Mnohý by rád třešně.

 



Někdy roku 1900 se  ráno v malé vísce na břehu Volhy probudil Ivan Ivanovič, rolník žijící
na panství velkoknížete Anatolie Pavloviče Grigorieva a s hrůzou zjistil, že on, jeho rodina ,
celá ves i s okolními poli má opět nového pána. Jeho původní pán A. P. Grigoriev jeho a vše
ostatní totiž prohrál v kartách v mondénním kasínu za svého pobytu v rakouském 
městě Baden .
Pro něho samého to vlastně nebylo nic nového. Na tento způsob změnil svého pána několikráte. 
Zůstala mu však jeho chudá chalupa, pole i dobytek. Starostí mu vlastně ani nepřibylo, ani neubylo.
To, že se s ním zacházelo jako s dobytčetem, které je možno kdykoliv prodat, jak a kdy se to
pánovi hodí, ho ani nemrzelo, neboť tehdy o lidské důstojnosti nic nevěděl. Nevěděl ani, že
je pro jeho pána pouze zdroj jeho příjmů.

Po roce 1917 mu vysvětlili, že je svobodný člověk a že půdu bude vlastnit sám. Nasadil si
čepici s rudou hvězdou a střílel co to dalo. Když slavně zvítězil zjistil, že se stal hrdinou
socialistické práce a že kníže A. P. Grigoriev živoří jako nemajetný taxikář v Paříži. 
Ivan Ivanovič ale také zjistil, že půdu nebude nikdy vlastnit , že říci svobodně vlastní názor 
je životu nebezpečné.
Zůstala mu pouze jeho chudá chalupa. Stal se z něho nemajetný socialistický kolchozník.
Zato měl pracovní místo jisté, lékařskou péči zdarma a pakli se dožil, i jistý důchod.

V roce 2009 o sto let později, se probudil Hans Altmayer, dělník v automobilce Opel 
a z hrůzou zjistil, že majitel kapitálu General Motors, který si jej jako zdroj pracovní síly
najal, hospodařil soustavně v minulosti tak mizerně, že musel oznámit konkurz. Nastala
dlouhá doba existenční nejistoty až se jednoho rána opět probudil a zjistil, že automobilku
koupila společnost Magna, za níž stojí ruská  banka Sberbank.

Nyní neví, jestli jej, lépe řečeno jeho pracovní sílu nový majitel najme, nebo ne.
Jestli ne, pak musí prodat dům který ještě nesplatil, prodá cennosti, projí úspory a bude jako 
nezaměstnaný dostávat podporu Harz IV. Bude muset strpět domovní prohlídky, jestli něco
ze svého majetku nezatajil pracovní agentuře. Nenalezne-li žádnou práci, vyvstane mu, jakožto 
příjemci Harz IV robotní povinnost vůči obci, to jest dostavit se do práce na příkaz  
za mzdu 1 euro/hodinu.

Jako svobodný člověk může ovšem Hans Altmayer pronajat svou pracovní sílu majiteli firmy,
který jej bude dále pronajímat jiným firmám. Možná že bude mít to štěstí, že se dostane na 
své původní místo, jenže s poloviční mzdou. O druhou polovinu se podělí jeho nový nájemce, 
majitel kapitálu, kterému takto pronajal svou pracovní sílu spolu s novým majitelem 
automobilky Opel. Dům bude muset prodat i tak, neboť nebude mít na splátky úvěru. 
Zato bude on i jeho děti a vnuci splácet dluhy, které nadělala vláda, kterou svobodně 
zvolil, aby automobilku dostali jiní výkonní podnikatelé.

Jediné, co mu zůstane je lidská důstojnost a svoboda slova o jehož obsah však nemá v dnešní
mediální době nikdo zájem. Může dokonce svobodně volit, což náš Ivan Ivanovič nikdy
nemohl. Na osudu Hanse Altmayera to však očividně vůbec nic nezmění, neboť nepatří do
kasty těch výkonných.  Má sice garantovanou lidskou důstojnost ale je pouze zdrojem pracovní síly, 
kterou je možno po libosti najmout, nebo jako pro nájemce nepotřebnou jednoduše zahodit, 
aniž by se tento o jeho další osud zajímal.

Srovnáme-li osudy Ivana Ivanoviče a Hanse Altmayera zjistíme, že pan Altmayer sice žije
jako svobodný člověk v demokratické společnosti, ale je na tom z hlediska jeho sociálního
postavení nesrovnatelně hůře než poddaný Ivan Ivanovič před sto lety. Jako příjemce státní podpory
nazývané Harz IV je navíc zatížen robotní povinností, (1 eurojob) která byla v Německu zrušena 
v 18. století a znovu zavedena vládou sociálních demokratů spolu se stranou zelených před pěti lety.
Panu Altmayerovi začaly chutnat třešně a stal se členem strany Die Linke.