Dobro a zlo v ekonomii, díl IV.

 

Kapitola  Křesťanství: duchovní bytost v materiálním světě.
Tato kapitola představuje směs citátů a tvrzení jednak Aristotelovo, jednak Tomáše
 Akvinského, silně proložené citáty Nového zákona. Pan Sedláček tak překlenul 
Ve své knize Ekonomie dobra a zla středověk,  renesanci, humanismus, až po nástup
osvícenství. Tato část knihy se zabývá existencí zla  a dobra. 
Autor se pokouší přesvědčit čtenáře o tom, že  zlo je vlastně dobro, že potlačovat 
zlo je proto nesmyslné, protože je nelze vymýtit. Vymýcení zla znamená potlačit dobro. 
Toto ústřední téma vyjádřil autor na str. 108 takto:
"Myšlenka neviditelné ruky , totiž že nesystematická a často zlá snaha jednotlivců ve
společnosti ústí ve společné blaho, je známá i v antice. Nebyl to ani Adam Smith, ani 
Bernard Mandeville, a dokonce ani Tomáš Akvinský, kdo tento princip vyjádřil jako
 první. Antický básník Aristofanes píše..:
Legenda starých časů praví
Že veškeré naše snažení bláznivé a plané,
v společné dobro nakonec spěje."

Autor se objektivně snaží namluvit čtenáři, že jak dobro, tak i zlo je nutné bez reptání trpně
přijímat. Tato kapitola a všechny následující jsou poznamenány vyhraněným fatalismem,
světovým názorem, že dění jak v přírodě,  tak i ve společnosti určuje osud, nebo nadpřirozená
 moc (božstvo), přičemž vůle člověka nemá na události žádný vliv. 
Autor takto sugeruje čtenáři představu, že je zcela jedno, jestli činím dobro, nebo zlo, protože 
se to vždy obrátí v opak, nebo vysvětlí ostatním jako pozitivní jev. Lidé tudíž musí trpně přijímat
zlo, protože je vlastně také dobré.
Dovedeme-li ono uvážení do konce, pak se dostáváme do světa, ve kterém logika ztácí svou 
platnost, přemýšlení nad vlastní situací pozbývá význam stejně, jako posuzování vlastního okolí 
a společenských poměrů. V takovéto situaci popíráme ono osvícenské 
Cogito ergo sum (myslím, tedy jsem) a vracíme se zpět do temnot středověku a renezance.
Zde lze oprávněně namítnout, že jak středověk, tak i a to především renezance, byly obdobím 
kulturního rozkvětu.
Nám ale nejde o kulturní rozkvět, ale o dobro a zlo v ekonomii.
Jestliže chápeme člověka jako svobodnou bytost, pak představoval v tomto ohledu jak středověk, 
tak i renezance ve srovnání s Antikou opravdu dobu temna- sociálního temna.
Tuto problematiku pan Sedláček jednoduše pominul. Zatím co akademicky směšuje dobro 
se zlem, nebude zajisté bez zajímavosti podívat se na některé případy z té doby. Jsou to historicky
 doložené příklady, kdy ti výkonní, vedení neviditelnou rukou A. Smithe  maximalizovali vlastní
 prospěch.
De Medici:
Giovanni di Bicci de Medici(1360-1429)  zakládají Banku Banca dei Medici a financují Vzdoropapeže 
Jana XXIII. sesazeného kostnickým koncilem. R. 1378 potlačuje sociální povstání  ve Florencii známé 
pod názvem Ciompi.
Lorenzo I. de Medici: (1449-1492)Přestože nezastával ve Florencii žádný oficiální ůřad, byl de facto 
jejím vládcem. Jeho vláda spočívala na principu,  do ut des (já dávám, aby jsi i ty dal), srovnatelný se 
zásadou quid pro quo(tohle za toto).Toto se odráží v pravidle Manus manum lavat, ( ruka ruku myje)v 
dnešní domě běžná politická a hospodářská praxe.
Toto pravidlo,stěžejní princip klasické ekonomie formuloval později A.Smith: Dej mi co já žádám, a ty 
dostaneš co potřebuješ.
V praktickém provedení to znamenalo, že nikdo, kdo neměl ze strany Medicejů protekci, nemohl 
dosáhnout vyššího sociálního postavení. To se týkalo zejména politické činnosti. Mezi nástroje 
prosazování jejich vlastních zájmů patřila propaganda, ovlivňování voleb a především obrovské bohatství.
Jeho bratr, Giuliano de Medici byl r.1478 v kostele zavražděn. Důvodem byl mocenský boj s rodem Pazzi.
Giovanni de Medici (1475-1521) byl pomocí peněz a vlivu rodiny zvolen 1513 papežem (Leo X.)
Jemu je přisuzován výrok: „Když už nám Bůh propůjčil pontifikát, tak si ho také užijme“. 
Jeho hlubokou zbožnost měl údajně   vyjádřit větou: „Celý svět přece ví, kolik nám vynesla 
báchorka o Kristovi.“
Zanechal po sobě tolik dluhů, že nebylo možno ani zaplatit pohřební svíce.

Di Medici nebyli v renezanční Itálii se svými praktikami zdaleka sami:
Della Rovere : 1471 zvolen papežem a přijal jméno Sixtus IV.
Během svého pontifikátu praktikoval ve velkém stylu nepotismus. Jedná se o udělování úřadu 
příbuzným, známým, s tímto jevem se setkáváme až příliš často v politice a hospodářství dodnes. 
Tyto praktiky jsou známy pod pojmem protekce. Po svém zvolení jmenoval své dva synovce kardinály, 
potom následovalo dalších 6 členů rodiny.

Giovani Battista Cibo (1432-1492): 1484 zvolen papežem jako Inocenc  VIII. 
K jeho zvolení došlo na základě korupce, lepe řečeno simonie (udělení úřadu oproti platbě)
Tento způsob koupě byl v katolické církvi běžný již od jejího uznání jako oficielní církve 
v obou částech Římské říše. Již na Chalkedonském koncilu r. 451 bylo svěcení na kněze 
za úplatu zakázáno.
Tento zákaz byl potvrzen dalšími koncily, ale nikdy nebyl dodržen.
Jeho dluhy byly tak velké, že musel zastavit svou mitru i papežskou korunu.

Rodrigo Borgia: koupil papežský úřad tím, že přeplatil 300 000 zlatých dukátů, které nabízel
 jeho protivník a přijal jméno Alexandr VI. Tuto transakci umožnil jeho strýc, papež Kalixt III, 
který ho jmenoval kardinálem. Ve funkci vicekancléře se stal jedním z nejbohatších  mužů Evropy. 

Albrecht z Brandenburgu, arcibiskup Mohučský:
Wikipedia.de pod tímto heslem uvádí:
„ získání jeho tří biskupství, což bylo v rozporu s církevním právem, draze zaplatil 500 000 markami 
a takto se vysoce zadlužil u bankovního domu Fuggerů v Augsburgu. Prodejem odpustků měly vydělat 
na onom neslavném spojení politiky, financí a církve všechny strany.“
V r. 1517 zorganizoval po dohodě s papežem Leo X. prodej odpustků, takže si mohl ponechat
polovinu příjmů na splacení zmíněného dluhu. Tato praxe pobouřila Martina Luthera natolik, že vyvěsil 
oněch 95 tezí na dveře jeho kostela.

Simonie byla v té době financována jednak úvěrem, a jednak prodejem odpustků, což vedlo ke 
vzniku protestantismu.

Tato praxe nebyla běžná pouze v nejvyšších kruzích renezanční Itálie.
Petr Hora-Hořejš popisuje tyto praktiky ve své knize Toulky českou minulostí takto:

"K tomu, aby někdo získal církevní obročí, nemusel být vzdělancem, ani duchovním, měl mít sice 
alespoň nejnižší svěcení, které sice koupit nešlo, zato se dal získat dispens, výjímka- ta byla na prodej. 
Takže duchovním pastýřem se mohl stát prakticky kdokoli. Dokonce i děti. I děti v kolíbkách. 
Bohatí šlechtici začali synkům kupovat prebendy. Měštané nemohli zůstat pozadu.... ...
Jakmile šlo o mamon, přísné církevní předpisy vyznávaly svobodu takřka absolutní."
(Díl druhý str. 219)

Korupce a kupování úřadů bylo v té době zcela běžné.
V Anglii za vlády Alžběty I.  (1533-1603), jakož i za jejích předchůdců se platilo:  200 liber za méně
 významné místo, za hodnost výběrčího královského majetkového a svěřeneckého soudu, nebo funkce
 pokladníka za války, činily konkurenční nabídky od tisíce do čtyř tisíc liber. Tato investice se vyplácela, 
neboť ten, kdo získal úřad jej vykonával tak, že se mu částka brzy vrátila i s úroky.
(volně zpracované podle Dějiny Anglie Kenneth o. Morgan a kol.)

 Chceme-li sledovat mocenské poměry v tehdejších dobách, musí za každým jménem jak světského, 
tak i církevního vladaře stát jméno jeho bankéře. To oni určovali, komu dají úvěr ať už za účelem koupě 
úřadu, prebendy, či vedení války nebo získání  cizího území. To oni vlastně takto řídili a ovlivňovali 
evropskou politiku. Dodnes tomu není jinak.
První zmínky o bankovnictví lze nalézt již v Mezopotámii. Již v té době (2,st. p.n.l.) existovalo účtování 
pohledávek, vedení kont vkladů, dluhopisů, šeků a směnek.
Ve 14. až 16. století dominovaly evropskou politiku bankovní domy Medicejů, Bardi, Strozzi ,
Peruzzi a Acciaiuoli. Bankovní domy Bardi, Peruzzi a Acciaiuoli  se podílely na financování Stoleté války.
Když ale anglický král Eduard III r. 1345 odmítl splatit dluhy, dostaly se zmíněné banky do finančních 
potíží a ztratily jejich hospodářský a politický vliv.
Za zmínku stojí i osud janovské banky Banco di San Giorgio, založené r ,1407 jako společnost bohatých
patricijských rodin města Janova, k nimž patřili i příslušníci rodu Grimaldi (Knížectví Monaco).Sepětí 
těchto rodin s bankou bylo tak těsné, že  nebylo snadné určit, kde končila moc banky a kde začínala 
politická moc tehdejší republiky.
Banka úvěrovala četné evropské panovníky. K jejím zákazníkům patřil španělský královský pár 
Isabela a Ferdinand z Aragonu a Krištof Kolumbus. Rovněž Císař Karel V. byl u zmíněné banky silně 
zadlužen.

V r. 1399 založil Francesco Dantini ve Florencii banku. V témže roce se stal členem Arte del Cambio, 
cechu obchodníků se směnkami. Začal provozovat spekulativní transakce v oblasti kolísání evropských 
měnových kurzů mezi Flandry, Španělskem a Itálií. Jako jeden z mála se nezapojil do úvěrových obchodů 
se světskými a církevními hodnostáři té doby.

Severně od Alp existovalo několik dalších bankovních domů, které se výrazně podílely na financování 
evropské politiky. Hlavním centrem se stal Augsburg.
Welserové:  
V r. 1246 se začala vzmáhat jejich obchodní společnost. kolem r. 1517 soustředil Bartoloměj Welser 
veškerou moc v podniku do svých rukou. Při volbě císaře Karla V. Roku 1519 došlo k podplacení 
německých kurfiřtů v celkové hodnotě kolem 852 000 guldenů 
Na této transakci se podíleli Fugerové 543.000, Wlserové 143 000 italské bankovní domy 55 000.
Hodně občanů  uložilo u něj a jeho společníků velké sumy, které byly uloženy ve Španělsku, Holandsku
A v územích císaře. Welser v dopise augsburským občanům napsal::“ To může dopadat dobře tak dlouho, 
jak dlouho budou Habsburkové solventní. V opačném případě hrozí vážné obtíže“.
(Zpracováno podle: G. Braunberger, Finanční dynastie (3)FAZ.de 
 Pan Tomáš Sedláček,  podle údajů  iHNned.cz poradce V. Havla, B. Sobotky a M. Topolánka 
(http://ekonomika.ihned.cz/c1-39524350-tomas-sedlacek-ekonom-ktery-radi-politikum-a-z-diplomky-udelal-bestseller )
cituje Tomáše Akvinského na str.109:
Pokud by však nebyla ve věcech žádná zla, bylo 
by umenšeno mnoho dobra člověka.“ Dále pak: „ Zlo tedy nelze vymýtit, ani to není žádoucí! Každopádně se 
tak posouváme daleko od sveřepého a důsledného potírání neřesti vládnoucí moci
(str. 109)