schopnost 
se vyvíjet jako celek. Z hlediska dělby práce  a aktivit jeho členů lze rozlišit kolektivní 
inteligenci na dvě skupiny:

Kolektivní inteligence s potlačenou subjektivitou.

Subjekty činné v procesu dělby práce mají povahu ryze výkonovou. To znamená,
že jejich činnost je redukována na určité úkony buď bez rozhodovacích algoritmů,
nebo tyto jsou omezeny na minimum.
To znamená, že v tomto případě prakticky neexistuje vlastní tvořivé myšlení a z něho logicky
plynoucí svoboda rozhodování. Pokud v rámci určité činnosti dochází k rozhodovacím procesům,
jsou tyto omezeny pouze na příslušné úkony, které je třeba vykonat v daném úseku bělby práce.
Jako příklad slouží chování včel. Najde-li dělnice zdroj potravy, informuje ostatní členy
společenstva kde a v jaké vzdálenosti se potrava nachází. Bezpochyby ji nenapadne poskytnout 
falešnou, nebo neúplnou informaci. V případě, že by takto učinila, byla by jediná, která by 
disponovala životně důležitým zdrojem potravy, uvedla takto ostatní do nevýhodného postavení.
Došlo by takto nevyhnutelně k rozvrstvení společenstva na úspěšné a neúspěšné.
Toto ovšem není u sociálního společenstva možné, neboť jedna včela neuživí celé včelstvo.
Musí proto ostatním sdělit, kde se místo potravy nachází, tudíž podat přesnou, pravdivou 
a úplnou informaci. Její začlenění, a činnost z toho plynoucí je plně podřízena požadavkům 
společenstva. Kolektivní inteligence je tudíž založena na dělbě práce, to jest vymezení na sebe 
navazujícího souboru činností vykonávaných v určitém sledu určitým nositelem výkonu  
a na přenosu informací mezi nimi. Míra kolektivní inteligence spočívá ve schopnosti systému 
vytvářet vlastní struktury, vzájemně provázané dělbou práce, čili dílčími, na sebe navazujícími
činnostmi a takto se sama sebe organizovat do funkčního celku. Z uvedeného vyplývá, že kolektivní
inteligence je založena na spolupráci, součinnosti vzájemně kooperujících částí celku. 

Příklad: 
Máme zřetězenou formu dělby práce, kdy skupiny A1 až A6 obsahují vždy 5 členů.
Tito pracují v úkolové mzdě.


       

Takt a rytmus práce je stanoven tak, že postup výrobků je plynulý, takže nedochází ke tvorbě 
front.(pod pojmem fronta se zde rozumí mezioperační zásoba, ve které čeká polotovar na další 
pracovní krok.) Vždy 5 pracovníků šije ve skupině svršky bot, přičemž zhotovení celého svršku
je rozčleněno do šesti kroků, takže každý z oněch pěti členů skupiny provádí v technologickém 
sledu stejné úkony.Takt a rytmus je stanoven tak, že všichni jsou vytíženi stejně. Začne jeden 
ze skupiny A4 dělat pomaleji, skupina vypadne z rytmu a na vstupu se počne hromadit materiál 
určený ke zpracování, neboť skupina A3 pracuje rychleji.  Dělá-li jeden, nebo více členů 
skupiny A4 rychleji, zrychlí se rytmus v postupu materiálu. Takto dojde na vstupu A4 k nedostatku
materiálu, zatím co na vstupu následující skupiny A5 dojde k přehlcení . Výsledkem je buď zpomalení
tempa práce skupiny A4, nebo tato donutí všechny skupiny pracující před i za skupinou A4 ke změně
pracovního tempa. Tento proces dělby práce vylučuje jak soutěž, tak i vlastní iniciativu 
jednotlivce, neboť změna jednoho elementu daného systému způsobí změnu celku.
Není účelem dokazovat, že osobní iniciativa je nežádoucí, účelem je dokázat existenci kolektivní 
inteligence i v případě omezené individuální svobody. Příklad rovněž ukazuje, že individuální 
iniciativa jednotlivce která není přenesena na kolektiv jako celek nabývá charakter poruchy. 
Rozhodne-li se jeden člen skupiny A4 že zvýší intenzitu práce s odvoláním na svobodu vlastního 
rozhodnutí a chování, dojde zcela zákonitě k narušení chodu celého řetězce a produktivita celého
systému se posune mimo hranici optima. Jestliže začneme zvyšovat, nebo snižovat přísun materiálu
pracovní skupině A1,dojde zákonitě ke změnám intenzity práce všech následujících skupin A1 –A6.
To znamená, že celý systém reaguje formou změny chování na vnější podněty.Zde je třeba podotknout,
že projevem kolektivní inteligence s potlačenou subjektivitou je pouze schopnost se přizpůsobit 
změně podmínek. Takový to systém není schopen aktivně iniciovat na něj působící změny v okolí 
systému.

Kolektivní inteligence na základě kreativity jedince.

Subjekty činné v procesu dělby práce jsou nadány vlastní inteligencí. 
Jejich činnost má povahu výkonovou, ale i kreativní, t. j. jsou schopni přijímat, 
vyhodnocovat informace, činit na jejich základě svobodná, vlastní rozhodnutí 
a tyto také realizovat.
Základní podmínkou je vědomí vlastní individuality- cogito ergo sum.

Takovýto systém je zajisté vysoce kreativní, inteligentnější, je schopen se rychleji kvalitativně
vyvíjet a to výlučně tehdy, jestliže činnost těchto subjektů je namířena směrem k obecnému 
prospěchu. Projevem kolektivní inteligence je inovace jak v oblasti vlastní struktury a vnitřních
procesů, tak i v oblasti konečného výsledku činnosti kolektivu.

Příklad: 
Mějme z leva rozvětvený řetězec, znázorňující výrobu motorů.

      

V rozvětveném  řetězci  projektují, vyvíjejí a vyrábějí skupiny A1 a A2 motory do 
osobních automobilů .
Skupiny B1 a B2 projektují,vyvíjejí a vyrábějí ke zmíněným motorům převodová zařízení.
Skupiny C1 a C2 provádějí koordinaci, montáž zmíněných komponent a jejich kvalitativní zkoušky.
V tomto systému požívají skupiny řady A,B a C svobodu vlastního rozhodování.
Toto se projevuje jak v organizaci práce, nasazení strojů, tak i v neposlední řadě
v oblasti  inovace výrobků.
Dejme tomu, že skupina B1 vyvinula zlepšenou převodovku.

Zde nastávají dvě alternativy:
a) Je-li převodovka rozměrově stejná s původní, pak došlo k projevu kolektivní inteligence zásluhou
   jedné skupiny(B1).
b) Jsou-li potřebné změny i na bloku motoru, pak je nutno vyvolat změny u skupin A1 a A2, 
   popř C1 a C2 (změna při montáži). Zde došlo k projevu inteligence u všech skupin.
   Popsaný sytém, jeho funkce a existence vůbec je založen na určité míře individuality jeho členů 
   a jejich schpnosti se samostatně rozhodovat. Vezmeme-li v úvahu, že výsledkem inovace je vyšší 
   cena, pak lze tvrdit, že takovýto projev kolektiovní inteligence
   může aktivně ovlivňovat nejen vnitřní procesy,ale i vlastní okolí a to pozitivním způsobem vůči 
   druhým na základě vyšší kvality a také vůči sobě.

Celý systém nabývá charakter vlastní kolektivní inteligencí nadaného, samostatně jednajícího 
individua. Na základě skutečnosti, že jednotlivé skupiny mají vysokou míru individuality, a tím 
i schopnosti jednat ve vlastním zájmu, dochází k jejímu projevu i v případě redistribuce výsledku
společného úsilí, v našem případě zisku. Jeho redistribuce je rozdílná ve vztahu, jak jsou inovační
změnou dotčeny ostatní skupiny.

Alternativa a)
  Skupina B1 požaduje přerozdělení redistribuce celkové odměny výlučně ve svůj prospěch, neboť 
  příčinou inovativní změny je výlučně ona a tímto uplatňuje princip individuality a vlastního 
  prospěchu. Toto vyvolá nelibost ostatních skupin,v našem případě  A1, A2, popřípadě C1 a C2, 
  neboť  členové těchto skupin jsou z rozdělení přírůstku ziku vyloučeni.

Alternativa b)
  V případě, že inovace iniciovaná skupinou B1 vyvolala inovace v ostatních skupinách,
  Dochází zcela zákonitě ke sporům, tvorbě koalic a existenci vůdců, neboť všechny skupiny
  uplatňují vlastní nároky na principu vlastních výhod. Zde je nutno poznamenat, že neexistuje 
  objektivní metoda stanovení velikosti zásluh jednotlivých skupin na celkovém přírůstku zisku.


Vytváří se proto hierarchická struktura skupin (elit). Tato je objektivně nutná, neboť
neřízený systém fungující pouze na základě prosazování vlastního prospěchu buď nefunguje z důvodů
rozporů a konfliktů, nebo se rozpadá zcela formou přestupu jejich členů do jiných systémů 
(skupina A4 si najde jinou firmu, produkující převodovky)
Úlohou vedoucího v systému kolektivní inteligence na základě kreativity jedince je tudíž řídit,
kontrolovat a koordinovat činnost jednotlivých skupin a tím celého systému. Jeho základní funkcí
je tudíž omezovat svobodu rozhodování a tímto aktivit jednotlivců všude tam, kde tyto objektivně
stojí v rozporu se zájmy celku. Dejme tomu, že vedoucí připustí nekontrolovaný projev inteligence
jednotlivých subjektů našeho kolektivu, na základě principu co nejširší soutěže na principu 
uplatnění vlastní individuality a omezí vlastní úlohu na vytváření optimálních podmínek pro činnost
jednotlivých subjektů. Za těchto okolností musí celý systém upadnout do všeobecného chaosu 
za současné neschopnosti jednat koordinovaně jako celek. Dochází takto k situaci, kdy celý kolektiv
disponuje vysokou inteligencí jedinců, ale jako celek vykazuje daleko nižší inteligenci, neboť 
její členové nedokážou vlastní schopnosti dané jejich inteligencí spojit, spřáhnout do jednolitého
funkčního celku. V nejhorším případě dochází takto k rozpadu systému na základě nekoordinované 
inteligence jejich členů, neboť tito začnou uplatňovat vlastní inteligenci za účelem  prosazení 
vlastních zájmů.
Toto lze dokumentovat v následujícím příkladu. Mějme skupinu čtyř členů, jejichž IQ je 110. 
V případě, kdy všichni jedinci zredukují prosazování vlastních zájmů ve prospěch zájmu celku, 
může kolektivní inteligence celé skupiny dosáhnout vyšší inteligence jak je IQ jejich členů.
V případě, kdy členové preferují vlastní zájmy na úkor svých kolegů a celku jako takového,
musí zcela logicky dojít v důsledku vnitřních sporů k poklesu kolektivní inteligence pod úroveň IQ
jejich členů. Tento stav je zvláště patrný, jestliže jeden, nebo více členů naší skupiny dokáže 
více, či méně blokovat aktivity druhých. V extrémních případech lze mluvit o kolektivní debilitě.

Z uvedeného je zřejmé, že inteligence kolektivu na základě kreativity jednotlivců může existovat 
a úspěšně se  prosazovat pouze na základě vnitřní koordinace, čili řízení jeho subjektů. To znamená
nasměrování aktivit jednotlivých subjektů od prosazování vlastních zájmů na zájmy celku.

Rozšíříme-li pojem dělba práce na všeobecnou součinnost skupiny jedinců, můžeme tyto skupiny chápat
jako sociální systémy. Zde existuje celkem plynulá škála vnitřní organizace sociálních systémů 
ohraničená na jedné straně ryze kolektivními systémy kde je chápání vlastní individuality buď zcela
potlačeno, nebo sníženo na minimální úroveň.
Na druhé straně  si jednotlivé subjekty začleněné do sociálního systému velice dobře uvědomují 
vlastní subjektivitu a zohledňují ve svých rozhodovacích procesech vlastní prospěch. V praxi lze 
nalézt celou řadu takových to sociálních systémů. V tomto případě lze vysledovat prakticky plynulou
škálu míry individualismu a z ní plynoucí svobody jednotlivce. Rozpor preferencí zájmu vlastního 
individua se zájmem sociální skupiny je pramenem konfliktů. Je zřejmé, že egoismus a princip 
soutěže nad přípustnou mez jsou z hlediska funkčnosti celku rušivým faktorem. Soutěž  je ve své 
podstatě konflikt, tudíž proces, jehož výsledkem je uvedení jedné strany do výhodnějšího, čili 
nadřazeného postavení, zatím co druhá, méně úspěšná strana se dostává automaticky do nevýhodného,
tudíž podřadného postavení. Výsledkem permanentního procesu soutěže za účelem získání individuálních
výhod vůči ostatním je trvalý antagonismus mezi skupinami, které stojí proti sobě v opozici vzniklé 
na základě soutěže zvýhodněných a znevýhodněných skupin.
Je tudíž omylem se domnívat, že toliko princip soutěže na základě svobody individua za účelem 
dosažení vlastních výhod dostává systém na vyšší úroveň, a tím roste jeho kolektivní inteligence.
Z toho plyne, že vyšší odměna sice pozitivně motivuje výkon jednotlivce, ale v procesu dělby práce
neplatí vždy. Méně zvýhodnění se budou snažit blokovat činnost jedince, nebo skupiny s vyšší odměnou.
Odměna jedince může růst pouze na základě koordinované, vzájemné spolupráce jedinců, jejichž 
postavení v systému je založeno na na principu rovnosti významu činností.
Představa, že vlastní vyšší odměna je základním předpokladem a motivem vyššího vlastního výkonu není
všeobecně platná. Tato platí pro aktivity jedince, který není zapojen do dělby práce, popřípadě 
nezohledňuje její existenci. V opačném případě musí napřed dojít k vyššímu výkonu kolektivu jako 
celku za současného rozdělení výsledku na základě společného výkonu na principu rovnosti významu 
činnosti. Zde je třeba rozlišovat pojmy zásluhovost a význam činností. Zatím co význam činností v
systému vzájemných vazeb jednotlivců vzájemně spojených dělbou práce je nepochybně stejný, je 
zásluhovost jednotlivců na dosažení celkového výsledku činnosti systému jako celku různá.
S rostoucí soutěží a egoizmem jedinců spřažených do délby práce kolektivní inteligence klesá, zatím
co při nárůstu míry spolupráce a zohlednění zájmů celku kolektivní inteligence roste. 

Kreativní inteligence a dělba práce na úrovni podnikatelských subjektů.

Ekonomika zkoumá většinou dělbu práce jako bezprostřední vztah k podniku a vyjadřuje tento vztah 
schematem dodavatel↔ odběratel jak na vstupu, tak i na výstupu. Prohlubující se dělbou práce vzniká
zřetězení. To znamená že určitá řada subjektů, které jsou vzájemně spojeny dělbou práce, která 
se manifestuje dodavatelsko- odběratelskými vztahy. Vytváří vzájemně propojený řetězec.Celkově lze 
tento vztah vyjádřit stejnými schematy jako je tomu v případě vnitropodnikové dělby práce. Zde jsou
ovšem vzájemné vazby daleko volnější, Neboť jednotlivé podnikatelské subjekty mají právní 
subjektivitu, a tomu odpovídající volnost rozhodování. To znamená, že využívají vlastní kreativitu,
inteligenci ve svůj prospěch . Toto platí zejména v systému tržního hospodářství. Zde stojí takto
jednotlivé podniky ve vzájemné hospodářské soutěži.

Klasická ekonomie tvrdí, že:: .. dosáhne(člověk) snáze vlastní cíl, jestliže dokáže využít
sebelásku druhého k vlastnímu prospěchu, jestliže dokáže druhým ukázat, že jejich prospěch leží 
v činnosti, kterou od nich žádá. Každý kdo jinému nabízí směnu navrhuje:
Dej mi co si přeji, a ty dostaneš, co potřebuješ. … Nikoliv z důvodu dobročinnosti
řezníka, pivovarníka a pekaře očekáváme to, co od nich potřebujeme k jídlu, nýbrž že oni uplatní 
vlastní zájmy. 
Přeloženo z Adam Smith (Wohlstand der Nationen,  první kniha, druhá kapitola) 

Toto bezesporu pravdivé jádro je uplatněno v případě jednoduché směny, čili dělby práce 
dodavatel-zákazník. Zde se projevuje jeden základní rozpor:
Dej mi co si přeji, a ty dostaneš, co potřebuješ: Rozpor spočívá v problematice přání 
a potřeby. Je zcela jisté, že v běžné praxi se přání jednoho a potřeba druhého vzájemně liší.
Hlavně tehdy, jestliže oba sledují pouze vlastní prospěch.

V současné době se rozvinula dělba práce daleko hlouběji než jak uvádí A.Smith. Z toho důvodu je
zajímavé pro analýzu vztahů na základě dělby práce použít řetězec podnikatelských subjektů 
vyjádřený následujícím vektorem:

V uvedeném případě se všechny subjekty chovají tržně, kreativně a preferují vlastní prospěch.

A1↔A2↔A3↔A4↔A5↔An↔KS

Vezměme subjekt A3: 
Tento subjekt stojí jako přímý odběratel ve vztahu k A2 a jako nepřímý odběratel k A1. Na druhé 
straně stojí A3 jako přímý dodavatel vůči A4 a nepřímý dodavatel k A5. Interpretujme náš 
zjednodušený model tak, že dodavatel  An-1 dodává vlastní výkony odběrateli An a  tento motivuje
vlastní platbou činnost dodavatele An-1.

Tento systém platí v celém řádkovém vektoru. Má-li Adam Smith pravdu, jestliže tvrdí, že odběratel, 
A3 sleduje vlastní prospěch, jestliže vysvětlí A2 že jeho dodavatelská činnost je i v jeho vlastním
prospěchu, pak se zákonitě nemůže starat pouze o vlastní prospěch, ale také, a to především 
o prospěch dodavatele A2 a to nejen vlastní platbou dodavateli A2, ale i o prospěch A2 vůči A1.

Tento stav je zřejmý, jestliže vyjádříme řádkový vektor v hodnotovém vyjádření. Při každé směně 
dochází ke zvýšení hodnoty o 3 peněžní jednotky:

 A1 ↔ A2 ↔ A3 ↔ A4 ↔ A5 ↔ KS

 3  ↔ 6  ↔ 9  ↔ 12 ↔ 15   
 3    3    3     3    3 
V našem případě dostává A3 od A2 výkon v hodnotě 6 a sám dodává vlastní výkon odběrateli A4 
v hodnotě 9.

Vlastní prospěch činí u každého členu vektoru rozdíl nákupní a prodejní hodnoty, v našem
případě je tento rozdíl konstantní :
K=A2-A1, tj. 6-3=3

Začne-li A3 preferovat pouze vlastní prospěch jak tvrdí A. Smith, pak počne snižovat postupně 
vlastní platbu A2 až na hodnotu 5 protože usoudil, že pro jeho podnikatelskou činnost potřebuje
tento pouze tuto hodnotu. V tomto případě  se změní náš hodnotový vektor následujícím způsobem:

A1 ↔ A2 ↔ A3 ↔ A4 ↔ A5 ↔ KS
3 ↔  5  ↔ 9  ↔ 12 ↔ 15        
3    2    4     3    3

Při takovéto preferenci vlastního prospěchu se rozhodne A2 vlastní podnikatelskou činnost ukončit,
neboť byla část jeho prospěchu přesunuta ve prospěch A3. Pokles dodávek A2 na nulu znamená rozpad 
celého zřetězení dodavatelskoodběratelských vztahů. Postiženi jsou nejen všechny subjekty A1...A3
ale i ostatní subjekty ve vektoru v pozicích A4... An.

Z uvedeného vyplývají následující závěry:
1)     Princip výlučného vlastního prospěchu neplatí. Vlastní prospěch je pouze tehdy možný, jestliže
       přímí i nepřímí účastníci v zřetězení dělby práce dbají i o prospěch ostatních, a to všech 
       členů vektoru dělby práce A1 ...KS. Pro zachování funkčnosti systému je tudíž obecný zájem 
       nadřazen zájmu individuálnímu. 

2)     Vlastní prospěch je psychologická kategorie, která není všeobecně měřitelná. Někdo pokládá
       vlastní prospěch v hodnotě 3 za přiměřený, jiný se nehodlá spokojit ani s prospěchem 5. 
       Existuje-li pouze jeden jediný člen našeho vektoru, který se při rozdělení hodnot takto chová,
       zničí nejen vlastní existenci, ale i existenci jiných. Takováto preference vlastního prospěchu
       je obecně zničující. Z toho důvodu musí být celý redistribuční systém regulován.

3)     Zúžení vlastního horizontu posuzování změn v systému pouze na vlastní bezprostřední
       okolí je chybné, neboť existují nepřímé vazby a závislosti. Spory mezi subjekty A2 a A3 
       nepřímo ovlivňují nejen A1-A2 ale i A3-A4 stejně jak A4-A5 a další, kteří nejsou přímými 
       účastníky sporu.

4)     Pokusíme-li se v našem příkladě měřit prospěch prostřednictvím směny hodnot a tu vyjádřit
       v penězích, pak musíme zjistit, že zvýšíme-li vlastní prospěch, snížíme tímto prospěch jiného.
       To vyplývá z příkladu, kdy A3 zvýšil vlastní prospěch na úkor A2 . Tento vztah platí nejen 
       v případě, kdy v zřetězení dělby práce nedochází k inovaci. Dejme tomu, že A3 inovuje vlastní
       produkt a je nositelem patentních práv. Z toho titulu nasadí odběrateli A4 vlastní odbytovou
       cenu cenu tak vysoko, že z konečné ceny zaplacené konečným odběratelem zbudou pro každého 
       z následujících členů v řetězci  zvýšení o 2 jak ukazuje následující vektor nárůstu hodnoty.
            A1 ↔ A2 ↔ A3 ↔ A4 ↔ A5 ↔ KS
            3    3    6    2    2    16 
       I v tomto případě lze očekávat, že členové řetězce A4 a A5 vystoupí z dělby práce, neboť 
       jejich zájmy byly poškozeny subjektem A3. Zejména A5 bude tímto citelně postižen, neboť 
       nedokázal přenést zvýšené náklady na konečného spotřebitele. Lze rovněž  říci, že  konečný 
       odběratel jednal ve vlastním prospěchu a způsobil rozpad celého řetězce.

5)     Z vektorového uspořádání dělby práce je zřejmé, že konečný spotřebitel má v procesu dělby 
       práce stejně důležité postavení jako všichni ostatní. Vezmeme-li v uvedeném řetězci tok peněz
       (ve vektoru směr z prava do leva), potom je zřejmé, že konečný spotřebitel musí disponovat 
       potřebným množstvím peněz, aby mohl uhradit konečnou sumu. Z toho vyplývají dva  požadavky, 
       které jsou současně předpoklady funkčnosti systému jako celku:

       a) Systém se musí postarat o to, aby konečný spotřebitel mohl nabývat tolik peněz, aby byl 
          schopen úhrady konečné ceny. V uvedeném modelu je konečný spotřebitel součástí funkčního 
          systému dělby práce a čerpá z něj prostředky určené k úhradě konečné ceny. Chce-li  sytém
          fungovat v čase, musí konečnému spotřebiteli zajistit takový podíl na celkovémrozdělení 
          výsledku společného úsilí, aby byl schopen se zařadit do systému dělby práce jako konečný
          spotřebitel. V opačném případě se systém rozpadne pro platební neschopnost konečného 
          spotřebitele.
       b) Zapojení každého elementu do dělby práce je základním předpokladem nejen existence systému
          jako celku, ale každé jeho části včetně konečného spotřebitele. Systém musí proto vytvořit
          minimálně takové podmínky, které zaručují funkční existenci všech. To znamená, že systém 
          musí zajistit právo všech na účast v procesu dělby práce. To platí nejen pro podnikatelské
          subjekty A1..An, ale i pro KS. Pro KS z toho vyplývá právo na práci v případě, že tento je
          fyzická osoba. Toto právo zapojit se do dělby práce je tudíž logickým důsledkem práva na 
          vlastní existenci.

Uvedený model vektorového uspořádání dělby práce je velmi zjednodušený, neboť nepředpokládá vždy více
jak jednoho člena v řetězci. Jedná se tudíž o zřetězení monopolistů. Za těchto okolností musí nutně 
dojít k tvorbě koalic. Dojde-li k tvorbě koalic bez vedoucího, Jedná se o vznik kartelu, což je 
v systému tržního hospodářství nepřípustné. Dojde-li k tvorbě více koalic s vedoucími, pak se situace
v řetězci nezmění, neboť spory se přenesou na vedoucího, kteří se chovají stejně, jak členové 
řetězce bez vedoucích. Jediným řešením je vytvoření jedné koalice s jedním vedoucím. V tomto případě
se jedná o řízené hospodářství což odporuje liberálnímu pojetí hospodářství.
Zbývá ještě námitka, že v případě, kdy by bylo možno nahradit absenci jednoho, nebo více členů 
řetězce jinými členy, kteří by akceptovali změněné podmínky redistribuce konečného výsledku, 
vytvořila by se sice určitá hierarchická struktura, ale řetězec by fungoval i v nových podmínkách
stejně.

Rozšíříme-li náš jednorozměrný vektor do dvourozměrné matice, dostáváme stejný efekt, jak ukazuje
soustava matic. Jejich řešení je provedeno metodou input- output. Pro zjištění velikosti změn 
v celkovém systému dělby práce bylo zvoleno pouze jedno odvětví. V našem případě odešla část podniků,
činných v oblasti elektrotechnického průmyslu do zahraničí, neboť docilované zisky jsou pro ně nízké,
čili vlastní prospěch je pro tyto nedostatečný. Takto vystoupila část podnikatelských subjektů ze 
systému dělby práce.

Počáteční stav:
M1
   


Konečná spotřeba v elektrotechnickém odvětví krytá vlastní výrobou poklesla z 8000 na 4000
M2
   

Změna stavu vyvolaná poklesem výroby v elektrotechnickém odvětví.
M3
  

Z uvedeného vyplývá, že došlo k poklesu ve všech odvětvích a k současnému nárůstu nezaměstnaných 
v celkovém počtu 44,59 
I zde je zřejmé, že preference vlastních zájmů vede ke snížení výkonnosti celého systému a platí
závěry, uvedené výše v bodech 1 až 5.
 Je rovněž zřejmé, že tento systém vykazuje Kolektivní inteligenci na základě kreativity jedince
(v tomto případě skupiny jedinců). Celý model ale ukazuje, že i přes, a právě proto že jednotlivé
systémy jsou nadány vlastní inteligencí spojenou s vlastní subjektivitou a svobodou rozhodování,
vykazuje sníženou kolektivní inteligenci, projevující se neschopností
se pozitivně rozvíjet. Pod pojmem pozitivní rozvoj je zde míněn celkový hospodářský růst.
V případě, že se všechny subjekty všech odvětví budou chovat tržně, t.j. využívat vlastní 
inteligenci na preferenci vlastního prospěchu, musí se za těchto okolností celý systém rozpadnout.
Jednak vlivem fluktuace kapitálu z důvodu nízké rentability a jednak z důvodu nestabilní situace 
systému jako takového v důsledku permanentních sporů v oblasti rozdělení a přerozdělení vytvořeného
výsledku společného úsilí. Za těchto okolností se vlastně nejedná ani o společné úsilí, ale o úsilí
inteligentních rivalů. V případě, že celý systém setrvává jako celek na principu svobody vlastního
rozhodování bez vůdce  řídícího procesy v systému,  vykazuje tento kolektivní debilitu.

Dělba práce mezi kapitálem a prací.

Kapitál je v nejširším slova smyslu vklad do dělby práce. Z tohoto hlediska
Nabývá ve své skladbě formu peněžní, věcnou a humánní. Humánní forma 
kapitálu je takto integrální součást celkového kapitálu a je nepostradatelná pro 
dělbu práce. Humánní kapitál není tudíž zdrojem, který používá peněžní a věcná složka kapitálu, 
nýbrž je jeho integrální součástí. Jediný rozdíl je v tom, že věcný a finanční kapitál je 
vyjádřitelný v penězích, kdežto humánní kapitál má nemateriální charakter. Protože humání kapitál
je kognitivní, jsou ostatní složky kapitálu (finanční a věcný) pouze jeho výsledným produktem.
Z hlediska zásluhovosti je tento nadřazen finanční a věcné složce kapitálu, z hlediska významnosti
jsou  všechny tři složky vzájemně rovnocenné. Jak inteligence jedince, tak i kolektivní inteligence
je humánní složka kapitálu, vázána na existenci lidí a jejich spolupráci vzájemně spojených do 
procesu dělby práce.

Klasický výklad dělby práce vysvětluje její princip na základě výrobních a spotřebních vztahů, 
na základě specializované řemeslné výroby a spotřeby jejich výsledků. Zde je nutno si uvědomit jeden
významný fakt: řemeslník je univerzálním vlastníkem jak výrobních prostředků, tak i potřebných 
znalostí a dovedností. Vkládá do tvorby hodnoty nejen vlastní výrobní prostředky jako jsou materiál
a nástroje, popř. Stroje, ale i ono vědění a dovednosti, bez kterých není výroba a tudíž i výrobek
z hlediska spotřeby možný a akceptovatelný(kvalita výrobku).
V této formě výroby je jak věcný kapitál,(peníze, materiál, nástroje a stroje) tak i humánní kapitál
vázán na jednu osobu. V průběhu průmyslové revoluce došlo k dalšímu prohloubení dělby práce a to 
oddělením věcného a finančního kapitálu od humánního kapitálu. Tento proces se historicky prohluboval
dále až do současné doby. Takto se pohled na dělbu práce rozšiřuje. Dělbu práce nelze tudíž chápat 
pouze jako proces stále se prohlubující specializace činností a směny jejích výsledků. Objektivně 
zde existuje ještě jeden aspekt a to dělba práce mezi věcným a finančním kapitálem na jedné straně
a humánním kapitálem na straně druhé. 


Objektivním hlediskem je tudíž spojení tří, pro dělbu práce stejně významných složek kapitálu za 
účelem vzájemné spolupráce.

Systém věcný kapitál- humánní kapitál  vytváří systém dvou činitelů spojených nejen dělbou práce, 
ale je současně nositelem kolektivní inteligence na základě kreativity obou jeho činitelů.
Zatím co věcný kapitál projevuje vlastní tvořivou inteligenci v oblasti inovací namířených na zvýšení
míry efektivnosti vložených prostředků, nasazuje humánní kapitál vlastní inteligenci v oblasti 
vnitřní organizace, realizace výstupů a jejich inovace. Kolektivní inteligence nemůže tudíž existovat
bez individuální inteligence věcného kapitálu, ani bez individuální inteligence humánního kapitálu.
Pokud obě složky kapitálu – finanční a věcná složka na jedné straně a humánní kapitál 
na straně druhé jsou primárně zaměřeny na maximalizaci vlastního prospěchu a trvají 
na absolutní svobodě individua upřednostňovat pouze vlastní prospěch, můžeme takové společenství
charakterizovat jako systém nadaný kolektivní inteligencí na základě egocentrické kreativity
jedince při absenci kolektivního vědomí.
V takovém to systému můžeme konstatovat vysokou míru kolektivní inteligence v procesu
tvorby hodnot a bohatství, projevující se v oblasti inovací všech stupňů. V procesu rozdělení
výsledku společného úsilí vykazuje však daný systém kolektivní inteligenci na hranici debility. 
Tento stav je dán neschopností pochopit, že vlastní zájem majitele jedné složky kapitálu 
spočívá také v respektování zájmů majitelů jeho druhé složky. Tento duální systém bez vedoucího
s řídící funkcí není schopen vlastního vývoje, vykazuje všeobecně nízkou, vnitřními rozpory
degradovanou kolektivní inteligenci, to jest sníženou schopnost  měnit cíleně vlastní strukturu
a organizaci za účelem dostat systém jako takový na vyšší kvalitativní úroveň. Takový to systém
funguje pod úrovní vlastních možností a je tudíž neefektivní.

Tento stav je dán počtem členů v dělbě práce. Jestliže máme skupinu dvou členů s výraznou 
individualitou, zaměřenou výhradně na prosazování vlastního prospěchu, dochází zcela zákonitě 
k permanentnímu antagonizmu při redistribuci výsledku společného úsilí, to jest vytvořeného bohatství.
Zde nastává situace, kdy skupina s počtem dvou členů není schopna vytvářet koalici s vedoucím. K tomu
je třeba skupina skládající se minimálně ze tří členů.

V následujícím textu se rozumí pod pojmem kapitál majitelé jeho finanční a věcné formy.
Pod pojmem práce je nutno rozumět majitele humánního kapitálu v zaměstnaneckém poměru.
Toto je nutno rozlišovat, neboť majitelé finančního a věcného kapitálu jsou současné mejitelé 
i humánního kapitálu. Majitelé humánního kapitálu v zaměstnaneckém poměru  nevlastní ostatní 
složky kapitálu buď vůbec, nebo jen v zanedbatelné výši. Vystupují v dělbě práce v roli pracovní 
síly. Pro úplnost je ještě nutno zohlednit situaci, kdy majitelé věcného a finanšního kapitálu jsou
sice majiteli i humánního kapitálu, ale ten v procesu dělby práce nenasazují. (akcionáři) V tomto 
směru se jedná o umrtvený humánní kapitál.

Redistribuční systém kapitál-práce-stát

Pod pojmem  stát se rozumí výlučně vláda jejíž legitimita pochází z volebního aktu a jedná na základě
demokraticky přijaté ústavy. 

 Omezená rozhodovací pravomoc státu

Pokud do systému vstupuje třetí člen (vláda, stát) a je mu přisouzena role vedoucího, jehož 
rozhodovací činnost je omezena pouze na vytváření optimálních podmínek soutěže obou zbývajících
členůkapitálu a práce,  je takový to kolektiv sice schopen existence ale nikoliv cíleného vývoje
zvláště z důvodu neschopnosti státu omezit egocentrickou kreativitu zbývajících dvou členů 
systému formou řídících zásahů ve prospěch celku a tím  docílit plné rozvinutí kolektivní 
inteligence. Tato situace je zvláště zřejmá, jestliže je stát povinen respektovat vlastní zájmy
a vysokou míru svobody konat a rozhodovat u obou zbývajících členů.
V tomto případě je odkázán toliko na motivační nástroje řízení. Tento způsob řízení nemůže efektiv
ně fungovat, neboť při protikladem egocentrizmu obou členů znamená pozitivní motivace jednoho 
automaticky demotivaci druhého, neboť prospěch jednoho je chápán druhým jako vlastní neprospěch.
Výsledkem je uplatnění vlastní inteligence. Ta strana, která se cítí být poškozena se bude 
pokoušet zvrátit situaci ve svůj prospěch, zatím co druhá strana se bude snažit udržet vlastní 
postavení.
Jedním z důvodů nefunkčnosti tohoto systému je rozdílná schopnost migrace kapitálu a práce. 
Zatím co na straně kapitálu není celosvětová migrace žádný problém, je schopnost migrace práce 
výrazně omezena. Důvodem jsou jazykové, kulturní a náboženské rozdíly, V neposlední řadě také 
uměle vytvořené překážky hospodářské migrace. To znamená, že jedna složka (kapitál) může zcela 
bez zábran vystoupit z dělby práce v jedné skupině a vstoupit do dělby práce v jiné za účelem 
zlepšení vlastního podílu při rozdělení.Toto druhá složka, práce, nemůže.

Vzájemné postavení kapitálu a práce. 
    
Pohled kapitálu na práci jako zdroj vlastní reprodukce a z toho vyplývající nerovnovážné 
postaveníobou partnerů v procesu dělby práce má trvale negativní vliv na sociální postavení 
práce.

Sociální postavení práce za těchto podmínek lze dokumentovat následujícími údaji:

Zatím co v průběhu roku 2007 bylo v západní části SRN zaregistrováno 1,9 milionu lidí
V zaměstnaneckém poměru označovaném jako minijob, kteří vykonávají tuto činnost souběžně s 
vlastním zaměstnáním jako vedlejší výdělek, činil celkový počet lidí ve východní části 
SRN 208. 000. 
Dalších 4,8 milionů lidí mělo v Německu vedlejší zaměstnání bez hlavního zaměstnání s povinným
sociálním pojištěním. Takto napočítala Pracovní Agentura dle vlastních údajů v září 2007 celkem
6,9 milionů minijobů. Vývoj, kdy stále více lidí má dvě zaměstnání není dle mínění Spolkové 
Agentury nutně doklad toho, že vzrůstající skupina obyvatelstva nemůže vyžít z normálního 
příjmu.
„Existují také lidé, kteří si chtějí něco přivydělat“, řekla mluvčí.

(převzato z Manager-magazin: Immer mehr Berufstätige machen zwei Jobs 
Stále více zaměstnanců vykonávají dvě zaměstnání z 14.12.2007 )

Situaci lidí vyřazených z dělby práce ukazuje následující statistický údaj:

Podle údajů Spolkové Pracovní Agentury bylo v r. 2007 podáno 7,723 milionů žádostí o přiznání 
podpory  z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti.( Podpora v nezaměstnanosti II.) Zároveň bylo 
podáno 764.000 odvolání proti vystaveným výměrům, což představuje nárůst oproti minulému roku 
o 59.000, což činí 8,4%.(údaj převzat z Manager-magazin) celý článek  

Jak se nerovnovážné postavení kapitálu a práce v procesu dělby práce promítá do celospolečenských
poměrů lze dokumentovat na základě údajů Spolkového statistického úřadu. Podle jeho zjištění 
bylo v r. 2005 téměř 13% byvatel SRN ohroženo chudobou. V západní části těsně pod 12%, v zemích
bývalé DDR činil tento podíl 15%, přičemž pátým rokem klesá v NSR reálná mzda.(údaj z r. 2008)

Sociální rozvrstvení a celkové dopady výstižně ukazuje studie prof. W. Heitmayera:

Ekonomizace sociálních poměrů má očividně následky pro ztrátu společenské hodnoty „přebytečných“
a „nepoužitelných“. Při vzrůstající kontrole širokého hospodářského a společenského vývoje za
současné ztráty kontroly národní státní
 politiky v uplynulých desetiletích zůstává otevřena otázka budoucnosti. 
Tato nevyhnutelně nemusí vézt do zmrazených problémových zón.
( přeloženo z článku Moralisch abwärts im Aufschwung –Morální sestup v konjunktuře
celý článek

Jestliže se pozice práce vůči kapitálu měnila v závislosti na konjunkturálních cyklech,
zůstává v současnosti pozice práce díky internacionální mobilitě kapitálu trvale v nevýhodném
postavení. Novým trendem v posílení dominantního postavení kapitálu  je prohlubování dělby práce.
Zde se jedná o vyčlenění některých činností do dceřiných společností. Účelem je Zvýšení zisku 
převodem vlastních pracovníků za současného zhoršení jejich pracovních podmínek. 
(prodloužení pracovní doby za současného snížení mezd).
Takto je práce postavena před dvě alternativy: Buď dojde k zmíněnému vyčlenění práce do účelové
organizace a pracovní síly najdou i nadále práci byť za zhoršených podmínek, nebo dojde k přesunu
investic do jiné země a původní zaměstnanci budou z dělby práce vyloučeni zcela. Jako příklad lze
uvézt vyčlenění 50 000 zaměstnanců firmy Deutsche Telekom v r. 2007. Postižení pracovníci byli 
postaveni před volbu buď přejít dobrovolně do nové společnosti Za horších platových podmínek při
současném prodloužení pracovní doby, nebo být propuštěni z práce.
Jako reakci na požadavek odborové organizace strojvůdců reagovalo koncem roku 2007 vedení 
Deutsche Bahn pokusem vyčlenit zmíněné zaměstnance do zvláštní organizace. Tento záměr však selhal.

Silná pozice kapitálu  vytváří jeho převahu nejen vůči práci ale i vůči vůdci samotnému, t.j.státu.
Výsledkem jsou podmínky, za kterých stát vytvoří snáze koalici s kapitálem na úkor práce, neboť
eventuální emigrace kapitálu objektivně oslabuje společnost a pozici vůdce v něm.
 
Celkový rozsah migrace kapitálu si lze učinit z následujícího sdělení statistického úřadu SRN ze 
dne  07.02.2008:

Kolem 18% všech podniků se 100 a více zaměstnanců převedlo v letech 2001 až 2006 Část vlastních
hospodářských aktivit do zahraničí(14%), nebo toto plánují do konce r. 2009 (4%). Podle spolkového
statistického úřadu(Destatis) převedlo 60% podniků do dvanácti nových členských států EU, nasleduje
ČLR 36% a do starých členských států EU 30%.  38% podniků udalo více cílových států, takže 
se celkový součet nerovná 100%. V případě hospodářských aktivit se jedná například o účetnictví, 
telefonní služby, nebo části produkce.
Průmysl je přibližně 26% výrazně intenzivněji zastoupen, než ostatní hospodářství. Podíl průmyslu 
se špičkovými technologiemi vystupuje zvlášť výrazně s podílem 33%. Z podniků, které poskytují 
vědomostní služby(např. Podnikatelská poradenská činnost) činí tento podíl 19%. Podniky mají 
v oblasti přesunu do ciziny převážně pozitivní zkušenosti.
Vedle lepší pozice v hospodářské soutěži (73%) jsou především udávány mzdové náklady (67%). 
Podniky vidí snazší přístup k místním trhům (55%). Narůstá ovšem výdale v oblasti logistiky(14%).
Důsledky na domácí trh ukazují rozdílný obraz. Ve jmenovaných podnicích činil výpadek pracovních 
míst vletech 2001 až 2006 dobrých 188 000 . Zároveň vyvstala potřeba pracovních míst v celkovém 
počtu 105 000.

celý článek 

Údaje spolkového statistického úřadu se dotýkají pouze sledovaných podniků.
Neukazují však širší pohled do celkové společenské dělby práce. Odchod do zahraničí má, jak ukazuje
výše popsaný maticový  model vlivu dělby práce na celé hospodářství, negativní vliv na hospodářství 
jako celek. Negativní saldo v počtu 83.000 pracovních míst musí být proto logicky daleko vyšší, 
neboť neukazuje úbytek pracovních míst v důsledku výpadku zakázek subdodavatelů a nepřímých služeb.
Jako přímý důkaz lze vidět v jednak trvale zvýšeném počtu nezaměstnaných, pohybujícím se v 
závislosti na konjunkturálním vývoji mezi 3,5 až 4 miliony za současného nárůstu minijobů na celkový 
stav 6,9 milionů.

Případná imigrace kapitálu z jiných systémů dělby práce je pouze tehdy možná, jestliže tento najde 
pro sebe výhodnější poměr rozdělení jak v původním systému. Tento stav nastává pouze tehdy, jestliže
poměr rozdělení kapitál-práce je pro práci v cílové zemi horší .

Popsaný mechanizmus neplatí pouze v případě mezinárodní migrace. Teto proces existuje rovněž 
v případě meziodvětvové migrace. I zde má pracovní síla ztíženou mobilitu především z důvodu
profesních rozdílů jednotlivých odvětví.

Vezmeme-li v úvahu pohyb kapitálu v rámci odvětvové struktury státu a současné migrace v mezinárodním
měřítku, je za těchto podmínek pro vládu zcela nemožné byť by i v krátkodobém horizontu odhadnout 
další vývoj hospodářství a tím i celé společnosti. Systém je za těchto okolností schopen pouze 
pasivně reagovat vlastní přizpůsobivostí na vyvstalé změny.
Egocentrickou kreativitu kapitálu v procesu dělby práce lze dále dokumentovat následujícími příklady:

Cenový tlak na subdodavatele

Egocentrická kreativita kapitálu vázaného v jednotlivých podnicích spojených dělbou práce ve formě 
dodavatelsko- odběratelských vztahů se projevuje prostřednictvím prosazování vlastních zájmů 
na vnitřní rozdělení výsledků společného úsilí mezi kapitálem a prací uvnitř podniků. Jako příklad
lze uvézt rozhodnutí  vedení automobilky BMW z ledna r.2008 o snížení nákupních cen od subdodavatelů
paušálně v rozsahu 15 až 20%.Toto snížení cen je rozloženo na dobu tří let. Mimoto zrušil BMW cenové
zohlednění v případě růstu cen surovin. Je zcela logické, že takto postižení subdodavatelé budou 
hledat cesty, jak této situaci čelit formou změny poměru rozdělení mezi kapitálem a prací 
v neprospěch práce.  

Některé příklady propouštění při stoupajících ziscích 


Firma BMW :  Ve světovém měřítku 8100 pracovních. míst, v BRD 2500. 
             Důvod: nízká rendita kapitálu.
             Cílem je zvýšit renditu kapitálu do roku 2012 na 8 až 10%. 

Firma Henkel: snížení o 3000 pracovních. míst. Cílem je docílení úspor v r. 2011 
              ve výši 150 mil. € za současného zvýšení zisku o 8% na 941 mil €.

Firma Siemens:  Ve svět. měřítku snížení 7000 pracovních míst.
                Jako důvod uvádějí všechny firmy nutnost obstát v konkurenčním boji.
(údaje AFP)

Firma Nokia:  Nokia obdržela v roce 1995 od regionální a spolkové vlády  subvenci 
              ve výši 60 mil. €, rozložených na dobu pěti let. Podmínkou bylo, že zmíněný 
              podnik zaměstná  v Bochum 2856 pracovníků do r. 2006 .  Podíl vlastních 
              investic činil 378 milionů €.
              Jak se r 2008 dodatečně  zjistilo, podnik tuto podmínku nedodržel a pouhých šest 
              měsíců po uplynutí lhůty zahájila Nokia stavbu nového závodu v Rumunsku.
              Vedení koncernu zdůvodnilo přesun výrobních kapacit úsporou nákladů z důvodu
              zachování konkurenceschopnosti podniku.
              Mzdové náklady v SRN přitom činí 5% celkových výrobních nákladů, přičemž celý 
              koncern je vysoce ziskový.
              Investiční podmínky v Rumunsku:
              Daňové úlevy : 30 let
              Nově vytvořená pracovní místa: 3500
              Průměrný plat: 219 €/měsíc
              Pracovní doba: podle potřeby 60-70 hod/týdně. (Nokia požádala o vyjímku v rámci 
                             flexibility. Současná pracovní doba činí  max: 48 hod/týdně.)
              (údaje převzaty z  Der Spiegel, N 24, Manager-Magazin)
              V případě přesunu kapacit firmou Nokia podala vláda žalobu na navrácení části 
              poskytnutých dotací a tehdejší ministr spolkové vlády pan Seehofer rozšlápl 
              demonstrativně vlastní mobil, jenž byl vyroben zmíněnou firmou.
 (Volně zpracováno na zákl. údajů( Mamager-magazin, Finatial Times Deutschland)

Postavení kapitálu vůči státu

Postavení kapitálu vůči práci se plně promítá do jeho dominantního postavení vůči státu. 
Tento stav je zvláště patrný z pohledu vlády. Na jedné straně existuje kapitál jako 
autonomní subjekt nadaný kreativní inteligencí, vytvářející celospolečenské bohatství
podmiňující hospodářskou a tím i politickou pozici státu vůči ostatním zemím, na druhé straně
existuje práce, která je nutná  pro účinnou tvorbu bohatství ve formě pracovní síly. Rozhodující
roli zde hraje skutečnost, že jak kapitál, tak i práce jsou vázány na člověka. 
Jinak řečeno člověk jako občan státu je buď vlastníkem, nebo správcem finančního a zvěcnělého,
nebo vlastníkem humánního kapitálu. V demokratické formě státoprávního uspořádání požívá občan
právo se sdružovat a prosazovat vlastní zájmy, které jsou součástí  jeho práv.
Vzhledem k rozdílným zájmům dochází k tvorbě občanských koalic, které v souhrnu prosazují vůči
státu vlastní zájmy kapitálu na jedné straně a vlastní zájmy práce na straně druhé. Tento stav
vede objektivně k celospolečenskému rozdělení a vzájemnému antagonizmu občanů. 
Z titulu monopolního postavení v tvorbě , akumulaci a prvotního rozdělení výsledku společného
výkonu realizovaného v procesu dělby práce společně s prací, dostává se kapitál objektivně do
role jediného výkonnostního faktoru celé společnosti.
Z této pozice může kapitál vyvíjet účinný tlak na stát s cílem maximalizovat vlastní prospěch
na úkor práce. Lze řící, že z pozice silnějšího může kapitál donutit vládu k utvoření vlastní
koalice.

Centrální postavení kapitálu jakožto výlučného výkonnostního faktoru společnosti
spolu s možností vytvářet vlastní zájmové organizace vytvářejí situaci,
za které může kapitál  uplatňovat vlastní zájmy formou přesvědčovací a poradenské
činnosti. Tato činnost je namířena především na ovlivňování členů vlády
a parlamentu. Lobyistická činnost zástupců významných firem a průmyslových
svazů je jednou z hlavních metod ovlivňování rozhodovací činnosti státních institucí.

Podle údajů S. Hage uveřejněných časopisu Manager-Magazin ze dne 31.08.2007
pracovalo v rámci personální výměny v uplynulých čtyřech letech zcela oficielně na 100 lobyistů
přímo v jednotlivých ministerstvech SRN. Předmětem jejich činnosti byla poradenská činnost při
rozpracovávání zákonů.
Dále zmíněný článek uvádí, že na 613 členů spolkového parlamentu připadá 4500 zájmových zástupců,
což činí 7 lobbyistů na jednoho poslance. Je zcela běžnou praxí, že poslanci jak spolkového, tak
i zemských parlamentů se soustřeďují na významné podniky existující v jejich volebních okrscích.
Celá řada poslanců naopak v rámci jejich mimoparlamentních činností se profesionálně zabývá 
poradenskou činností ve prospěch jednotlivých podniků a průmyslových sdružení.
Za těchto podmínek dochází takto k určité koaliční dělbě práce kreativní inteligencí nadaného 
kapitálu a politiky (státu) ve prospěch v ní zúčastněné společenské elity.

Jestliže je inteligence definována jako schopnost rozpoznat souvislosti a nalézat řešení problémů,
pak v takovém to společensko- hospodářském systému dělby práce lze označit kolektivní inteligenci
s omezenou rozhodovací pravomocí státu jako všeobecně nízkou. Stát v roli vedoucího sice dovede
rozpoznat příčiny a zná řešení jejich důsledků, ale nedokáže potlačit antagonizmus vyplývající
z egocentrické kreativity obou složek kapitálu ( finančního,věcného na straně jedné a humánního
na straně druhé) ve prospěch zájmu celku. 
To znamená, že nedokáže dostat celý systém na kvalitativně vyšší úroveň Celý systém takto upadá 
do vleklé politické i ekonomické krize. Tento stav se projevuje navenek jako společenská krize.
Společenská krize je je tudíž výsledek dysfunkce(poruch) rozdělení výsledku společného úsilí
vzniklého v procesu společenské dělby práce spolu s neschopností tento problém efektivně řešit.
Dysfunkce rozdělení výsledku společného úsilí je zapříčiněna preferencí vlastního prospěchu
spočívajícího na vlastním postavení v procesu dělby práce.
Jedná se tudíž o projev kreativní inteligence jedince, preferujícího vlastní prospěch. Společenská
krize a její projevy jsou tudíž výsledkem míry všeobecné preference individuálního prospěchu 
v souladu k celospolečenským zájmům.

To lze vyjádřit následujícím vztahem:

Skupina jedinců sleduje vlastní činností vlastní zájmy v počtu VZ. Z toho je počet M zájmů v
souladu s celospolečenským zájmem, čili pozitivně ovlivňuje procesy v celospolečenském systému 
(platba daní a příspěvků na soc. zabezpečení). 
Dále sleduje ona skupina vlastní zájmy v počtu N, které jsou společensky nežádouci(např. korupce,
únik kapitálu ze země apod.)
V tomto případě můžeme říci, že suma všech činností VZ je množinou společensky pozitivních M
i negativních činností N. Poměr M/N dává míru funkční kvality společnosti a státu.

Jako významné kritérium efektivnosti systému a výše jeho 
kolektivní inteligence je míra kompatibility prosazování osobních zájmů 
s obecnými, celosystémovými zájmy. 
Maximální efektivnost funkce systému je tím větší, čím větší je shoda, 
ztotožnění osobních, skupinových zájmů se zájmy celku. Z toho plyne, že 
investice do budoucnosti a investice do vlastní pozice jednotlivce musí 
splňovat tuto podmínku shody. 

Z uvedeného platí tudíž poznatek, že kolektivní inteligence na vysoké úrovni může existovat 
pouze na základě usměrnění kreativity kapitálu a práce formou cílených, řídících zásahů 
do procesu dělby práce mezi kapitálem a prací.

 Rozšířená rozhodovací pravomoc státu 

Pod pojmem rozšířená rozhodovací pravomoc státu je třeba rozumět schopnost vlády nejen motivačně, 
ale i autoritativně cíleně, v závislosti na vývoji celku usměrňovat individuální svobodu jak 
kapitálu tak i práce od prosazování vlastních zájmů ve prospěch zájmů celku-společnosti. 

 -   Stanovit cíle a směr vývoje hospodářství ve formě vytyčení dlouhodobých cílů včetně 
     opatření na jejich uskutečnění. To se týká mobilizace lidských i kapitálových zdrojů.

 -   Usměrňovat strukturální změny skladby hospodářství s ohledem na celkový vývoj
     globalizované ekonomiky.



Základní podmínkou je efektivní nezávislost státu vůči jak kapitálu, tak i práci.To se týká 
především vytvoření vlastního zdroje příjmů.Objektivně je zcela nelogické, jestliže společnost
s tržní ekonomikou tvrdošíjně trvá na privátním způsobu držby kapitálu. Na jedné straně 
i z moci zákona prosazuje stát hospodářskou soutěž, na druhé straně však stejně tvrdošíjně trvá 
na výlučném soukromém vlastnictví kapitálu. Objektivně takto dostává kapitál do absolutního
monopolního postavení nositele výkonu se všemi negativními důsledky. Ty spočívají především 
v prakticky neomezené možnosti využít své postavení ve vlastní prospěch. Vhodnou cestou je státní
investiční fond, který vystupuje jako investiční kapitálový podíl státu na hospodářství. 
Stát se takto stává spolupodílníkem na jednotlivých podnicích.
Vytváří se takto efektivní protiváha soukromému kapitálu(finančnímu a věcnému). Příjmy 
z podnikatelské činnosti státu mohou být významným zdrojem celospolečenských příjmů a snížit
takto závislost státního rozpočtu na daních.
Skutečnost, že stát produktivně investuje do vlastního hospodářství umožňuje státu omezit 
mezinárodní mobilitu kapitálu v případech, kdy se nejedná o odliv přebytečného kapitálu. 
Vytvoření státního investičního fondu umožní investice v globalizované ekonomice i do jiných 
hospodářských soustav.
Vhodné umístění státního investičního kapitálu umožní státu urychlit a zefektivnit
strukturální změny hospodářského systému jako celku.Zde může hrát státní fond (venture fund) 
významnou roli v oblasti inovační politiky státu.Stát jako podílník na podnicích strategického 
významu může výraznou měrou ovlivnit jejich podnikatelské aktivity směrem ke zvýšení všeobecné
sociální úrovně práce. Absence státního investičního fondu a nezájem státu tento zřídit je 
nesrozumitelnou reakcí na skutečnost, kdy vlády jednotlivých zemí vítají investice cizích 
státních fondů do podniků činných v jejich jurisdikci a vytvářejí pro příliv tohoto kapitálu 
optimální podmínky, pokud tyto sledují výlučně hospodářské cíle.

Celý postup vlád je o to nesrozumitelnější, jestliže si uvědomíme toky peněz v hospodářství.
Státní investiční fondy, mnohdy založené na principu zdroje příjmů vlastních státních rozpočtů
zcela zákonitě odčerpávají část vytvořených zisků z daného hospodářství k vlastnímu užitku. 
Takto odčerpaný zisk objektivně nemůže být použit k rozšířené reprodukci vlastního hospodářství. 
Odčerpaný a do jiné země transferovaný zisk objektivně
snižuje efektivnost vlastního národního hospodářství, neboť je pro místní kapitál a stát 
nepoužitelný.

Účast státu na rozdělení výsledku dělby práce.

Účast státu ve formě spoluvlastníka kapitálu mu umožní efektivně uplatnit celospolečenský vliv 
v procesu rozdělení výsledku společného úsilí v systému dělby práce jak na úrovni mezipodnikové 
dělby práce, tak i v oblasti rozdělení vnitropodnikové dělby práce . Ve snaze  dosáhnout optimální
úroveň funkce celospolečenského systému je nutno vytvořit optimální podmínky pro sociální tržní
hospodářství. Sociální tržní hospodářství může být pouze tehdy sociální, vytvoří-li sociální 
podmínky jak v oblasti práce-kapitál, ale, a to především, v  oblasti mezipodnikové dělby práce.
Jako přirozeně nejúčelnější se jeví způsob rozdělení na principu každému podle zásluh s regulačním
prvkem každému podle potřeb.
Zde vzniká ovšem námitka, kdo a jak stanoví výši, či objem potřeby, t. j. určit, kolik každý 
z členů dělby práce potřebuje pro zajištění vlastní optimální existence nutné pro jeho vlastní 
funkci a zajistí takto celkovou optimální funkci a výkonnost systému jako celku. Tento požadavek 
je nesplnitelný v absolutních údajích. Je však splnitelný formou Tolerančního pole vymezeného 
tolerančními mezemi.
Pod pojmem toleranční pole je myšlena množina hodnot, které se odchylují od absolutně ideálního 
stavu až po krajní, toleranční mez.

Tato toleranční mez představuje limitu funkce systému. Při překročení této limity lze konstatovat
stav systému jako poruchový, jako signál vyvolávající zpětnovazebnou regulační reakci.Toleranční
limit má tudíž i indikační funkci kvality probíhajících procesů v systému.

Toleranční limit může mít různé formy:
  1) Maximální a  minimální mez.
     V tomto případě oscilují hodnoty funkce systému kolem optimálního stavu. 
     Toto optimum je  omezeno oběma krajními mezemi. Překročení, nebo podkročení
     příslušné meze indikuje nežádoucí stav a je signálem pro nastartování regulačních 
     mechanizmů. 
  2) Funkce je směrem dolu, nebo nahoru neomezena. To znamená že existuje pouze jedna
     limita. Ta udává horní maximální, nebo dolní minimální mez, kterou není žádoucí překročit.

Vytvoření soustavy limit funkcí systému vymezuje dva stavy:
Jestliže se hodnoty funkce pohybují v intervalech vymezených stanovenými limity, pak systém funguje
samostatně bez regulačních zásahů. Regulační a řídící centrum omezuje vlastní aktivitu pouze na 
sledování změn hodnot. V případě, kdy jsou limity překročeny, nastartuje regulační a řídící centrum
opravná opatření. Velikost odchylky limit od ideálního stavu vytvářejí pole volnosti,ve kterém je 
možno vyvíjet  iniciativu na základě individuální kreativity, uplatňovat jakýkoliv způsob rozdělení,
jak uvedeno výše.

Další možností regulace je rozšiřování, či zužování pole volnosti. Toho lze dosáhnout změnami 
tolerančních hodnot. Rozšíření pole volnosti poskytuje větší prostor pro iniciativu spolu se 
zvýšením motivačních prvků, zůžení znamená opačné tendence. Rozšiřování, či zužování pole volnosti 
nemusí být nutně souměrné kolem ideálního stavu.