Kapitál je dobrý sluha, ale zlý pán. díl I.

Tvrzení, že stát by měl vlastnit kapitál a vyvíjet podnikatelské aktivity je považováno za ekonomické kacířství. Přesvědčení, že podnikatelské aktivity přísluší pouze privátní sféře nabývá v dnešní době formu vyznání víry, absolutního dogmatu bez jakéhokoliv racionálního podkladu. Jestliže společnost vytvoří v určitém období určité bohatství, pak má v podstatě dvojí možnost jak s ním naložit. Jednak použije to, co vyrobí na konečnou spotřebu, nebo takto vzniklé prostředky použije na financování nových investic. V prvním případě tak vzniká situace, kdy společnost všechno „projí“ .Potom ale zůstanou její výrobní možnosti oproti minulému období konstantní a společnost hospodářsky stagnuje. V druhém případě společnost omezí vlastní spotřebu a část prostředků použije na financování investic. Za těchto podmínek dojde k úsporám, snížení konečné spotřeby, ale v konečném efektu je na tom společnost lépe, neboť její výrobní možnosti v čase stoupají, což se koneckonců projeví v růstu konečné spotřeby. Společnost se takto vyvíjí jako celek. Taková politika je z hlediska delšího časového horizontu perspektivní. Objektivně nastává situace, kdy jedna generace tím, že se v současnosti vzdává části spotřeby, rozmnožuje bohatství své a tím i bohatství následující generace. Jestliže kritici hospodářské politiky KSČ tvrdí, že docházelo v době jejich vlády ke tvorbě vnitřního dluhu, pak toto není pravda. Produktivně uložené prostředky, jak ukazuje graf investic uveřejněný v minulém článku dokazuje, že společnost jako celek bohatla. To ukazuje i graf růstu příjmů státního rozpočtu uveřejněný v tomtéž článku. Ty politické síly, které v roce 1989 převzaly toto naakumulované bohatství, odmítly z ideologických důvodů pokračovat v této racionální hospodářské politice ve prospěch hospodářství volné soutěže. To mělo za následek razantní hospodářský propad. Stejnou politiku uplatnily všechny postkomunistické režimy včetně CDU/CSU v  případě sjednocení Německa. Výsledek je všude stejný: Hluboký hospodářský propad,  hospodářská migrace obyvatel ze zemí bývalého východního bloku trvající v neztenčené míře dodnes. Oba příklady názorně ukazují, že žádný vnitřní dluh do r.1989 neexistoval. Vnitřní dluh způsobili ti, kteří kapitál, který od minulých režimů zdědili ,nechali zprivatizovat. Jak známo, po privatizační vlně nastalo masové ničení hodnot ve formě rušení podniků a výroby. Objektivně nastala situace, kdy nastupující politická elita zničila z ideologických důvodů bohatství, které předchozí generace za cenu minimalizace vlastní spotřeby v minulém období vytvořila. Vnitřní dluh tedy vznikne tehdy, kdy je část produktivně uloženého kapitálu transformována do konečné spotřeby. To znamená, že společnost takto do budoucna vědomě omezí prostředky, určené přímo, či nepřímo pro tvorbu konečné spotřeby, neboť tato je následně v budoucnu nižší. Ideologické bariéry obsažené v zásadě, že stát nemá produktivně podnikat, postrádají jakékoliv racionální jádro a jsou tudíž jednou ze základních příčin permanentního zadlužení státních rozpočtů. Mechanizmus je jednoduchý: žádné produktivní investice státu, žádný příjem z nich do st. rozpočtu na jedné straně, výlučně neproduktivní výdaje st. rozpočtu na straně druhé. Společnost neoliberálního typu takto doslova všechno „projí“, aniž by se starala o vlastní budoucnost. Tvrzení, že společnost žije „nad poměry“ je správné. Příčina ale není na straně výdajů, ale na straně příjmů. Vnitřní dluh takto roste, především s ohledem na budoucí generaci, která za těchto podmínek zdědí zadlužený stát, bez jakéhokoliv produktivního kapitálu. Takováto ekonomika se dostává z hlediska mezinárodní dělby práce do pozice námezdního dělníka. Je možno namítnout, že volný pohyb kapitálu způsobuje stejné pozitivní efekty, jako státní produktivní investice. Příchodem kapitálu do země dojde během krátké doby k jeho razantnímu nárůstu, což je z hlediska dynamiky nárůstu velmi výhodné. Společnost takto dosáhne prakticky okamžitý nárůst kapitálu, aniž by musela snižovat vlastní spotřebu. To bylo možno pozorovat v České republice, a v ostatních zemích bývalého východního bloku také. Tento vývoj ale není v čase kontinuální. Z delšího časového horizontu je takovéto hospodářské vzepětí pouze krátkodobá událost. Je nutno si uvědomit, že mobilní kapitál, aby někam přišel, musí zákonitě odněkud odejít. Tam kam přijde, je pro zemi požehnáním, odkud odejde způsobí katastrofu postiženého národního hospodářství. Dále je nutno si uvědomit, že kam kapitál přijde, může odtamtud také odejít. Společnost se takto dostává do situace, kdy je nucena stabilizovat kapitál formou jeho motivace. Tím se ale musí starat o permanentní maximalizaci zisku. Chce-li společnost pouze na základě motivace stabilizovat pobyt kapitálu v zemi, musí zcela zákonitě zredukovat vlastní konečnou spotřebu obdobně, jak tomu bylo za situace, kdy akumulace kapitálu probíhala vlastními silami. Z hlediska rozsahu spotřeby se nejedná o žádnou změnu ve srovnání s centrálně řízenou ekonomikou. Společnost se takto dostává do situace, kdy nedisponuje ani vlastním kapitálem jako zdrojem tvorby vlastního bohatství, ani odpovídající úrovní spotřeby. Pádným důkazem jsou všechny rozvojové země. Nutnost redukovat spotřebu obyvatelstva zejména v oblasti sociální je možno bez rozdílu vidět i u všech neoliberálně orientovaných vyspělých ekonomik. Dynamika jejich hospodářského růstu je až na výjimky velmi nízká. Všude tam, kde je ve hře státní kapitálová účast tomu tak není. Jestliže v době dnešní krize zaznamenávají hospodářské systémy nebývalý pokles růstu HDP, roste HDP komunistické Číny v současné době až o 14%. Nikdo se dnes netají tím, že jediným „tahounem“ z krize světového hospodářství je právě komunistická Čína s jejím řízeným hospodářstvím. O tom, že je v současné době ČLR největším věřitelem USA, země s nejliberálnější ekonomikou, je všeobecně známo. I Čína začala její hospodářský zázrak přílivem cizího kapitálu, ale zároveň se postarala o to, že stát investoval a investuje i nadále nemalé sumy státního kapitálu do vlastního hospodářství. Čína kromě toho také disponuje státními investičními fondy, jejichž kapitál investuje do hospodářství jiných zemí. Hlavním cílem těchto investic je získání podílů na surovinových zdrojích po celém světě, v neposlední řadě získat kapitálové podíly na strategicky důležitých podnicích západního světa. Státní investiční fondy, jejich význam a úloha pro národní ekonomiky je sama o sobě rozsáhlé téma.